wz

Dante Alighieri




BOŽSKÁ KOMEDIE

 
La Divina Commedia

Dante Alighieri
1307 – 1321

Přeložil Jaroslav Vrchlický
Vydalo nakladatelství J. Otty roku 1897 a 1901 a nakladatelství Aloise R. Lauermanna roku 1882

Obsah

 

Obsah

 

I. Peklo

Zpěv první

Zpěv druhý

Zpěv třetí

Zpěv čtvrtý

Zpěv pátý

Zpěv šestý

Zpěv sedmý

Zpěv osmý

Zpěv devátý

Zpěv desátý

Zpěv jedenáctý

Zpěv dvanáctý

Zpěv třináctý

Zpěv čtrnáctý

Zpěv patnáctý

Zpěv šestnáctý

Zpěv sedmnáctý

Zpěv osmnáctý

Zpěv devatenáctý

Zpěv dvacátý

Zpěv dvacátý prvý

Zpěv dvacátý druhý

Zpěv dvacátý třetí

Zpěv dvacátý čtvrtý

Zpěv dvacátý pátý

Zpěv dvacátý šestý

Zpěv dvacátý sedmý

Zpěv dvacátý osmý

Zpěv dvacátý devátý

Zpěv třicátý

Zpěv třicátý prvý

Zpěv třicátý druhý

Zpěv třicátý třetí

Zpěv třicátý čtvrtý

II. Očistec

Zpěv první

Zpěv druhý

Zpěv třetí

Zpěv čtvrtý

Zpěv pátý

Zpěv šestý

Zpěv sedmý

Zpěv osmý

Zpěv devátý

Zpěv desátý

Zpěv jedenáctý

Zpěv dvanáctý

Zpěv třináctý

Zpěv čtrnáctý

Zpěv patnáctý

Zpěv šestnáctý

Zpěv sedmnáctý

Zpěv osmnáctý

Zpěv devatenáctý

Zpěv dvacátý

Zpěv dvacátý první

Zpěv dvacátý druhý

Zpěv dvacátý třetí

Zpěv dvacátý čtvrtý

Zpěv dvacátý pátý

Zpěv dvacátý šestý

Zpěv dvacátý sedmý

Zpěv dvacátý osmý

Zpěv dvacátý devátý

Zpěv třicátý

Zpěv třicátý první

Zpěv třicátý druhý

Zpěv třicátý třetí

III. Ráj

Zpěv první

Zpěv druhý

Zpěv třetí

Zpěv čtvrtý

Zpěv pátý

Zpěv šestý

Zpěv sedmý

Zpěv osmý

Zpěv devátý

Zpěv desátý

Zpěv jedenáctý

Zpěv dvanáctý

Zpěv třináctý

Zpěv čtrnáctý

Zpěv patnáctý

Zpěv šestnáctý

Zpěv sedmnáctý

Zpěv osmnáctý

Zpěv devatenáctý

Zpěv dvacátý

Zpěv dvacátý první

Zpěv dvacátý druhý

Zpěv dvacátý třetí

Zpěv dvacátý čtvrtý

Zpěv dvacátý pátý

Zpěv dvacátý šestý

Zpěv dvacátý sedmý

Zpěv dvacátý osmý

Zpěv dvacátý devátý

Zpěv třicátý

Zpěv třicátý první

Zpěv třicátý druhý

Zpěv třicátý třetí

 

I. Peklo

 

Zpěv první

 

V půl naší zemské pouti když se vkročí,

já octnul jsem se v tmavém, pustém lese,

neb cesta pravá zmizela mi s očí.

 

Ten popsati les, ruka má se třese:

tak divoký byl, drsný, v stálém šeru,

že vzpomínka naň nový strach mi nese!

 

Tak hořký, smrt že málem trpčí věru,

leč, chci-li dobro líčit z jeho středu,

co shled' jsem v jiném, vypovím, též směru.

 

Jak tam jsem přišel, říci nedovedu,

tak plný spánku byl jsem v oné chvíli,

když minul jsem se pravé cesty sledu.

 

Leč k patě vršku jak má noha pílí,

tam, tmavý tento údol kde se tratí,

jímž v srdce mé se tolik bázně chýlí:

 

Zřím do výše, jak vršku bedra šatí

té hvězdy paprsk, jejíž záře milá

vždy každou cestou jiné k cíli vrátí.

 

Tu bázeň má se trochu utišila

na srdce mého tůni trvající

tu celou noc, jež tak mne zastrašila.

 

A jako ten, kdo z mořské bouře hřmící

se zachrání, břeh zachytí a v divý

vln svár se bezdech točí zírající:

 

Tak v útěk stálý duch můj pohyblivý

se obracel v ten průsmyk, který minul,

a jímž neprošel posud nikdo živý.

 

A umdlen chvíli když jsem odpočinul,

šel těžce jsem tou strání, pustou oku,

spád nohy pevné že vždy níž se šinul.

 

Hle, na počátku srázu po mém boku

mně kropenatý panther v cestu vkročil,

tak štíhlý, lehký a tak pružný v skoku.

 

A nezmizel již, co jej zrak můj zočil;

tak překážet mi začal v cestě mojí,

že krok můj vícekráte zpět se točil.

 

Byl jitra čas a slunce v těch hvězd roji

se vznášelo, jež tenkrát již s ním byly

v ten první den, kdy Bůh je v lásce svojí

 

Hnul k oběhu s krásnými všemi díly;

čímž v dobrou naděj moje bázeň taje,

když zrak na šelmy pestrou srst se chýlí,

 

Tož jitra časem, sladkou dobou máje:

však ne tak zcela, bych se nechvěl děsem

Iva náhle zočiv lesa u pokraje.

 

Jak na mne chtěl by skočit s divým plesem,

nes' hlavu vzhůru v hladu zuřivosti,

i řekl bych, že zachvěl se vzduch lesem.

 

A vlčice, jež žravou hltavostí,

ač hubena, se přetížena zdála,

a mnohým bídy nastrojila dosti,

 

Mé údy takým ustrnutím jala,

tož strachem, který z očí jejích září,

že dospět vršku mysl má se vzdala.

 

Jak ten, jenž lakotivě hospodaří,

když přijde doba, v které prodělává,

se rmoutí v myšlénkách, čas vzdechy maří:

 

Mne zlekala neklidná šelma dravá,

vstříc jdouc mi, zvolna hnala skoky všemi

mne nazpět zas, kde slunce umlkává.

 

A svahem půdy jak jsem padal k zemi,

mým očím kdosi objevil se v houšti,

jenž zdál se chraptit tím, že dlouho němý.

 

Jak jej v té velké uviděl jsem poušti:

„Buď stín, buď člověk smiluj se v té strasti,

ať pomoc tvá mne v bídě neopouští!“

 

On děl: „Kdys člověk, teď jsem jeho částí,

z Lombardska moji rodičové byli,

a Mantua jich obou byla vlastí.

 

Sub Julio jsa zrozen, v pozdní chvíli

jsem žil, kdy v květu Augusta moc stála,

kdy klamní, lživí bozi vévodili.

 

Byl básník jsem a zpěvu mého chvála

o synu Anchisově zněla, z Troje

jenž vytáhl, když hrdá ohněm vzplála.

 

Leč v taký trud nač vracíš kroky svoje?

Proč nevstoupíš na vrch té čarné stráně,

zkad všeho plesu jdou a tekou zdroje?“

 

„Jak, tys ten Virgil, ručej, požehnaně

zkad proudnou řekou výmluvnost se lila?“

Dím v zbožné úctě v studu sklopiv skráně.

 

„Ó druhých pěvců světlo, zdobo milá,

kéž láska s pílí, která neustává

v tvé knihy čtení, by mně v prospěch byla!

 

Ty's mistr můj, můj vzor, má chlouba pravá,

jen tebou vznik' ten zdobný sloh, v němž pěji,

a kterým pouze moje zkvetla sláva.

 

Tu šelmu zříš, zpět nutí mne vztek její.

Ó sprosť mne jí, ty moudrý, ona vinou

jest, tepny mé a žíly že se chvějí.“ —

 

„Ty nyní cestou dát se musíš jinou,“

on, vida moje slzy, odpovídá,

„když opustit chceš poušť tu nehostinnou;

 

Neb toto zvíře, jímž tvá vznikla bída,

zde nepropustí žádné duše živé,

tak brání, že jí smrtí cestu hlídá.

 

A povahy tak zvrhlé jest a divé,

že zkojit žravost se mu nepodaří,

vždy po žrádle má větší hlad než dříve.

 

Je mnoho zvířat, s kterými se páří,

a víc jich bude, až chrt smělý vpadne

mu v zápětí, je poraní a zmaří.

 

Živ z peněz nebude ni země žádné,

leč láskou, ctností a moudrostí skvělý

zřím, kterak lidu mezi Feltry vládne.

 

Tu bídnou Italii vznese smělý,

tu, pro kterou Kammilla, panna, mřela,

Eurial, Turnus, Nisus krváceli.

 

Z měst vypudí tu šelmu jeho střela,

až v pekla jícen zpět ji zase hodí,

zkad hnána první závistí v svět spěla.

 

V tvou spásu rada má tě osvobodí;

pojď za mnou, sám chci průvodcem tvým býti,

jenž věčným tebe místem doprovodí.

 

Tam uslyšíš skřek zoufalosti zníti,

tam uzříš v mukách duchy z dávných časů

po druhé smrti volati a výti:

 

Pak uzříš ty, již v ohni bez zápasu

dlí stále, doufajíce, spokojení,

že, buď kdy buď, v blažených vejdou spásu:

 

Však chceš-li tam jít, mně kam vchodu není,

tam duše hodnější mne ruku dá ti,

jí odevzdám tě při svém rozloučení;

 

Neb císař ten, jejž poslouchají svatí,

mnou nepropustí v týn svůj duše žádné,

neb k jeho řadům nechtěl jsem se znáti.

 

Tam králuje, ač v celém světě vládne,

tam jeho město i velký trůn stojí,

ó blah, na koho volba jeho padne!“ —

 

Dím: „Básníku, tím Bohem, v touze svojí,

jejž nepoznal jsi, prosím usedavě,

bych tomu zlu i větších ušel rojí.

 

Tam veď mne, o čem hovořil jsi právě,

ať bránu Petra uzřím, i ty, lkáním

již hynou, které líčil jsi tak tmavě.“ —

 

Tu on se napřed hnul, já kráčel za ním.

 

Zpěv druhý

 

Již hnědnul vzduch a den se k sklonu chýlil,

tma dovolila tvorům spočinouti

od mdloby jich; já jediný jsem pílil

 

Se připravit, bych boj moh' podniknouti

i s cestou též i se soucitem; boje,

jež věrně sdělí duch můj z této pouti.

 

Ó Musy, velký duchu, zpěvu zdroje,

jež psala's, mysli, co jsem zřel, mé snahy

teď šetř, ať zjeví vznešenost se tvoje!

 

I počal jsem: „O pěvče, vůdce drahý,

hleď na mou sílu, stačí-li, ždám vřele,

dřív než mne svěříš obtížím té dráhy.

 

Ty's pravil, Sylviův že otec směle

se odvážil v říš, která duchy hostí,

ač v smrtelném a křehkém trval těle.

 

A jestli protivník vší nepravosti

byl nakloněn mu, tím že uvažoval

té cesty záměr i vše okolnosti,

 

Tu z rozumných, rci, kdo by pochyboval,

že v empyreu chtěl Bůh neskonalý,

by Řím a říši jeho vybudoval:

 

A Řím a říš se svatým místem staly,

by sídlili tam — pravdu řeč má praví —

po větším Petru kteří sledovali.

 

Tou poutí, kterou tak tvá píseň slaví,

on poznal vše, čím jeho vítězení

i papežský plášť dostoupily slávy.

 

Tam vešla Nádoba též vyvolení,

by posilu té víře snesla k zemi,

jež počátkem jest cesty k vykoupení.

 

Proč já tam jdu? Kým dovoleno je

Já nejsem Aeneášem, Pavlem ani;

za nehodna jsem sebou jmín i všemi mi?

 

A kdybych šel, mne jímá divné zdání,

bych k bláznovské se pouti neodvážil;

ty's moudrý, víš již, kam se soud můj sklání.“

 

Jak ten, jenž nechce, po čem dříve bažil,

jat jiným plánem ve úmyslu jiném

hned pouští zcela, oč se dříve snažil:

 

Tak rovněž mně na tomto břehu stinném

můj podnik dlouhé přemítání ruší,

ač zprvu hotov byl jsem v duchu činném.

 

— „Tož jestli dobře duch tvé slovo tuší,“

stín velkodušného se ke mně snáší, .

Jho zbabělosti spjalo tvoji duši.

 

Ta člověka tak mate a tak straší,

jej činů vzdaluje, k nimž vzlet jej vodil,

jak zvíře, když se před přeludy plaší.

 

Bych této bázně tebe osvobodil,

slyš, proč jsem zde, a jaká řeč tam zněla,

když pro tě soucit v srdci mně se zrodil.

 

Má duše mezi nejistými dlela,

tak sličná paní když mne zavolala,

že prosil jsem, by jen mi poroučela.

 

Nad hvězdu záře jejích očí plála:

tak líbezně a vlídně ke mně praví,

že hlasem andělů řeč její hrála:

 

— ,Ó milá duše z Mantovy, tvé slávy

i zpěvu tvého země plná jesti

a bude, dokud běh se nezastaví:

 

Hle, tam můj přítel, ne však přítel štěstí,

na pustém svahu padl v nebezpečí,

že zmaten v bázni zpět si cestu klestí.

 

Strach mám, zda nekles' v pobloudění větší,

že pozdě v pomoc jsem mu pospíšila,

než vyslechla jsem v nebi o něm řeči.

 

Jdi, zdobná řeč tvá by mu sílu vlila,

spěš, poraď vše, co k jeho vyváznutí,

jdi, pomoz mu, abych se potěšila.

 

Tři světice když mají o tě píli

a v lásce s nebe zhlíží k tobě na zem

a slovo mé tě slibem spásy sílí? —“

 

Jak květ, jenž zavřen, skloněn noci mrazem,

když ozáří jej zlaté slunce jara,

se otevře, na stonku vztyčí rázem:

 

Tak síla kleslá zas v mém ňadru hárá,

že dím jak svobodný muž, v touze větší,

tak v mysli mojí odvaha plá jará:

 

— „Ó soucitná, jež tak máš o mne péči!

Ty laskavý, jenž hned jdeš poslechnouti,

vše slova pravdy, která tobě svědčí!

 

Ty's touhu novou vlil mně k této pouti

tak slovem svým, že vůle v duši mojí

plá, úmysl zas první podniknouti.

 

Nuž tedy jdi, nás jedno chtění pojí,

ty vůdce, pane, mistře!“ — Nohou ráznou

po slovech mých on nastoupil pouť svoji,

 

I vkročím v cestu lesnatou a sráznou.

 

Zpěv třetí

 

Mnou vchází se do města věčné strasti,

mnou vchází se v bol, který nemá rána,

mnou vchází se do zatracenců vlasti.

 

Hlas spravednosti pohnul světu Pána;

moc boží sklenula mé brány stinné

a s první láskou moudrost svrchovaná.

 

Před vznikem mým nebyly věci jiné,

jen věčné vyjma, já též věčně stojím;

nech naděje, čí noha sem se šine!

 

Ta slova barvou tmavou očím mojim

se objevila nad portálem vryta;

dím: „Mistře, slov těch smyslu já se bojím.“

 

On, jemuž hrůza pekla není skryta,

dí: „Každou pochybnost zde nechat sluší,

zhyň každá podlost, jež tvým srdcem zmítá.

 

Jsme tam, kde děl jsem. snad tvá mysl tuší,

kde zatracených uzříš smutné davy,

jimž zmizelo poznání dobro v duši.“

 

Svou ruku vkládá v mou, co toto praví:

tvář jeho jasná sílila mne v mdlobě —

a již mne vpustil v tajů jícen tmavý.

 

Zde vzdechy, nářky, pláče, tmou jak v hrobě

se ozývaly v bezehvězdném vzduchu,

že pláčem vlhly moje oči obě.

 

Tu různé řeči zněly k mému uchu,

vzdech bolesti a hněvu drzé láni,

skřek drsný, rukou tlesk, až děsno sluchu,

 

Hřmot činily tam, který bez ustání

ve vzduchu, který nezná barvy, krouží

jak písku změť, jejž vírný vítr shání.

 

Já, jehož skráň se v závrati tůň hrouží,

dím: „Mistře, jaký pláč to slyším lkavý?

A jaký lid zde krutá bolest souží?“

 

A ke mně on: „Tak bědně zde čas tráví

těch podlé duše, již lhostejní k všemu

bez hanby žili jako beze slávy.

 

Ti přimíšeni jsou zde k sboru zlému

těch andělů, již pouze žili sobě,

ni vzdorní Bohu, aniž věrní jemu.

 

Ráj odměnou být nemoh' jejich mdlobě,

hloub jícnů svých jim peklo zapovídá,

by vinníkům tam nesloužili k zdobě.“

 

I dím: „Ó Mistře, pověz, jaká bída

je k pláči nutí, v kterém těžce hynou?“

„To krátce poslyš.“ on mně odpovídá.

 

„Ni na smrt nemohou mít naděj línou,

jich slepý život tak je v ceně malé,

že závidí všem každou účast jinou.

 

Na světě stopy nenechali k chvále,

k nim soucit, spravednost se nechce znáti.

Dost o nich slov, ty viz je a pojď dále!“ —

 

A tu jsem uzřel, maje v před se bráti,

jak rychlým vírem korouhev se chvěla,

jak nechtěla by ani chvilku státi.

 

A za ní dlouhá řada lidí spěla,

že nevěřil bych, tolik lidských synů

že během světa smrt by skosit měla.

 

Tvář mnohých známých v davu těchto stínů

jsem poznal a zvlášť toho mezi nimi,

jenž zbabělostí zřek' se velkých činů.

 

Tu pochopil jsem jasně, mezi zlými

že octnul jsem se, již se nelíbili

ni Bohu, ani ďáblu skutky svými.

 

I tehdáž mrtví byvše, dokud žili,

šli nazí teď, od vos a střečků roje

v hon štváni a pícháni v každé chvíli.

 

Jim přes obličej tekly krve zdroje,

a u nohou s jich slzami se slily,

na nichž hmyz hnusný skájel choutky svoje.

 

A jak můj zrak se k jiným věcem chýlí,

u velké řeky lid zřím v davu statném

i dím: „Mé touze pozvol, mistře milý!

 

Ať zvím kdo jsou, již touží v kroku chvatném,

a ku převozu co je nutí valem,

jak rozeznává zrak můj v světle matném?“

 

A ke mně on: „Vše poznáš v čase malém,

až k Acheronta smutným břehům stočí

se naše pouť, ty jediným jsou žalem.“

 

Tu zastyděv se hned jsem sklopil oči

ve strachu, řeč má že mu klidu nedá,

byl tichý jsem až k řece; však tu zočí

 

Mé oko, z proudu kterak loď se zvedá,

v ní stařec stál, vlas zbělelo mu stáří,

i vzkřikl na nás: „Hříšné duše, běda!

 

Vám nebe dostihnout, se nepodaří,

já převezu vás k břehům věčné hrůzy,

v tmy propasti, kde s ledem žár se sváří.

 

Ty ale kliď se, mrtví jsou zde druzí,

ty živá duše, jinde zkoušej štěstí!“ -

Však pozoruje, že se nemám k chůzi,

 

Děl: „Jiná cesta, jiný přístav jesti

a jiný přívoz k tvému putování,

loď mnohem lehčí též tě musí nésti.“

 

A vůdce k němu: „Charone, nech lání,

tak chtějí tam, kde mohou to, co chtějí,

zde zbytečné jest další vyptávání!“

 

Tu tvář převozník kalném na ručeji

hned zjasnil, na níž vous se vlní zšedlý,

kde oči se mu v rudých kolách stkvějí.

 

Leč nahé dnše mdlé, jak jen ho shledly,

a jeho drsný rozkaz uslyšely,

hned zuby skřípaly a strachem bledly.

 

Na svoje rodiče, na Boha klely,

na místo, čas, na símě svého rodu,

na zrození své i svůj život celý.

 

A pak se v pláči brali k tomu brodu

na bědný břeh, kam každý přijít musí,

kdo nepřived' své srdce s Bohem v shodu.

 

A démon Charon, v očích uhlí kusy,

jim neustává kývat, je v loď hnáti,

kdo opozdí se, veslo jeho zkusí.

 

Jak pozdě na podzim, kdy zvolna tratí

se list za listem s uschlé ratolesti,

až celou zdobu svou strom zemi vrátí:

 

Tak zřel jsem k břehu onomu se nésti

zlý Adama rod, jako klamnou písní

se na čihadlo ptáci dají svésti.

 

Hle, táhnou zvolna ve vln rmutné třísni

a než vystoupí na druhý břeh tmavý,

již nová tlupa na břehu se tísní.

 

„Můj synu,“ vlídně mistr ke mně praví,

„již v hněvu Boha zemrou zatvrzeni,

těch z každé země sem se sejdou davy.

 

A všichni k převozu jsou připraveni,

neb tak je žene spravedlnost Páně,

že strach před zhoubou v touhu po ní mění.

 

K té dobrá duše nezabloudí bráně;

teď pochopíš, proč Charon dřív lál tobě,

a poznáš nyní, co jest v jeho haně.“

 

To dořekl a černá zem v té době

tak mocně třásla se, že v ustrnutí

i při vzpomínce chvím se v potu, v mdlobě.

 

Zem slzí plna vichr k letu nutí,

a rudým světlem mihnul se blesk děsný,

že ztuhlo ve mně každé smyslu hnutí;

 

I padl jsem jak ten, jenž padá ve sny.

 

Zpěv čtvrtý

 

Sen v hlavě zdrtila mi hromu rána,

že vyletěl jsem vzhůru polekaný

jak osoba, jež náhle zburcována.

 

Mé oči zotaveny na vše strany

se obracejí, pevně upírají,

by poznaly, u jaké dlím teď brány.

 

A pravdou bylo: stál jsem na pokraji

té propasti tmy, zahynutí, zmaru,

jež bouři nářků nekonečných tají.

 

Tak tmavá, bezdná, zahalena v páru,

že, oko když jsem vnořil na dno její,

v tmách rozeznat jsem nemoh' žádných tvarů.

 

— „V svět slepý vstupmež temna na peřeji,

začíná básník zděšen, s bledou lící,

ty půjdeš druhý vždy, já napřed spěji.“

 

Tvář jeho spatřiv barvu střídající:

„Když ty se lekáš, kterak já mám jíti,

ty, posila mé mysli klesající?“

 

On ke mně: „Muka zatracenců nití

jen barvu soucitu v mé tváři bledé,

jež barvou bázně tobě zdá se býti.

 

Leč pojďme, pouť jest dloubá, jež nás vede.“

A vstoupil již a nechal, bych šel za ním

v kruh první, jenž tůň spíná. V mlze šedé

 

Tu do kola, kam jenom ucho skláním,

ryk nářků nezněl, ale vzdechů chvění,

že věčný vzduch se třás' tím tichým lkáním.

 

Zde davy trpěly, však bez mučení,

žen, mužů, dětí v jedné směsi spolu,

a byly mnohé, velké, k nesečtení.

 

Dí dobrý mistr: „V jakém lkají bolu,

proč neptáš se, ni koho kruh ten hostí?

Nuž krátce poslyš, dál než půjdem dolů:

 

Ti nehřešili, ale jejich ctnosti

jim nestačí, neb křestu nepřijali,

jenž branou je tvé víry k blaženosti.

 

Jak sluší se, tak Boha nevzývali,

neb žili před křesťanstvím; v tyto stíny

já patřím sám, tím nedostatkem vzali

 

Jsme tento trest, však nebyl to hřích jiný;

nás mučí pouze tajná touhá smělá,

v ní bez naděje žijem život líný.“ —

 

Po slovech těch mi bolest v srdci vřela,

neb lidi zřel jsem převeliké ceny,

jichž valná tlupa v předpeklí tom dlela.

 

„Rci, pane, mistře,“ ptám se roztoužený,

neb chtěl jsem býti zjištěn vírou svojí,

tou, kterou každý blud je přemožený,

 

„Rci, zdaliž někdo k blaženosti zdroji

se odsud svou neb cizí snahou vrátil?“

On pochopiv hned smysl řeči mojí,

 

Děl: „Krátký čas, co krok můj sem se ztratil,

kdos mocný přišel ve průvodu slávy,

svit vítězství mu božské čelo zlatil.

 

Vzal odsud lidí praotce stín tmavý,

s Ábelem, Noema, Mojžíše dále,

jenž poslušen v jho zákona spjal davy,

 

Pak Abrahama i Davida krále,

Jakuba s otcem, syny, Rachel taky,

pro niž on tolik trudu snášel v žale.

 

A jiných mnoho vzal v ráj nad oblaky,

však před nimi se odsud nedostala

ni jedna z duší, jež tvé vidí zraky.“ —

 

Pouť naše mezi řečí neustala,

i kráčeli jsme dále lesem tiše,

tož lesem duchů, jež jsem vina svála.

 

A neušli jsme mnoho kroků s výše,

když pláti zřel jsem oheň, jehož svitem

se v polokruhu jasní stínů říše.

 

Tu poznat moh' jsem, ač v pohledu hbitém,

jak z dálky v temno mdlý můj zrak se zvedá,

že ctným zástupům země ta je bytem. —

 

„Ty, jímž se chlubí umění i věda,

kdo jsou, jimž taká pocta udělena,

jež s jinými se pomíchat jim nedá?“

 

On odpovídá: „Slávou jejich jména,

jež jistě posud v lidském zvučí žití,

jim tato milost nebem udělena.“

 

A zatím velký hlas jsem slyšel zníti:

„Buď největšímu z pěvců úcta vzdána,

zda nezříte stín jeho zpět k nám jíti?“

 

Jak zhasla řeč ta tichem zkolébána,

zřím čtyry velké stíny k nám jít směle,

v jich tváři trud ni slast nebyla psána.

 

Můj dobrý mistr přimlouvá mi vřele:

„Viz onoho, jenž meč má ve pravici

a jako kníže druhým kráčí v čele;

 

Toť Homér nad básníky králující,

Lukán jest zadní, Ovid kráčí třetí,

Horác jest druhý satirou se stkvící.

 

A jedním hlasem, jejž tu slyšel's zněti,

mne tito slaví, že jsem roven s nimi,

a pravdu mají, když mé jméno světí.“

 

Tu krásnou školu zřel jsem zraky svými,

knížete zpěvů nejmocnější síly,

jenž jako orel letí před druhými.

 

Když malou spolu hovořili chvíli,

tu vlídně kynouce mne přivítali,

nad čímž se vlídně usmál mistr milý.

 

A ještě větší poctu pak mi vzdali,

neb směl jsem k jejich přidružit se sboru,

že šestým v takém věhlasu mne zvali.

 

Až k oné záři šli jsme v rozhovoru

o věcech, o nichž tam řeč slušná byla,

jak mlčení zde mně, zemskému tvoru.

 

Tu hradba zámku se nám objevila,

jejž sedmero zdí převysokých střeží,

kol nichž se pěkná říčka otočila.

 

Jak po pevnině přes ni krok náš běží

a sedmero bran s mudrci jsem minul,

a v luh jsem přišel zelený a svěží.

 

Tu byli lidé, vážně zrak jich kynul,

tvář důstojnosti nesla aureolu,

jich jemné řeči proud se zvolna linul.

 

A k jedné straně sestoupli jsme spolu

na místo vyšší, světla ve záplavě,

zde bychom všecky přehledli v tom dolu.

 

Tu proti sobě v smaragdové trávě

jsem spatřil tyto velké duchy v roji,

což ještě posud k své přičítám slávě.

 

Tu Elektra ve tlumu svojich stojí,

tam Aeneas dlí k Hektoru se chýle

a dále Caesar s orlím zrakem v zbroji.

 

Penthesilea sedla ku Camille:

na drahé straně opět Lavinia,

k níž Latinus král used', k dceři milé.

 

Pak Bruta zřím, jenž vyhnal Tarquinia.

tam Saladin dlí stranou osamělý;

hle, Julia, Martia, Cornelia!

 

A výše když jsem pozvedl zrak smělý,

tu mistra všech jsem viděl, kteří vidí

ve kruhu mudrcův. Svůj obdiv vřelý

 

Mu vzdávají, naň každý s úctou hledí.

a nejblíž jemu ve mudrců rodě

sám se Sokratem moudrý Plato sedí,

 

Demokrit, zbudoval svět na náhodě;

s Thaletem Zenona mé oko shlídá

a Empedokla s Heraklitem v shodě;

 

I znalce přírody Dioskorilla

i Tullia, Seneku, Galiennu,

Orfea, Lina pak i Euklida.

 

Tu zase Ptolomaeus, Avicenna

a s Hippokratem Averroes v davu,

ten velký komentator, jiných jména

 

Juž smlčím, nemohu dát o nich zprávu,

mne látka žene, cestu dál mi klestí,

že v nedostatku slov jen skláním hlavu.

 

Na dva se potom zmenšil spolek šesti.

Z tichého vzduchu vůdce k cestě jiné

do vzduchu, jenž se chví, mne jal se vésti.

 

Tam přišel jsem, kde každé světlo zhyne.

 

Zpěv pátý

 

Z prvního kruhu pouť se v druhý sklání,

jenž duším chystá více utrpení,

na menším místě trudů víc a lkání.

 

Tam Minos hrozně stojí, zuby cení,

hned u vchodu se po vší vině pídí

a soudí podle chvostu otočení.

 

Neb duše bědná, sotva že jej vidí,

se zpovídá a odhalí mu celá,

a on, který zná viny všechněch lidí,

 

Zří, v jaký pekel kruh by stoupit měla;

o tolik stupňů hloub ji pošle v muky,

svůj chvost kolikrát stočí kolem těla.

 

A stále před ním nových duší pluky

jdou na soud hrozný, řeknou vinu svoji

a mizí, nález vzavše z jeho ruky.

 

„Ó ty, jenž vcházíš k bolestí všech zdroji.“

tak Minos křik', svůj vážný úřad staví,

když zří, jak blížím k onomu se roji,

 

„Ó viz, co činíš, ať vstup, jenž k nám hravý

se býti zdá, té nezklame v tvé snaze!“

„Nač tyto křiky?“ Vůdce k nému praví:

 

„Nač chceš jej rušit v předepsané dráze?

tak souzeno tam, kde i vůle pouhá

jest možností! — Stav otázkám svým hráze.“

 

A zde již nářků začla řada dlouhá;

já přišel k místu, kde mi v ucho znělo,

co v mnohé pláče spjaly bol a touha.

 

V té hloubi všecko světlo oněmělo;

jak větry sporné v boji s oceanem

při děsné bouři odtamtud to hřmělo.

 

Ten pekla vichr ve svém letu štvaném

se nestaví, svým proudem duše chvátí,

a strká je v svém víru rozpoutaném.

 

A nad propasti sráz když pak je sklátí,

tu začne nářek, pláč a bědování,

i Bohu začnou rouhat se i láti.

 

Tu slyšel jsem, že tomu ku pokání,

již tělem hřešili, jsou odsouzeni,

jichž rozum v slepých pudů jho se sklání.

 

Jak špačků valné šiky v podjeseni

na čilých křídlech táhnou, v smutném dolu,

tak duchové zlí krouží u víření

 

Teď sem, teď tam, teď nahoru, teď dolů,

ni posily, ni naděje svit malý

buď odpočinku, buď menšího bolu.

 

Jak zpěvní jeřábové táhnou v dáli,

ve bolném nářku vzduchem dlouhým pruhem,

tak stíny zřel jsem, kterak přilétali

 

A blížili se v boji s vichry tuhém.

Dím proto: „Mistře, kdo jsou, dej mi zprávu,

jež černý vzduch bičuje pekla luhem?“

 

A na to on: „Ta první z toho davu,

o níž chceš zvědět, mnohým rodům vládla,

nad mnohé země svou roznesla slávu.

 

Leč do zločinů chlípnosti tak padla,

že, by zakryla těžkou svoji vinu,

bez trestu chlípnost do zákonů kladla.

 

Toť Semiramis jak se čte, po Ninu

jež trůn, jsouc jeho žena, nastoupila

v zemích, kde Sultán teď má domovinu.

 

Ta druhá, ta se z lásky usmrtila,

slib zrušivši popelu Sicheovu,

ta třetí chlipná Kleopatra byla.

 

Pak Helena, jíž rodu Priamovu

tak mnoho bědy vzešlo, Achill za ní,

jenž s láskou válčil až ku svému rovu.

 

Pak Paris, Tristan;“ tisíc jiných v lkání

mně ukazoval a jmenoval jmény,

jichž život záhy zhasnul v lásky plání.

 

Jak jmenoval můj mistr osvícený

vše rytíře a paní dávných zemí,

div soucitem jsem nebyl přemožený.

 

I počal jsem: „Ó pěvče, jak rád s těmi

bych promluvil, již přituleni k sobě

jak lehčím větrem táhnou mezi všemi!“

 

A ke mně on: „Až k oné vyčkej době,

kdy láskou neseni k nám přijdou blíže,

tou láskou pros je, přijdou jistě k tobě.“

 

A větru vání jak je sneslo níže,

hlas pozvedl jsem: „Ó vy duše štvané,

ó spějte k nám, když lze vám bez obtíže!“

 

Jak touhou hnané holubičky bílé,

k sladkému hnízdu pevným křídlem spějí

a letí vzduchem: v nich tak vůle vzplane,

 

Od tlumu Didony již odcházejí,

a letí k nám, zlým vzduchem jsouce hnány.

Tak mocně hlasy mojí touhy znějí.

 

„O vlídný tvore ty a požehnaný,

jenž navštívil's nás tmavým vzduchem poutí,

již skropili jsme svět krví své rány,

 

By svitů král chtěl milostiv nám slouti,

za mír tvé duše chtěli bychom lkáti,

když s bídou naší soucit moh' tě hnouti!

 

Co mluvit chceš, co slyšet, má se státi:

my mluvíme i slyšíme, jak chcete,

teď vhodný čas, neb vítr přestal váti.

 

Ten kraj, kde zrozena jsem, naleznete

u moře tam, kde s družinou se vlívá,

by spočinul, proud, který Padem zvete.

 

Tu láska, jež ctné srdce rychle zrývá,

v něm zaplála pro velkou krásu moji

tak zničenou, že k pláči mně to bývá

 

Ta láska, jež se láskou zas jen skojí,

mne rovněž k němu divnou touhou jala,

že ještě zde, jak zříš, nás k sobě pojí.

 

Ta láska nás v objetí smrti slala;

jenž zabil nás, jej čeká Kaina země.“

Tou řečí osud svůj nám zvěstovala.

 

Těch bědných duší pláč uslyšev témě

já naklonil a svoje sklopil zraky,

až: „O čem dumáš?“ básník pravil ke mně.

 

Tu jemu v odvět děl jsem: „Běda, jaký

svět sladkých snů a myšlének a chvění

je svedl v žalný, bolestný krok taky?“

 

K nim obrátiv se děl jsem v roztoužení:

„O Francesco! tvé muky a tvé lkání

mne k slzám hnuly v smutném zamyšlení.

 

Však rci mi, v čase sladkých snů a plání

jak dopřála vám tenkrát láska, spolu

že poznali jste temná svoje přání?“

 

A na to ona: „Není větších bolů,

než v čase bídy myslit na své štěstí:

to ví tvůj mistr, jenž tě sveď sem dolů.

 

Leč tak-li tvoje touha mocná jesti,

vznik lásky naší znát, jak ten, jenž kvílí

a spolu mluví, podám tobě zvěsti.

 

My ku zábavě čtli jsme v jedné chvíli

o Lancelotu, jak jím láska chvěla,

bez podezření, my jsme sami byli.

 

Nám při čtení tvář bledla se a rděla,

my pohlíželi na se, plamen v oku,

leč jedno místo přemohlo nás zcela.

 

Když četli jsme, jak v sladké řeči toku

smích touhy zlíbal svojí kouzelnice:

on, od mého jenž neustoupí boku,

 

Mi zlíbal, celý chvěl se, rty a líce.

Spis Galeotto byl i kdo jej skládal,

a onoho dne již jsme nečtli více.“

 

— Co jeden duch tak báji svoji spřádal,

zas druhý plakal, až se žalem chvělo

mé srdce, jak by smrti stín v ně padal:

 

I padl jsem, jak mrtvé padá tělo.

 

Zpěv šestý

 

Když vědomí zas přišlo, jež jsem ztratil,

hnut soucitem nad těmi příbuznými,

neb smutek všecky smysly ve mnu zvrátil:

 

Tu v nových mukách s nově mučenými

se potkávám, kde krok mé nohy stane,

i kam jen zraky obrátím se mdlými.

 

Jsem u třetího kruhu, deště, který kane;

ó věčné, těžké, kleté proudy chladné,

vždy stejně padá, nikdy neustane.

 

Tu černá voda, kroupy těžkopádné,

ze vzduchu temnem hustého sníh stéká,

a země, která toto pije, smrádne.

 

Tu Cerberus, ten divný netvor, čeká

na každého, kdo vnořen sem, běs dravý,

dle psího zvyku z trojí tlamy štěká.

 

Zrak krvavý, vous poslintaný, tmavý,

břich nadmutý má, drápy pracky kryjí,

tak duchy škrábe, trhá, dře a dáví.

 

Ti v chladném dešti jako psové vyjí,

svou stranou jednou druhé střechu strojí,

a bídní často v úpění se svíjí.

 

Červ Cerberus nás uzřev, tlamu svoji

hned roztáh', tesáky své cenil v zlobě

a neměl údu, jejž by nevzpjal k boji.

 

Můj vůdce roztáhnul své dlaně obě,

sáh' do země, hrst černé prsti vážil

a v žravé chřtány ji mu vrh' v též době.

 

Jak pes, jenž loudit štěkáním se snažil,

se upokojí, žrádlo hlodat smí-li,

po jehož zhltnutí co nejvíc bažil:

 

Tak tlamy Cerbera se skonejšily,

jenž tak na duše štěká zdivočelý,

že přejí si, by raděj hluchy byly.

 

Po stínech, které déšť porazil, smělý

náš kráčel krok, my kladli zvolna nohy

na jejich prázdno, jež se zdálo těly.

 

Tu na zemi všech ležel zástup mnohý.

Jak ubírali jsme se náhle kolem,

z nich vstal a seď si jeden přeubohý.

 

„Ó ty, jenž's veden tímto pekla dolem,

ó poznej mne, zda můžeš v slitování,

ty's před mou smrtí zrozen! pravil s bolem.

 

Já k němu: „Muka tvá i tvoje lkání,

tak paměti mé podobu tvou tají,

že, zdali jsem tě viděl, nevím ani.

 

Leč rci, kdo jsi? Proč v tomto bědném kraji

jsi mučen trestem, hnusnějších že není,

ač jiné větší tresty v pekle mají?“

 

Děl: „V městě tvém, jež závisti a tření

tak plno jest, že hrnec překypuje,

jsem trávil život bujném ve hýření.

 

Mé jméno u měšťanů Ciacco sluje,

a že jsem příliš zhrešil hltavostí,

jak vidíš, déšť mé údy pohlcuje.

 

Však nejsem smutný sám v té zoufalosti,

zde stejná muka trápí ty vše roje

pro stejný hřích.“ A tím již mluvil dosti.

 

Já odpovídám: „Ciacco, muky tvoje

tak hnuly mnou, že ku slzám mne nutí,

leč rci mi, víš-li, kam až nepokoje

 

V mé obci dojdou, kam až sváru hnutí?

Kdo spravedliv jest? Můžeš-li zvěst dáti,

proč sváří se a ženou v zahynutí?“

 

On: „Dlouho budou vespolek se rváti

až do krve, tu bude lesní strana

s velikou škodou druhou z města hnáti.

 

Ta osudem tak bude svrchovaná

po léta tři, až první se zas zvedne

tím, jenž kolísá mezi dvěma, hnána.

 

Čas dlouhý bude vznášet čelo ledně

a přemoženou tísnit těžkou dlaní,

nechť tato lká a horlí v muce bědné.

 

Dva spravedliví jsou, však neslyšáni.

Pych, závist, lakomství jsou jiskry žhavy,

jež vrhly v srdce také rozhárání.“

 

Tu stesku svého žalný nářek staví.

Já na to: „Moje zvědavost je vzňata.

přej, ať tvé slovo ještě víc mi praví.

 

Což Tegghiaio ctný a Farinata

a Mosca, Arrigo a Rusticucci,

a ti, jichž mysl dobrem byla jata?

 

Kde jsou, ať znám je, ať tvá řeč mne učí,

neb zvědět chci, jaké jim losy kynou,

zda nebe blaží je, či peklo mučí?“

 

On: „Ještě mezi černějšími hynou,

je zatratily mnohé hříchy různé,

je uzříš, tvé-li nohy tam se sšinou.

 

Leč ku zemi až navrátíš se luzné,

ó prosím, obnov památku mou světu,

víc neřeknu a neodpovím.“ V hrůzné

 

Tu šilhání zrak stočil, jako v letu

jej na mne upřel a pak padl z příma

svou hlavu skloniv v druhých slepých četu.

 

Můj vůdce pravil ke mně: „Tady dřímá,

až dokud jemu v soudu hrozném čase

ryk trouby andělské v sluch nezahřímá!

 

Tu smutný hrob svůj každý najde zase,

vše tvarem svým se oděje i těly

hlas uslyšíc, jenž věčně rozléhá se.“

 

Tak směsí pustou volným krokem spěli

jsme v dešti mezi stíny zamyšlení,

O žití příštím naše řeči zněly.

 

I dím: „Zda, mistře, toto utrpení

po soudu sledním, jak jest, dál můž' býti,

zda v menší se či v palčivější změní?“

 

On ke mně: „Třeba k tvojí vědě jíti,

jež dí: Čím větší dokonalost žive,

tím větší blaho tak i bolest cítí.

 

A nechť ty roty zatracenců divé

té pravé výše nikdy nedocílí,

po soudu budou bližší jí než dříve.“

 

Tak touto cestou kruhem krok náš pílí,

víc mluveno, než ret se říci zdráhá,

až k místu, kde se cesta v propast chýlí,

 

Zde Pluta, velkého jsme našli vraha.

 

Zpěv sedmý

 

Pape Satan, pape Satan aleppe“ —

Již začal Plutus drsným řváti hlasem.

A mudřec ctný, jenž všecko ví, by v slepé

 

Mne sílil bázni, pravil: „Netrň žasem,

ty skály slézti tebe nezastaví,

byť sebe víc ti hrozeno tím ďasem.“

 

Pak obrátiv se k vzteklé tlamě praví:

— „Již ztichni přece, ztichni, vlku kletý,

nechť nelítostný vlastní vztek tě stráví!

 

Jsou příčiny, proč jdeme v tyto světy,

tak chtějí tam, kde Michal hněvem hnutý

mstil hrdé smilstvo před dávnými lety.“

 

A jako plachty lodi větrem vzduty

se svinou samy, když byl stěžeň zřícen,

tak padl k zemi tento netvor krutý.

 

Tak stoupali jsme spolu v čtvrtý jícen

vždy dále na břeh muk rostoucích všudy,

jenž hříchy světa celého je sycen.

 

O spraveďnosti Boha! Tyto trudy,

jež viděl jsem, kdo takto nahromadí?

Proč tak nás v zhoubu řítí naše bludy?

 

Jak na Charybdě když dva proudy řádí

ve víru bouřlivém se lámajíce:

tak zatracenci stále v rej zde pádí.

 

Zde uviděl jsem lidu mnohem více:

ti ze stran obou rvali se a lkali

svým prsem těžké břímě válejíce.

 

Tu na se vráželi, tu zpět se hnali,

se obraceli, druh se hádal s druhem:

Proč lakotíš? Proč mrháš tak? A v dáli

 

Se nesli takto tímto temným kruhem

ku protivnému bodu z každé strany,

svůj sprostý nápěv řvouce pekla luhem.

 

Když každý ukončil, tu jako štvaný

zas v novou srážku pádil kroky mdlými.

Tu já lítostí skorem rozhlodaný

 

Jsem děl: „O dobrý mistře, vysvětli mi,

zda knězi byli, již zde trpí strašně,

ti po levici s vlasy střihanými?

 

On: „Všickni žili v slepotě své vášně,

neb chovali se v rozdávání darů

ti lakotně a ti zas prostopášně.

 

Dost zřejmě štěkají to hlasem zmaru,

když z obou kruhů k oněm místům běží,

kde sporná vina rozdělí je v sváru.

 

Bez vlasu v týle tito byli kněží

a mniši, papeži a kardináli,

v nichž lakota se zmohla bez otěží.“

 

Já na to: „Mistře, snad by rozeznaly

v jich davu oči moje mnohé známé,

jež taký zločin, jaká vina kalí.“

 

On ke mně zase: „Zdání tvé tě klame,

jich temný život zde je przní zase,

že poznání svit v temnu jim se láme.

 

Zde věčně po dvou vrážet budou na se,

ti z hrobu vstanou se zaťatou pěstí,

a tito zase v oškubaném vlase.

 

Neb špatně dát i špatně spořit, štěstí

jim uloupilo nebeské a k hádce zde nutí je.

Dost o nich dal jsem zvěstí.

 

Zde, synu milý, vidět můžeš v krátce

tu frašku statků, jimiž Štěstí vládne,

a pro něž v lidstvu taký spor a práce.

 

Neb věř mně, pod měsícem zlato žádné,

co bylo ho a jest, by v míru zdroje

z těch nezkojilo jedno srdce chladné.“

 

„Ó mistře,“ pravím, „pověz ještě, kdo je

ta Fortuna, o níž jsi děl před chvílí,

jež světa statky tiskne v spáry svoje?

 

On praví na to: „Lidé pošetilí

jste, nevědomí k škodě své i haně,

tvá pozornost kéž k řeči mé se schýlí!

 

Jenž moudrostí vše předčí svrchovaně,

On stvořil nebesa, jim vůdce klade,

že každý z nich ku každé září straně,

 

A stejnou měrou světlo dělí všade.

Tak ředitelku, vůdkyni a paní

týmž způsobem dal lesku země mladé,

 

By čas od času statky ve střídání

od rodu k rodu rozdávala, k vádě

a zcela proti lidských myslí zdání.

 

Ten národ trpí, co jde druhý k vládu,

dle toho vždy, jak nález její hrozí,

jenž skrytě vládne jako v trávě hádě.

 

Svou vědou proti ní jste přeubozí:

v před ona zírá, soudí v lesku slávy,

v své říši vládne jako druzí bozi.

 

A losů jejích rej se nezastaví,

vždy nutností je ku rychlosti hnána

a těch, jež změna zasáhne, jsou davy.

 

To ona jest, jež bývá křižována

a nejvíc od těch, již ji chválit mají,

jí padne v úděl posměch, škleb a hana.

 

To spokojenou ale nezleká ji,

dál veselá svou kouli točí v klidu,

s druhými pratvory jsouc jako v ráji.

 

Však sestupujem ve hroznější bídu,

již každá hvězda zhasla, která vzplála,

když vyšel jsem. Jest čas, ať dále přijdu.“

 

K druhému kraji kruhem pouť nás hnala

ku říčce, která s šumotem se pění

a vrhá v strouhu, kterou vyhledala.

 

Nad purpur voda temnější se mění

a v pošmurných vln těchto ve provodí

jsme drsnou stezkou spěli v zamyšlení.

 

A tady Styx jest jméno toho brodu,

jenž bahno tvoří, když svým spádem skácel

se k šedým srázům, k zatracenců rodu.

 

Já, s hrůzou jenž se ve dívání ztrácel,

zřím ve kaluži davy pobláceny,

ti byli nazi, v očích vztek burácel.

 

Tu doráželi na se muži, ženy

ne pěstí jen, leč prsy, patou, hlavou

a zuby trhali se jako feny.

 

Dí dobrý mistr: „Synu, tyto dravou

hněv schvátil vášní a má duše touží,

bych usvědčit tě mohl zvěstí pravou.

 

Tam pod vodou se rovněž lidé souží,

roj bublin na vrchu zříš každou chvíli,

jak oko praví, kamkoliv se vhrouží.

 

A spjatí v bahně dí: My smutní byli

ve sladkém vzduchu, v kterém slunce svítí,

neb líné páry se v nás uhostily.

 

A teď musíme v bahně, v smutku dlíti.“

Ten chrčí stále chřtánem hymnus ztmělý,

neb jasně říci nelze jim, co cítí.

 

Tak mezi suchým okrajem jsme spěli

a mezi bahnem, v kruhu louže kalné

na ty, již bláto hltali, jsme zřeli,

 

Až dospěli jsme k patě věže valné.

 

Zpěv osmý

 

Dál pravím: Jakmile jsme věž tu zhledli,

dřív než jsme přišli blíže k patě její,

jsme ku cimbuří jejímu zrak zvedli.

 

Tu plamínky dva na kraji se chvějí,

a jiný jim jak na znamení hoří,

že sotva oči v takou dálku spějí.

 

Já obrátím se ku vší vědy moři,

dím: „Co to značí? Čemu odvět dává

ten plamen druhý? Kdo jsou, již ho tvoří?“

 

On: „Hleď, tam, kde se pění voda tmavá:

tvůj není-li zrak dýmem zamlžený,

uzříti můžeš, co se očekává.“

 

Tak žádný tetivou šíp vymrštěný

by neprojížděl rychlou vzduchem dráhu,

jak člunek zřel jsem dělit kalné pěny.

 

Pak na šíji mně klad své ruce obě,

v tvář políbil řka: „Ta buď požehnána,

ty plamenný, jež matkou byla tobě!

 

Však to je duše pýchou osedlána,

zvěst dobroty nezdobí paměť její

a proto vztekem jest i tady štvána.

 

Co jich, již králi být se domýšlejí,

po sobě zanechají povržení,

jak prasata zde v močále pak tkvějí!“

 

A já: „O mistře, k svému potěšení

bych viděl rád, by stopil se v ty kaly.

než projedeme tiché vod těch vření.“

 

On: „Dříve než břeh objeví se z dáli,

jak přeješ si, má hned se tobě státi,

je slušno splnit touhy tvé, jež vzplály.“

 

A brzy zřel jsem, jak ho začli rváti,

co zblácených se stran všech k němu spělo,

že musím Bohu dík a chválu vzdáti.

 

„Na Argentino Filipa!“ to hřmělo,

až Florenťana zuby v divé zlosti

se v jeho vlastní zatínaly tělo.

 

Tam nechali jsme jej; již o něm dosti!

Leč v moje ucho nářky žalu bily,

že k předu zrak jsem napjal s dychtivostí.

 

Můj dobrý mistr pravil: „Synu milý,

jsme u města, které má jméno Dita,

v němž velcí měšťané ve množství kvílí.“

 

A já: „O mistře, pravdu díš, mně svítá,

zřím v údolu, jak mečet řada plane,

jak z plamene by vyšla, rudě kmitá.“

 

A on: „Žár věčný, který neustane

a z nitra plá, tak rudými je činí,

tak v dolním pekle zříš je ohněm tkané.“

 

I vstoupili jsme ve příkopy nyní,

jež bezútěšnou zem od jiných dělí,

zdi z kovu zdají se být, jež ji stíní.

 

A ne bez velké zatáčky jsme vjeli

až k místu, kde náš převozník děl s křikem:

„Nuž vystupte, zde průchod v město ztmělý!“

 

Já u brány zřel víc než tisíc s rykem

se sápat na nás, spadlých s nebes výše:

„Kdo to, jsa ještě v těle, smrtelníkem,

 

Bez smrti kráčeti smí v mrtvých říše!“

Mně moudrý mistr kynul na znamení,

že stranou s nimi mluviti chce tiše.

 

Tu trochu ustali v svém rozhorlení

a řekli: „Ty pojď, on ať sám dál kráčí,

když v zem tu vstoupil v takém drzém chtění.

 

Ať sám se vrátí, jeho moc-li stačí,

tou cestou šílenou, ty zůstaň státi,

jenž vedl jsi jej v náruč tmám a pláči.“

 

O čtenáři, zda děs mne nezachvátí

při prokletých slov těchto děsném zvuku,

já mnil, že zpět můj krok se nenavrátí.

 

„O drahý vůdce, který dal's mi ruku

víc nežli sedmkráte pro útěchu,

mne zachránil vždy v nebezpečí shluku,

 

Buď se mnou viz, jsem bez síly a dechu.

a jestli v další cestě nám se brání,

svých kroků stopy najděme hned v spěchu.“

 

On, jenž mne zaved' v tato místa lkání,

děl: „Žádný z těchto nezavře nám dráhu,

jež nebem určena. Pryč ostýchání!

 

Jen počkej zde, nadějí dobrých vláhu

přej umdlenému duchu ku posile,

já nenechám tě u propastí prahu!“

 

Tak zanechal mne — jaká děsná chvíle! -

můj sladký otec. „ano“ i „ne“ v sporu

se přely v mojí hlavě pobloudilé.

 

Nic z jejich neslyšel jsem rozhovoru,

však dlouho nestál s nimi a již všici

do města prchli rychle v jednom sboru.

 

Zavřeli bránu naši protivníci

před pánem mým, i zůstali jsme sami:

on obrátil se ke mně, úžas v líci,

 

Zrak sklopený, skráň spjatou myšlénkami

děl s nedůvěry vzdechem v nepokoji:

„Kdo cestu v ten dům žalu zavírá mi?“

 

A ke mně: „Hněv můj nelekej tě, v boji

s tou rotou obstáti chci bez vší mdloby,

nechť třeba uvnitř k obraně se strojí.

 

Novými nejsou tyto jejich zloby,

je strojili u méně tajné brány,

bez zámku tato stojí od té doby.

 

Tam viděl's ony mrtvé řádky psány.

Již s vrchu svahy pekla k nám se nese

a bez průvodu kráčí s této strany

 

Ten, jímž to město pro nás otevře se.“

 

Zpěv devátý

 

Co barvu bázně zřel na tváři mojí,

jež vznikla jeho návratem, tu milý

můj mistr potlačil hned novou svoji.

 

Jak ten, kdo naslouchá, stál pevně chvíli,

neb černým vzduchem v husté mlhy řase

zrak nadarmo do větší dálky pílí.

 

„Zde nutno zvítěziti ve zápase.

Jak ne — vždyť slíbila,“ on začal znova,

„než pomoc přijde, jak mně dlouho zdá se.“

 

Já pozoroval, kterak svoje slova,

jež započal, hned novou řečí skrýval,

jež sporný smysl s první v sobě chová.

 

Však stejně velký strach mi v hrudi zbýval

tou řečí, jejímž slovům zlomkovitým

jsem horší smysl, než snad měla, vlíval.

 

„Zda k závitkům té smutné škeble skrytým

smí z prvního kdos kruhu sestoupiti,

kde beznaděj jest pouze trestem lítým?“

 

Tak ptám se. On: „Jen zřídka smí to býti,

by duše některá sem vejít směla

tou cestou, kterou nyní já chci jíti.

 

Jest pravda, duše má sem jednou spěla,

jsouc od Erichtho krutě zaklínána,

jež stíny nazpět volávala v těla.

 

Mne opustila krátce těla schrána,

pro ducha byl jsem poslán za zdi skrejši,

kde kruhu Jidáše se klene brána.

 

Ten kruh jest nejnižší a nejtemnější

a nejvíc vzdálen nebes od obzoru,

jenž vše objímá; tož se ukonejši!

 

To bahniště, jež sálá dechy moru,

kol obklopuje město pruhem tmavým.

kam vniknouti nám nelze bez odporu.“

 

A více řekl, než co tuto pravím;

neb zcela zrak můj utkvěl udivený

na velké věži s cimbuřím kol žhavým.

 

Na jednom místě náhle povztyčeny

tři zkrvácené fúrie zřím v žasu:

tvář, posunky, vše měly jako ženy.

 

Jim visely zelené hydry z pasů

a kolem spánků divokých jak stužky

zřím cerasty a hady místo vlasů.

 

Můj průvodce, jenž dobře znal ty služky

té královny ve říši věčných stonů,

„Viz,“ pravil, „Erinye, divé družky!

 

Na levé straně Hegeru zříš, onu

zvem' Alecto, jež pláče u pravice,

a v středu jejich vidíš Tisifonu.“

 

I ztichlť. Ty ňadra nehty drápajíce

tak bily se a tak divoce řvaly,

že za básníka v strachu skryl jsem líce.

 

„Pojď, Meduso! Ať zkamení!“ tak lkaly

a na mne zřely zlosti ve záchvatu;

„My na Theseu špatnou pomstu vzaly! - -

„Jen obrať se a zavři oči v chvatu,

neb Gorgo zjeví-li se mezi nimi,

pak naděje vší vzdej se ku návratu!“

 

Tak mistr děl, mne obrátil a mdlými

jak dlaněmi bych nemohl zrak skryti,

mne ještě objímaje zakryl svými.

 

Ty, jehož zdravé srdce všecko cítí,

jen uvaž zde to přísné naučení,

jež pod závojem divné básně zní ti!

 

Tu vycházel však z kalné vody vření

tak silný rachot, hrůzyplné řevy,

že oba břehy pohnuly se v chvění,

 

Ne jinak jako vichru divé hněvy,

jenž z proměn tepla vane, až se práší,

les pustoší a řádí bez úlevy,

 

A větve trhá, rve, je v dál unáší

a hrdý v prašném hávu hřímá v zlobě,

a v útěk pastýře i stáda plaší.

 

l uvolnil mně mistr oči obě

řka: „Zraku nerv tam k staré obrať pěně,

kde nejostřejší výpar zdá se tobě!“

 

Jak z vody žáby prchnou neprodleně

před hadem zlým, až všecky na útěku

se v bahně na dnu krčí poděšené:

 

Tak víc než tisíc duší prchat v jeku

zřím před jediným, který zvolna sklání

svou suchou nohu nad Stygickou řeku.

 

On z tváře hnal si husté vzduchu vání,

v před levicí jak oko své byl clonil,

mdlým zdál se být jen pro to namáhání.

 

Že s nebe jde, svit útěchy se ronil

mně v duši; obrátím se, mistr kynul,

bych tiše stanul a se před ním sklonil.

 

O jaký hněv se z jeho tváře linul!

Ku bráně přistoup', jaké zřel jsem divy!

Ji prutem otevřel, ves odpor minul.

 

„O nebe vyvrženci, rode divý,“

tak počal řeč na prahu muk, „Ó rcete,

kdo taký vzdor a zpupnost ve vás živí?

 

Proč oné vůli nebes vzdorujete,

jíž úmysl se splní svrchovaně,

jíž často vzrostly muky vaše kleté?

 

Co platno osudu se vzpírat planě,

jen na Cerbera vzpomeňte, jenž chlupy

až posud nemá na bradě a chřtáně!“

 

Pak zpět šel kalnou cestou skrz jich tlupy,

nás nevšiml si ani, kráčel v roji

svých myšlének, jak ten, kol něhož kupí

 

Se jiné péče, než o ty, již stojí

před ním. A my jsme k městu zabočili

svatými slovy jeho jako v zbroji.

 

Teď bez překážky práh jsme překročili:

však já, který jsem v srdci choval touhy,

vše poznat, co ty valy otočily,

 

Zrak obracel jsem kol a slyšel pouhý

jen pláč a vzdech, po obou stranách zívá

pln muk a nářků strašlivých kraj dlouhý.

 

Jak u Arles, kde Rhona v močál splývá,

neb jako blíže Poly mezi lady,

kde končí vlast, již Quarnaro oblívá,

 

Se vlní hrobů celé, dlouhé řady:

tak s každé strany hrobů kolem stálo,

však mnohem horší byl jich způsob tady.

 

Neb mezi nimi tolik ohňů plálo,

z nich každý v hroby s každé strany vniká,

že menším žárem železo by tálo.

 

A se všech hrobů byla sňata víka

a z každého šlo těžké naříkání,

jak pláč v nich ukrytého mučeníka.

 

I dím: „Ó mistře, v tyto rakve skláni

kdo jsou, že slyším, kterak stále lkají

ve žaluplném, bědném naříkání?“

 

On ke mně: „Kacíři v těch rakvích plají

i s přívrženci sekty své neb strany,

a víc jich, než bys mnil, ty hroby tají.

 

Zde rovný s rovným leží pochovaný,

a hroby v menším žhnou neb větším palu.“

Pak na pravo se stočil zadumaný,

 

Dál skrze muka šli jsme podél valů.

 

Zpěv desátý

 

A úzkou stezkou spěly naše kroky

kol mezi mukami a města zděmi,

můj mistr napřed, já za jeho boky. —

 

„O valná sílo, jež zlých kruhy těmi

mne, jak chceš, vedeš neúmorná, svěží,

mluv, ukoj moje přání; směry všemi!

 

Ten lid, který zde v těchto hrobech leží,

lze vidět jej? Hle, u všech vyzdvižena

jsou víka, ale žádný, kdo jich střeží.“

 

On ke mně: „Všecka budou přiražena,

až z údolí se vrátí Josafatu

ti všickni s těly, v zem jež uložena.

 

Po této straně velký hřbitov má tu

sám Epikur i s velkou školou svojí,

jenž s tělem učil též i duše ztrátu.

 

Leč co se tady otázky tkne tvojí,

máš hned být ukojen v svém přání hravě

i v tom, jež tvůj ret vyslovit se bojí.“

 

Já: „Dobrý vůdce, že tak ostýchavě

ti odhaluju srdce, tím se stává,

bych stručný byl, jak vybíď jsi mne právě.“

 

„— Ó Toskánský, jenž v tato města žhavá

jsa živ se blížíš v jemné výmluvnosti,

zde postát dovolí snad tvá pouť tmavá.

 

Tvé nářečí tě prozrazuje dosti

jak syna oné ušlechtilé země,

jíž snad jsem kdys byl k obtíži a zlosti.“

 

Tak z jedné rakve zní to náhle ke mně,

i zděsil jsem se tak smutného hlasu,

že k vůdci svému přitisk' jsem se jemně.

 

On děl: „Nuž obrať se, proč trneš v žasu?

Hle, Farinata z hrobu zvedá tělo!

Jej vidět můžeš celého až k pasu.“

 

Již moje oko v jeho oku tkvělo,

on jak by zhrdal pekla mukou zcela,

výš zvedal prsa svá i svoje čelo.

 

A mého mistra ihned ruka smělá

mne mezi hroby k němu stavit pílí:

„Střez ústa svá, co říci by mu chtěla!“

 

Tu když jsem stál u hrobu jeho chvíli,

on plaše změřil mne, jak v hněvu divý

se tázal: „Pověz, kdo tví otci byli?“

 

Já poslechnouti ve všem žádostivý

nic netajil jsem, dal jsem vše um znáti,

on obočí zveď trochu zádumčivý.

 

Pak děl: „Tví otci mojich byli kati,

mé straně byli soky ve zápase,

že dvakrát jsem je musil z města hnáti.“

 

„Nechť vyhnáni, vždy vrátili se zase,“

já odpovídám, „ale strana vaše

to umění tak neznala, jak zdá se.“ —

 

Stín druhý z hrobu povstal, bez rubáše

jsem viděl jej až k bradě, z hrobu půdy

zdál na kolena zvedati se plaše.

 

Jak zved se v hrobě, zíral kolem všudy,

leč ztišiv zcela svoje roztoužení,

zda se mnou někoho by nezřel tudy,

 

Děl v pláči: „Jestli ducha vyšší chtění

tě dolů v tento slepý žalář slalo,

kde jest můj syn a rci, proč s tebou není?“

 

Dím: „Vůlí vyšší, jak díš, se to stalo

jenž tam mne čeká, ten mi podal ruky,

váš Quido pro něho měl úcty málo.“

 

Neb slova jeho i druh jeho muky

mi daly uhodnouti jeho jméno,

že plnými jsem odpověděl zvuky.

 

Tu vztyčil se: „Co tebou vysloveno?

Že měl? Což nežije? Což nemůž' v sladký

svit jeho oko víc být pohrouženo?“

 

A vida, s odpovědí že čas krátký

já prodlévám, než hodlám ji mu dáti,

kles' v žhavý hrob a nepřišel víc zpátky.

 

Leč onen zpupný, k vůli němuž státi

jsem zůstal tam, ten tvář nezměnil vzdorem,

šíj nesklonil ni bok, dál jal se láti

 

Zas pokračuje tímto rozhovorem:

„Že umění to špatně znali, raní

mne strašlivějším nad to lože morem.

 

Leč nevznítí se padesátkrát ani

tvář paní, která vládne v zdejším hradu,

sám víš, to umění jak šíji sklání.

 

Když uzřít světa sladkého chceš vnadu,

rci, proti mému rodu proč tak mstivý

je lid ten v každém zákonu a řádu?

 

Boj, jenž zkrvácel u Arbie nivy,

čímž orace ta plní naše chrámy,

to zavinil a bitvy zápas divý.

 

I zatřás' hlavou těžkou myšlénkami:

„Sám neučinil jsem to, bez příčiny

jsem s druhy také nešel v zápas s vámi.

 

Však sám já, když chtěl tomu každý jiný,

jsem odporoval přímou tváří smělý,

by Florencie padla v zříceniny.“ —

 

„O vaše símě k míru dojít chce-li,

tož jeden uzel,“ — ždál jsem, — „rozvažte mi,

jenž pevně spoutal úsudek můj celý.

 

Vy předvídáte jistě, co na zemi

se během času (mám-li pravdu) stane,

leč přítomnost vám tajna s věcmi všemi!“ —

 

„Jak slabé oko, co mu v dálce tane,

zří, rovněž my, co v daleku jest, zříme,

ten svit k nám přece z vůle Boha skane.

 

Leč co je u nás blíž, to nevidíme,

bez cizí zprávy zvěsti vší jsme prosti

a nic jest, co o stavu lidí víme.

 

Ty pochopíš, že naše vědomosti

nám mrtvými se stanou od té chvíle,

kdy uzavře se brána budoucnosti.“

 

Jak stižen vinou dím, se k němu chýle:

„Tož řekni tomu, který klesl k zemi,

syn jeho posud žije v plné síle.

 

A s odpovědí jest-li byl jsem němý,

tím stalo se, že v pochybností mdlobě

již trval jsem, jež rozluštili jste mi.“

 

Již nazpátek mne volal mistr k sobě;

i prosím ducha, by řek' v spěchu, spolu

kdo ještě s ním v tom odpočívá hrobě. —

 

„Víc nežli s tisíci v tom ležím dolu,“

děl, „uvnitř leží také Fridrich druhý

i Kardinál. O druhých mlčím v bolu.

 

I skryl se v rov; já zpátky v pekla luhy

jsem popošel ku básníkovi, ale

ten hovor zdál se zlověstný a tuhý.

 

On kráčel vpřed a když tak šli jsme dále,

on tázal se mne: „Proč jsi zamyšleným?“

A jeho přání vyhověl jsem v mále.

 

„Svým ostříhej to duchem roztouženým,

co's proti sobě slyšel,“ mudrc drahý

děl: „Pozor dej teď!“ s prstem pozdviženým.

 

„Až jednou uzříš oné paprsk blahý,

jejímuž vše jest otevřeno oku,

jí zjeví se ti tvého žití dráhy!“ —

 

Pak na levo směr obrátil svých kroků:

Zdi opustivše šli jsme stezkou tiše,

jež vedla středem v údol ve hluboku,

 

Jenž smrady svoje dýchal až k nám výše.

 

Zpěv jedenáctý

 

Z vysokého břehu srázném lemu,

jenž z rozbitých skal v kruh čněl zbudovaný,

jsme došli k davu více příšernému.

 

Zde zarazil nás puch tak neslýchaný

z dna rokle jdoucí, že za rakve tmavé

jsme víko vešli, jsouce bez ochrany.

 

Tu nápis četl zrak můj v barvě žhavé:

Jest papeže mi Anastasa chovat,

jejž druhdy Fotin svedl s cesty pravé.

 

„Teď zvolna dlužno dolů sestupovat,

by smysl uvyknul se těmto párám:

jich smrad nebude víc pak pozorovat.“

 

Tak mistr můj. Já nesměle jej kárám:

„Ó najdi něco, aby chvíle hbité

jsme neztratili!“ On: „Zříš, já se starám.

 

Můj synu, v středu skalin těchto skryté“ —

hned začal řeč — „tři menší najdeš kruhy

jak ty, z nichž vyšed's, rovněž stupňovité.

 

V nich zatracencův různé najdeš druhy;

by pohled na ně zkojil pud v tvé hrudi,

slyš, jak a proč zde spjati jsou v trest tuhý.

 

Cíl zloby každé, jež zášť nebes budí,

jest bezpráví, za kterým člověk slídí,

když jiné násilím neb klamem trudí.

 

A klam že bývá vlastní vinou lidí,

víc Bůh jej tresce, proto nejníž ztměly

tvůj šejdíře zrak v mukách větších vidí.

 

Jest násilníků pln kruh první celý;

leč trojí můž' být násilí v své zlobě,

tož na tři menší kruhy on se dělí.

 

Lze proti Bohu, bližnímu a sobě

být násilným; buď na těle či jmění,

jak nyní zřejmý důvod podám tobě.

 

Na bližním násilí jest poranění

neb vražda, násilím na statku jeho

jest loupež, ztroskot nebo vypálení.

 

Tož vrahy, tvůrce poranění zlého

a lupiče, kruh tento první hostí,

zde v různých tlupách zkoušejí zla všeho.

 

Násilím člověk života se sprostí

neb statku svého; v druhém kruhu rojí

neb zmítají se marné ve lítosti,

 

Kdo vzali život sobě s vášní v boji,

kdo hrou své jmění bídně promrhali

a místo plesu jen se pláčem kojí.

 

A proti Božství násilnictvím vzpláli,

kdo v srdci svém je popřeli a tupí,

a dary přírody kdo pohrdali:

 

Menšího kruhu pod pečetí úpí

Sodoma, Kahors, tak zde každý zmírá,

kdo Bohem zhrdá a rouhání kupí.

 

Klam dále, každé svědomí jenž týrá,

můž' na tom, kdo nám věří, spáchán býti,

i na tom, od něhož nám není víra

 

A tímto klamem, zdá se, v nic se řítí

jen svazek lásky, přírody to činu:

lze v drahém knlhu zahnízděny zříti

 

I pokrytství, lesť i hadačství vinu

i faleš, simonii i zla jiná,

kuplíře, zloděje a rovnou špínu.

 

A oním se zas láska zapomíná

od přírody i ta, jež s ní se spřádá,

jíž bližší důvěra se započíná.

 

Tož, v nejužší kruh kde se peklo skládá,

ve středu světa Dis má sídlo stinné,

tam věčným trestem hyne každá zrada.“

 

A já: „O mistře, velmi jasně plyne

tvůj rozhovor a dobře rozeznává

tu propast i ten lid, který tam hyne,

 

Leč pověz, ti, jež vichrů žene vřava

ti, déšť jež šlehá, ti v blativém kalu,

jichž spurné láni se tu v jedno stkává,

 

Čím to, že nejsou v onom mastě palu,

když Bůh jest na ně rozhněván? Když není,

tož rci, nač úpí v takovém zde žalu?“ —

 

On ke mně: „V jakém duch tvůj poblouznění

víc nežli jindy těká, aneb klíčí

teď jiným směrem tvoje přemýšlení?

 

Zda zapomněl jsi, jakým slovem líčí

v své Ethice tvůj mistr zbožňovaný

tři náklonnosti, jež se nebi příčí:

 

Nemírnost, zlobu a šílenstvím štvaný

pud zvířecí a proč z nich nemírností

míň uražen, míň tresce Svrchovaný?

 

A když uvážíš tento výrok dosti

si připomena, kteří oni byli,

jež vrchní část před městem Dita hostí:

 

Tu jasně uzříš, proč je oddělily

od těchto soudy Boha, že je dáví

ve menších trestech též hněv menší síly.“

 

„O Slunce, jež mi ujasňuješ zrak tmavý,

tvé rozluštění tak mou mysl kojí,

že pochybnost jak vědění mne baví.

 

Leč trochu nazpět obrať mysl svoji,

kde děl's, že lichva urážkou jest Boha,

ten uzel rozvaž mně, ó světla zdroji!“

 

Děl: „Mudrctvím čí zabývá se vloha,

ten pozná hned, že příroda se line,

(jak dí ne jedna, ale stránka mnohá),

 

Z Božího ducha, že z děl jeho plyne,

a mysl když do Fysiky tvé zřela,

po málo listech nezří pravdy jiné,

 

Leč umění že vaše, moudrost celá,

jak žák za mistrem v sled jim následuje,

jak vnučka jeho, ať si co chce dělá.

 

A tímto dvojím, snad se pamatuje

tvůj duch na Genesis, se člověk živí,

v před lidstvo jde a dál se udržuje;

 

Leč jinou cestou lichvář lakotivý

jda zhrdá přírodou i žačkou její,

a v jiné doufá skolebán v blud lživý.

 

Však za mnou dál, mé kroky dále spějí.

Vůz celý leží směrem Caura v dáli

a Ryby se již na obzoru chvějí,

 

Tam teprv cesta vede přes ty skály.“

 

Zpěv dvanáctý

 

Kde sestoupli jsme, břeh byl skalinatý

a hrůza tak pro toho, jenž zde, zela,

že každý zrak byl ztrnul děsem jatý.

 

Jak ona skalná troska, která sjela

tam u Tridentu střemhlav do Adiže,

buď podemletím, buď že zem se chvěla;

 

Neb od vršku, zkad sunula se níže,

až ku rovině tak jest kolmá skála,

že slézti dolů nelze bez obtíže:

 

Tak naše cesta s tesů těch se dála,

tu hle, kde trčel zbořený val tmavý,

na výši jeho hanba Krety stála,

 

Počata druhdy z nastrojené krávy.

Jak spatřil nás ten netvor, kousal sebe

jak ten, jejž vzteku vnitřní oheň tráví.

 

Můj mudřec k němu: „Snad tě hrůza střebe,

mníš, z Athen vévoda že krok sem stáčí,

jenž na světě tam kdysi zabil tebe?

 

Pryč, netvore, neb ten k věčnému plači

tvou sestrou naveden jsa nepřichází;

by poznal vaše tresty, on sem kráčí.

 

A jako býk se utrhne, když srazí

jej smrtící ráz k zemi, v před se řítí,

jít nemůže, jen sem tam sebou hází:

 

Na Minotaura tak nám bylo zříti.

V tom vůdce: „Obrať ku stezce krok smůly,

neb dokud zuří, dobře můžeš sjíti.“

 

A tak jsme dále mořem trosek spěli

po úzké stezce dále přes kameny,

jež novou tíží kroků mých se chvěly.

 

Já v dumách kráčel. On: „Snad zamyšlený

jsi nad těmito troskami, jež chrání

ten zvířecí vztek mnou teď zkonejšený?

 

Věz tedy, když jsem poprv v pekel plání

se spustil, tyto skály v tmavém luhu

zde nezdrceny s pyšnou stály skrání.

 

Leč krátce před tím, dobře-li můj druhu

si vzpomínám, než Ten přišel, jenž Ditu

vzal velkou kořisť z hořejšího kruhu,

 

Ten hrůzný dol se v takém zatřás' chvitu,

že zdálo se mi, jak by Vesmír vznítil

se láskou, v kterémž, jak mní mnohý, citu

 

Svět často v chaos zvrácen, jak ji cítil:

a tenkrát rovněž hřbet té staré skály

jak zde i jinde v ruina se zřítil.

 

Leč upři v údol zrak, hle, jak se valí

k nám krve proud, v kterém se každý vaří,

kdo násilím bližního svého šálí.“

 

Ó hltavosti, vzteku, vám se zdaří

být ostnem, dokavad jsme krátce živi,

a věčnost nás pak takou lázní daří!

 

Tu široký zřím v kruhu příkop křivý,

ten objímá té pláně okruh celý,

jak udal dřív mi vůdce spolehlivý.

 

A mezi ním a skalní stěnou jeli

Kentauři řadou v šípů břitkých v broji,

jak na světě když na lov druhdy spěli.

 

Jak uzřeli nás, ihned každý stojí,

tři od tlupy se oddělili s luky,

a s šípy vybranými k nám se rojí.

 

A jeden křičel z dálky: „V jaké muky

sem přicházíte po tom strmém srázu,

tam odtud mluvte, neb šíp pustím z ruky.“

 

Děl mistr jemu: „Odpověď dám v rázu

tam Chironovi blíž u břehu kraje;

tvá prudká mysl vždy strojila zkázu.

 

To Nessus jest,“ děl, mne se dotýkaje,

„jenž mřel pro Dejaniru, krásnou paní,

sám ze sebe svou pomstu utkávaje.

 

Z nich prostřední, jenž k prsoum oko sklání,

jest Chiron, Achillea pěstoun milý,

pak Folus, strašlivý tak v hněvu vzplání.

 

Po tisících kol příkopů jich pílí,

a po duších, jež z krve víc se vzpjaly,

než dovolí jich vina, ruče střílí.“

 

My k čilé zvěři blížili se z dáli,

vzal Chiron šíp a vrubem nazdvihuje

vous strká za své čelisti a balí.

 

A hluboká svá ústa odhaluje

dí k soudruhům: „Ten, vzadu jenž se tají,

jak čeho tkne se, vše se pohybuje,

 

To nohy mrtvých tady nedělají.“

Můj vůdce dobrý, jenž mu k ňadrům sahá,

kde oboje se těla dotýkají, dí:

 

„Ovšem žije a mnou jemu dráha

má ukázána býti mezi stíny.

sem nutnost vedla jej, ne choutky snaha.

 

Od zpěvů Halleluja do hlubiny

jež sešla, úřad nový svěřila mi:

on není lupič, já nejsem duch viny;

 

Leč silou tou, jež krok můj skalinami

zde vodí, prosím, jednoho k té pouti

dej z tvého davu, ať jde vůdcem s námi.

 

Ať ukáže, kde brod lze proniknouti

a toho na hřbet vloží ku ochraně,

neb není duch, jenž vzduchem moh' by plouti.“

 

Tu Chiron k pravé skláněje se straně

děl k Nessovi: „Zpět jdi a chraň je bdělý

před jiných davy, jestli vrazíš na ně.“

 

Tak s jistým průvodem jsme dále spěli

po zátoky té krvorudé lemu,

zkad uvařených hlasné nářky zněly.

 

Zde lid jsem spatřil, až k obočí svému

tkvěl v krvi: „Tyrani hle, Kentaur praví,

již zvykli krvi a loupení všemu.

 

Zde s Alexandrem Dyonis lká dravý

nad zločiny, jichž nelze odpustiti,

když Sicílii tížil v dnech své správy.

 

Tam čelo můžeš s černým vlasem zříti,

to Ezzelin, a druhé s plavým vlasem,

to z Este Obizzo, jichž v skutku v žití

 

Syn zbůjník zabil.“ K básníkovi s žasem

já obrátil se, leč on ke mně pravil:

„Ten buď zde prvním tobě, druhý já jsem.“

 

Pak trochu dále na své pouti stavil

se Kentaur u lidu, jejž pouze k chřtánu

ten řeřavý proud víru toho trávil.

 

Pak ukázal stín skrytý v jednu stranu: -

Ten v srdce, nad Temží jež posud slaví,

ve lůně Boha smrtelnou vbod' ránu.“

 

Pak jiné zřel jsem, kteří z proudu hlavy

i s celým trupem výše povznášeli,

a mnohé znal jsem mezi těmi davy.

 

A mělčí vždy a mělčí byl ten ztmělý

proud krve, pouze nohy všem pokrýval,

až tu byl brod, kde přejíti jsme měli.

 

„Jak viděl's“ — s retů Kentaurových splýval

teď hovor, — že jest mělčí bahno kalné

na straně té, chci, abys věřil, příval

 

Že tam dno tvoří hlubší víc a valné,

až s oním místem kruhem se zas spojí,

kde tyranství lká věčně v bědě žalné:

 

Neb spravedlnost božská muky strojí

tam Attilovi, jenž byl bičem světa,

a s Pyrrhem Sextovi, a v palném zdroji

 

Tam slzy nutí těm po věčná léta,

již po silnicích tolik loupežili,

tož Rinieru Pazzo i z Corneta.“ —

 

Zpět obrátiv se brodem spěl touž chvílí.

 

Zpěv třináctý

 

Nedospěl Nessus k břehu druhé strany

a v tmavý les již další pouť nás vede,

jenž stezkou žádnou nebyl znamenaný.

 

Ne listí zelené, leč barvy hnědé,

ne hladká snět, leč drsná se tu sklání,

ne na ní plod, leč ostny s jedem šedé.

 

Houšť taká nemůž' divé zvěři ani

být vlastí, která u Ceciny zdroje

a Corneta se vzdělaných niv straní.

 

Jen Harpyje tu staví hnízdo svoje,

jež budoucích škod zvěstujíce báji

kdys zahnaly od Strofad syny Troje.

 

Ty velká křídla, tvář, krk lidské mají,

spár na nohou, břich opeřený; v žale

na podivných těch stromech děsně štkají.

 

Můj dobrý mistr: „Nežli stoupíš dále“ —

zas mluvit začal — „věz, teď v druhém pruhu

jsi octnul se a setrváš v něm stále,

 

Až k písčitému dostaneš se luhu.

Kol dohře hleď a uzříš udivený,

co sotva bys mi uvěřil, můj druhu!“

 

A se všech stran jsem slyšel teskné steny,

však nezřel nikoho ni blíž, ni v dáli,

i stál jsem proto celý pomatený.

 

Já mním, že mnil on, já že mním, to lkali

kdes lidé v husté toho lesa šeři,

jenž zrakům našim v křovinách se halí.

 

I řek' můj mistr: „Na některém keři,

když ulomíš si snítku, jež tam klíčí,

hned bludným shledáš, co teď duch tvůj věří.“

 

Jen trochu málo ruka má se vztyčí,

z velkého keře malým trh' jsem prutem.

„Co škubeš mne?“ peň jeho na mne křičí.

 

A načež celý zčernal krve rmutem.

a jal se křičet: „Nač mne trháš tady,

což není soucitu v tvém srdci krutém?

 

Kdys lidé byli jsme, teď kmenů řady,

víc soucitu tvá ruka natažená

mít měla, byť i duše naše hady!“

 

Jak syrová louč, která zapálená

na jedné straně, s druhé strany svojí

lká vzduchem, jenž z ní vychází, a stená:

 

Tak z oné rány vespolek se rojí

krev s řečí; ruka má snět upustila,

i stál jsem jako člověk, jenž se bojí.

 

„By dřív to jeho mysl uvěřila,“

můj mudřec děl, „ty, duše zdrána v zlobě,

co jen má píseň jemu oznámila,

 

On nebyl by své ruky vztáhl k tobě,

mne svedla neslýchaná věc, jej míti

ku činu, jenž mne tíží v této době.

 

Nuž rci, kdo's byla, on můž' osvěžiti

za pokání tvou pověsť v světě cele,

neb dovoleno jest mu nazpět jíti.“

 

A kmen: „Tvůj sladký hovor láká vřele,

že mlčet nelze: nezazlete slovu,

když v hovoru svém prodlím trochu déle.

 

Jsem ten, jenž oba klíče k Fridrichovu

měl ku srdci, hned tiše otvíraje

aneb je jimi zavíraje znovu,

 

Že nikdo nemoh' vniknout v jeho taje,

až utratil jsem tepny své i žíly,

ten slavný úřad věrně zastávaje.

 

Však nevěstka, jež nikdy neuchýlí

zrak chlipný od císaře, ta smrt stálá

všech dvorů, a ten zločin, ze vší síly

 

Všech mysli proti mně tak rozhárala,

že rozháráni rozhárali pána,

až plesná pocta smutkem se mi stala.

 

Má duše v chvíli jedné rozervána

mníc ujít smrtí svému pokoření,

bez křivdy v křivdu k sobě byla hnána.

 

U nových kořenů na tomto kmeni

vám přisahám, že věrnost k mému pánu,

již zasloužil, nepřišla v porušení.

 

A opustí-li kdo z vás pekel bránu,

mou obnov paměť, jež tlí dávno v hrobě,

na závisti té zkázyplnou ránu.“

 

Pak čekal a když v krátké mlčel době,

děl básník: „Pospěš, času je zde škoda,

a mluv a ptej se, jak jest libo tobě.“

 

Já k němu na to: „Je-li v tom tvá shoda,

a sám ptej se na to, co mne upokojí,

mně nelze mluvit, neb mne soucit bodá.“

 

On začal: „Má-li splnit vůli tvoji,

co žádáš na něm, duchu uvězněný,

kéž v tom tvůj hovor naše přání skojí,

 

Bys řek' nám, jak jsou duše upevněny

zde v těchto sukách; pak jestli má těchu

z nich některý, že bude uvolněný?“

 

Kmen vydychnul tu u hlubokém vzdechu

vzdech byl jak vítr a v tom slova zněla:

„Vám odpověď chci vhodnou dáti v spěchu.

 

Když spurná duše vyprostí se z těla,

jež vlastní vůlí v zaslepení zničí,

v kruh sedmý šle ji Minos, v místa ztmělá.

 

V hvozd tento padne, proti svému chtíči,

jen tam, kam sama náhoda ji hodí,

kde rychle jako zrnko špaldy klíčí.

 

Jak výhon a pak jako keř se zrodí,

jí na listí dav harpyjí se pase,

jenž bolest dělá jí a bol z ní vodí.

 

Pro tělo své my přijdem v onom čase,

však neoblečem sebe v schránku jeho,

neb člověk co si vzal, mít nemůž' zase,

 

Sem přivléknem svá těla, v příšerného

klín lesa tohoto je pověsíme

na trnový keř stínu zmučeného.“

 

Co ještě s pozorností na strom zříme,

že ještě cosi jiného nám poví,

hlas podivný nám v zlekaný sluch hříme.

 

Jak z číhané když slyší ten, kdo loví,

že vepř se blíží v honby divém ržáni,

jež činí zvěř a praskající křoví:

 

Dva stínové tu nazí, poškrábaní

se s leva prudce hnali, běh jich lítý

vše mříže lesa trhal v pospíchání.

 

„Spěš, smrti, spěš!“ křik zavzněl ostražitý,

a jiný, jemuž dlouho se to zdálo,

„Ó Lano!“ křičel, „tak jsi nebyl hbitý

 

U Toppo v tanci!“ Když měl dechu málo,

se zastavil a spojil na skupení

se křovím, které po boku mu stálo.

 

Les černých psů byl plný v okamžení;

jak lační chrti ku předu se hnali,

když s řetězu se urvou rozvzteklení.

 

A v toho, jenž se skrčil, zuby vťali

kus po kuse jej divě trhajíce,

a s údy těmi v útěk se pak dali.

 

Můj vůdce za ruku mne ujav, líce

obrátil ku keři a krok svůj stavil,

ten keř krev plakal darmo víc a více.

 

„Ó Jacopo ze Sant Andrea“ — pravil,

„že chránil jsem tě, byla pomoc lichá;

jest vinou mou, že's tak svůj život strávil?“

 

Když mistr nad ním zastavil se zticha,

děl: „Kdo jsi byl, že každá tvoje rána

s tak boluplným hovorem krev dýchá?“

 

K nám pravil on: „ó duše, kterým přána

jest volnost, zřít mé pohanění celé,

jímž clona listí s těla mého rvána,

 

Ó sebeřte je, za to prosím vřele!

Já z města jsem, které patrona svého

kdys vyměnilo Jana za Křtitele.

 

Svým uměním mu sdělí mnoho zlého

na mostě Arna kdyby nezůstala

ta stopa jediná ze sochy jeho,

 

Vše práce, která město zakládala

na rumech, Attila jež nechal mstící,

by zbytečnou se záhy ukázala.

 

Já udělal si z domu šibenici.“

 

Zpěv čtrnáctý

 

Cit lásky ku rodišti tak mne schvátil,

že rozptýlené listí kol jsem sbíral

a tomu, který chraptil již, je vrátil.

 

A pak jsme došli k mezi, tam, kde svíral

se druhý pruh od třetího se děle,

zde hrozný čin jsem spraveďnosti zíral.

 

Bych všecko nové vypověděl cele:

My k nedohledné dospěli jsme pláni,

jež rostlin nevytrpí na svém těle.

 

Les boluplný kolem ní se sklání,

jak smutný onen příkop kolem něho;

na kraji zde jsme stáli v zadumání.

 

Tu množství písku tomu podobného

kol půdu krylo, (kam jen oko točím),

jejž tiskla noha Catona kdys ctného.

 

Ó pomsto Boží, kam jen tady kročím,

zřím, kterak musí před tebou se chvíti,

kdo čte, co mým zde zjevilo se očím!

 

Já nahých duší stáda musil zříti,

jak naříkala úpěnlivě bolem,

leč každá tresť rozsudků jiných cítí.

 

Na zádech čásť jich ležela tu kolem,

dál zcela skrčených jsem viděl řady,

díl třetí sem tam chodil tímto dolem.

 

Kdo chodili, těch více bylo tady,

a méně těch, již na zádech zde byli,

však jazyk jich byl pln hroznější vády.

 

Na písčinu tu ohně vločky dštily

tak zvolna a tak husté a tak valné

jak hor sníh, když se větry utišily.

 

Jak Alexandr v Indů zemi dálné

na vojsko své zřel sypat se déšť žhavý

a dopadati k zemi vločky palné

 

I kázal, aby rychle vojska davy

je zadupaly v zem, neb dřív se zkojil

žár, pokud sám, než v tlumu poletavý:

 

Tak věčný oheň pomalu se rojil,

až písek vzplál jím, jako pod ocelí

lunt vznítí se; tím bolest jejich zdvojil.

 

Jich ruce v tanci třásly se a chvěly,

teď zde, teď tam, bez klidu, bez ustání,

a nové plameny vždy střásti chtěly.

 

Dím: „Mistře můj, před kterým vše se sklání,

jen demonů ne tlupa zarputilá,

jichž u brány tam vstříc nám znělo lání,

 

Ten velký kdo jest, jehož ohně síla

se nezdá tknout, jenž leží mračen, křivý,

vzdor jehož posud prška nezlomila?“

 

Tu vida on, že losu jeho chtivý

jsem vůdce svého ptal se, s křikem pravil:

„Zde mrtvý taký jsem, jak byl jsem živý.

 

Kováře svého kdyby Joviš znavil,

od něhož ostrý blesk vzal rozhněvaný,

jenž poslední den žití mého strávil,

 

Byť na druhé též křičel na vše strany,

zmdlel všecky v černé výhni Mongibolla:

,Sem! pomoz! Vulkáne můj milovaný!'

 

Jak v bitvě u Flegry byť zevšad hřměla

těch nejostřejších blesků na mne vřava,

msta jeho málo radosti by měla.“ —

 

Tu hlasem silným vůdce provolává,

jejž neslyšel jsem před tím nikdy zníti:

„O Capanee, tím, že nepřestává

 

Tvá hrdost, větší trest se na tě řítí,

neb sotva větší muka než tvé lání

by vhodný trest za vztek tvůj mohla býti!“

 

Pak s jemnějším rtem hned se ke mně sklání:

„Toť jeden z oněch sedmi králů,

Theby již oblehali, jenž v svém vzdorování

 

Jak zhrdal, posud zhrdá Bohem v nebi,

však zdobou vhodnou, jak jsem řekl jemu,

jsou jeho prsoum jeho vztek a škleby.

 

Teď za mnou pojď, však pozor, by se všemu

žhoucímu písku vyhnul krok tvůj smělý,

jdi nejtěsněji podél lesa lemu.“

 

Tak mlčky šli jsme tam až, kde jsme zřeli,

že z lesa pramení se říčka malá,

nach jejíž posud děs můj vzbouzí celý.

 

Jak z Bulicame bystřina se vzpjala,

již nevěstky si spolu rozdělují,

tak ona říčka pískem dál se hnala.

 

Jí kameny kraj i dno obrubují

i svahy oba, břehu strany obě,

že tady přechod jest, hned pozoruji.

 

„Ze všeho, co jsem ukazoval tobě,

co spolu onou vstoupili jsme branou,

jež každému jest volná v každé době,

 

Tvůj zrak neviděl věc tak nevídanou,

jak tato říčka, jejíž povrch hasí

a plameny vše ničí jednou ranou.“

 

Tím slovem vůdce můj se ke mně hlásí;

i prosil jsem ho, by mi podal stravy,

po které lačním již tak dlouhé časy.

 

„Jest zpustošena země v moři,“ praví

on ke mně, „která Kreta nazývá se,

pod jejímž králem svět znal čisté mravy.

 

Tam hora stojí, v řek a listí kráse

dřív stkvěla se a Ida zvána byla,

teď zpustlá věci staré podobá se.

 

Za věrnou kolébku tu vyvolila

pro syna svého Rhea starostlivá,

když lkal, křik dělala, by lip jej skryla.

 

V té hory nitru velký kmet se skrývá,

jenž k Damietě obrací svá záda,

a jak v zrcadlo své se na Řím dívá.

 

Z jemného zlata jeho leb se skládá,

z čistého stříbra hruď a paže dvojí,

až ku rozkroku rudá měď převládá.

 

Ze železa až dolů vše se pojí,

a pouze jeho noha pravá z hlíny,

víc vzpřímen na ní než na druhé stojí.

 

Jen zlato vyjímaje každý jiný

díl trhlinu má, která slzy roní,

jež smíšeny skal prožírají klíny.

 

Jich spád se valem v údolí to kloní,

kde Acheron, Styx s Flegetonem tvoří,

viz úzkou strouhu tu, jak tekou do ní.

 

Až, hloub kde nelze stoupat, když se vnoří,

jsou Kokytem, ten močál na tě čeká,

sám uzříš jej; tož řeč má slovy spoří.“

 

Já k němu zase děl: „Když tato řeka

zdroj v našem světě má, ó rci, můj druhu,

proč teprv zde nám viditelná stéká?“

 

On ke mně: „Dobře víš, my jdeme v kruhu

a nechť jsi vždy se v levo otáčeje

dost hluboko již vstoupil v pekla luhu,

 

Přec okruh celý neprošeľs. Dál spěje

když novou uzříš věc, tu udivení

se nesmí tknouti tvého obličeje.“

 

Já zase: „Mistře, Lethe kde se pění

a Flegeton? Neb o jedné jsi němý,

o druhé, díš, z těch slz že má své vření?“

 

On: „Otázka tvá každá milá je mi.

Na jednu by ti měla odvět dáti

ta rudá voda svými peřejemi.

 

Ty jinde uvidíš zdroj Lethy státi,

tam duše, která, když se z viny kaje,

se vnoří v lázeň, z níž se čistá vrátí.“

 

Pak děl: „Jest čas se obrátiti z háje;

bys vždycky za mnou kráčel, dej si práci,

nám stezku skytnou nehořící kraje,

 

Nad kterými se každý plápol ztrácí.“

 

Zpěv patnáctý

 

Po jednom tvrdém kráčíme teď kraji,

dým z říčky té se nad ním vznáší tmavý,

čímž před ohněm tak proud i hráze hájí.

 

Jak mezi Kadsandem a Briiggem staví

si Flamští proti moři, jež se řítí,

hráz, aby před ní proud ustoupil dravý;

 

A podél Brenty jak lze hráze zříti,

kterými Padovští své chrání villy,

než Korutanské hory teplo cítí:

 

Těm hrázím podobné též tyto byly,

ač sotva výšku tu a tlouštku měly,

ať číkoliv je ruce postavily.

 

Od lesa tak jsme zatím dále spěli, že,

kde on byl, jsem nemoh' rozeznati,

i kdybych třeba obrátil se celý,

 

Když duší dav zřím proti nám se bráti,

tak podél hráze do cesty nám vběhly;

jak nový měsíc když nevidíš pláti,

 

Když večer dva se potkají, tak šlehly

svým po nás zrakem; při tom brvy křiví,

jak starý krejčí na ucho své jehly.

 

A tato společnost co na nás civí,

byl od jednoho poznán jsem, jenž táhnul

mne za lem šatu křikna: „Jaké divy?“

 

A ramenem svým on když po mně sáhnul,

já v tahy popálené tváře této

zrak upřev, ruku k jeho lícím nahnul,

 

Jež, ač v nich množství jizev bylo vseto,

přec poznati jej duchu nebránily,

i pravil jsem: „Vy tady, ser Brunetto?“

 

A on: „Snad bude vhod ti, synu milý,

když s tebou půjde — tlum ať dále spěje —

zpět Brunetto Latini malou chvíli?“

 

Já k němu: „Zcela z duše mé se děje;

i posadím se s vámi, jestli chcete,

když ten, s nímž tady kráčím, tomu přeje.“ —

 

„Ó synu!“ děl, „kdo z této tísně kleté

na chvilku zde se zastaví v svém chvatu,

sto let pak leží, nechť jej oheň hněte.

 

Jdi, půjdu vedle lemu tvého šatu,

pak dohoním svůj zástup dosti záhy,

jenž s pláčem pro svou věčnou muku lká tu.“

 

Já netroufal si dolů sejít s dráhy,

bych vedle něho kráčel; hlavu schýle

jsem šel jak člověk, jenž jde v úctě. „Blahý,

 

On začal, jaký los neb štěstí milé

před smrti tvé dnem dolů sem tě zove,

kdo vede tě, že nemineš se cíle ?“

 

„Tam v žití veselém,“ dím v řeči nové,

„kdys v jednom lesním údolí jsem zbloudil,

než splnili se mého žití dnové.

 

Když včera ráno z něho jsem se loudil,

při návratu mně bylo toho zříti,

jenž tou mi cestou kráčet domů soudil.“

 

On: „Za hvězdou když půjdeš, jež ti svítí,

tu nelze tobě přístav slávy minout,

když správně v krásném znamenal jsem žití.

 

A kdybych nemusil tak záhy zhynout,

tak nebe vida tobě nakloněné,

moh' dílu tvému odvahou jsem kynout;

 

Však nevděčné to lidstvo zaslepené,

jež z Fiesoly přišlo v dávné době

a z hor má v sobě cos i od kamene,

 

Za dobré tvé se vrahem stane tobě,

a právem, nebo nesluší se, fíku

plod sladký v hořkém trní myslit sobě.

 

Báj zve je rodem slepých smrtelníků,

v němž lakota, pych, závisť nepřestává,

hleď brzy jejich odříkat se zvyků.

 

V tvém osudu je pro tě taká sláva,

že obě strany budou tebe lačné,

leč daleko od zobce bude tráva.

 

Zvěř Fiesolská nechť v své zlobě mračné

se zdupe na stlaní, ať nepohrobí

květ v hnojišti svém, jestli klíčit začne,

 

V němž objeví se símě svaté z doby

těch Římanů, již na těch místech zbyli,

kdy založeno hnízdo také zloby.“ —

 

„Byť tužby mé se zcela vyplnily,“

já děl: „vy byste lidské těla svazky

byl ještě neopustil, mistře milý!

 

Neb tkví v mém duchu obraz vaší lásky

ten otcovský a drahý, nenadále

jenž se mnou sdílel ony blahé zkazky,

 

Jak zvěčňuje se v žití člověk stále,

jak drahé mi to, vždycky zvěstovati

chci, dokud budu živ, ku vaší chvále.

 

Co o mém žití jste mi řek', chci psáti

a s druhým výrokem dám jedné paní,

jež, až k ní přijdu, smysl bude znáti.

 

To, byste věděl, jediné mám přání,

že v každý los chci vzdát se bez prodlení,

jen svědomí když bez viny se chrání.

 

Ten závdavek mým uším nový není,

nechť lopatou svou jak chce sedlák mává

a Fortuna své kolo, jak chce, mění.“

 

Tu mistr můj se obrátil, kde pravá

je strana tváře, na mne zrak svůj stavil

řka: „Dobře slyšel ten, kdo pozor dává.“

 

A dále jda jsem hovorem se bavil

a ptal se Brunetta, kdo z druhů jeho

jsou největší a nejznámější':' Pravil:

 

„Ač slušno je, z nich znáti některého,

však jiné zamlčet se lepší zdá mi;

čas překáží, bys dozvěděl se všeho.

 

Věz, celkem většinou jsou kněží známí

a učenci, svět druhdy znal jich slávu,

a hříchem tím se poskvrnili sami.

 

Zde Priscian jde v středu toho davu,

z Accorsy František; tvá touha žárná

když poznat žádá větší hnusnost mravů,

 

Moh' viděti jsi toho též, jejž z Arna

k Bacchilionu poslal Sluha sluhů,

kde ochablé své čivy složil, stárna.

 

I o jiných bych mluvil z toho kruhu,

leč pouť i hovor nemůž' trvat déle,

zřímť nový kouř z písčitých stoupat luhů.

 

Lid, s nímž se nesmím sejít, jde;

nuž vřele chci „Poklad“ svůj ti ještě poručiti,

víc nežádám si, neb v něm žiju cele.“

 

Pak obrátil se a z těch zdál se býti,

o sukno zelené již běhávají

ve Veroně a v závody se řítí,

 

Však ne co ztrácejí, leč vyhrávají.

 

Zpěv šestnáctý

 

Již tam jsem byl, kde vody bouřně hřměly

v kruh jiný padajíce v takém hluku,

jak v plných úlech když se rojí včely,

 

Tu stíny tři se od jednoho pluku

v ráz oddělily, který táhnul břehem

a toho deště žárnou snášel muku.

 

I křikl každý nás dostihna během:

„Stůj ty, který zdáš podle šatu býti

se z vlasti naší zhouby plné zběhem!“

 

Ach, jaké rány na jich těle zříti

mně bylo ort plamenů na nich všady:

i při vzpomínce hruď má bolest cítí.

 

Můj mistr jejich povšimnul si vády, tvář

ke mně obrátil řka: „V této chvíli

dej pozor, k tem být zdvořilý hleď tady.

 

A kdyby nebyl oheň, který střílí

zde místa povaha, já řek' bych, v dáli

spíš ty než oni že máš míti píli.“

 

Svou starou píseň začli, jak jsme stáli,

a když nás v hlučném dostihnuli reji,

z těl svých před námi všichni kola spjali.

 

Jak nazí athleti se prohlížejí,

kde vhodně by se mohli zachytnouti,

než spolu tlukou se a porážejí:

 

Tak každý z nich tvář svoji ke mně kroutí

se toče v kruhu, tak že hrdlo jeho

opačnou stále s nohami šlo poutí.

 

„Ó jestli bída toho místa zlého,

tvář naše spálená i naše přání“

z nich jeden děl „zhrdnutí dojdou tvého,

 

Kéž sláva naše tvého ducha sklání,

bys pověděl, kdo jsi, tak jisté živé

že nohy vláčíš pustou pekel plání.

 

Ten, v jehož stopy kladu nohy chtivé,

ač na něm nahém vše jest popáleno,

byl větším, než ty v mysli tušíš snivé.

 

Vnuk dobré Qualdrady byl, jeho jmeno

kdys Guidoguerra; v jeho bylo žití

dost myšlenkou i mečem dosaženo.

 

Ten druhý, kterého zříš písek tříti,

je Thegghiaio Aldobrandi, hlasem svým

na světě víc měl by platen býti.

 

A v kříži třetí s nimi zde to já jsem,

Jacopo Rusticucci, ženou raněn,

té pych mi nejvíc uškodil svým časem.“

 

O bych v té chvíli před ohněm byl chráněn,

já mezi ně bych uvrhnul se dolů

a mistrem skok ten nebyl by mi bráněn.

 

Leč že bych sžehnutý byl od plápolu,

má úzkost zmohla dobrou vůli moji,

jež toužila je obejmouti spolu.

 

Pak začal jsem: „Ne pohrdání kojí

mou duši, žal však nad vámi ji tráví

a brzy tak on s ní se nerozdvojí,

 

Neb ještě co mi tento pán můj praví,

já tušil již a pomyslil v té době,

že takých tlum, jak vy jste, zde se staví.

 

Jsem z vlasti vaší, jmena vaše v zdobě

tak zářící a vaše činy v pýše

a s láskou vždy jsem představoval sobě.

 

Žluč opouštím, k jablkům sladkým výše

za vůdce svého slibem chci se bráti,

však musím sestoupit dřív v střed té říše.“ —

 

„V tvých údech má-li duch tvůj dlouho vláti,“

on odpovídal dále na to, „má-li

tvá sláva ještě v příští věky pláti:

 

Rci, ctnost a mužnost posud přebývá-li

jak druhdy v městě našem, či snad samy

se z něho dávno v plachý útěk daly?

 

Neb Vilém Borsiere, jenž teprv s námi

čas krátký trpí a tam s druhy pílí,

nás příliš mučí svými rozprávkami.“

 

„— Lid nový, náhlé výhry zavinily,

že a pýchou nádhera k nám tak se vtírá,

že Florencie teď již nad tím kvílí.“

 

Tak zvolal jsem, má tvář se zvedla sirá,

a tři, jimž se to odpovědí zdálo,

se dívali, jak na pravdu se zírá.

 

„Když jindy by tě stálo to tak málo,“

mně všickni řekli, „upokojit jiné,

jsi blah, že hovoříš, co srdce prálo.

 

Nuž když opustiv tyto kraje stinné

se vrátíš, spatřit hvězdy, v lidská sídla.

když v slovu ,Tam jsem byl' ti radost kyne:

 

Mluv lidem, jak nás duše tvá zde zhlídla.“

Pak rozlomili kolo, prchající

jich nohy v letu byly jako křídla.

 

Tak nemohl bys ani ,Amen' říci,

jak zmizeli, a mistr můj měl péči,

dál pošinouti kroky putující.

 

My málo šli a hukot vody věčí

tak blíže nás již bouřil rozpoutaný,

že sotva svoje slyšeli jsme řeči.

 

Jak onen proud, jenž vlastním svahem hnaný

jde z hory Viso k východu se žena,

ku Apeninám z levé teče strany,

 

Se Aquacheta zove u pramena,

než v nižší řečiště svou drahou splyne.

u Forli pak již toho nemá jmena;

 

Dál přes San Benedetto s hor se řine

a v rokli, kde by asyl pro tisíce

měl býti, s třeskem divokým se vine:

 

Zde s příkrého se svahu sklánějíce,

jsme poznali, jak sluch nám v krátce času

by zranily ty černé vody hřmíce.

 

Já hrubý provaz měl jsem kolem pasu,

s nímž, myslil jsem, že chytne ruka smělá

to pestrobarvé zvíře ve zápasu.

 

Když odvázal jsem provaz ten si s těla,

jak vůdce poručil, dal jsem ho jemu

na husté klubko zatočený zcela.

 

On v pravo obrácen k propasti lemu

dál trochu od kraje ho dolů hodil

vstříc propasti té jícnu bezednému.

 

„Ký nový div as dole tam se zrodil,

by s novým kynem souhlasil,“ — dím v taji

„jejž mistr tak svým okem doprovodil?“

 

Jak opatrní lidé býti mají

zvlášť u těch, již se s činem nespokojí,

leč v myšlenku i duchem pronikají!

 

On ke mně děl: „Co v mysli tvé se rojí

a co já čekám, tryskne nad skal svahy

a objeví se v krátce tváři tvojí.

 

Té pravdě vždycky, která má lže tahy,

máš zavřít ústa jí se opíraje:

neb bez viny nás v hanbu vrhá záhy.

 

Zde mlčet však mi nelze, přísahaje

při této komedii já ti pravím,

kéž s přízní mi se její potká báje:

 

Já viděl hustým tímto vzduchem tmavým,

jak postava se nesouc vzhůru pluje

i statečnému srdci děsem pravým.

 

Jak vrací se, kdo časem sestupuje,

by kotvu zveď, již chytly skalin rohy

neb jiného cos, nad čímž moře duje,

 

Se vzepne výš a k sobě skrčí nohy.

 

Zpěv sedmnáctý

 

Hle, šelma ostrým ohonem jak máchne,

zdí, zbraně láme, přejde každou horu,

to ona, po níž veškerý svět páchne.“ —

 

Tak započal můj vůdce v rozhovoru

a kynul jí, by šla blíž ku oblasti

až k sšlapanému blíže ke mramoru.

 

I přistal s hlavou svou a trupem z části

ten hrozný obraz klamu příšerného,

leč k břehu nevztáb' ohon ze propasti.

 

Tvář jeho byla tváří poctivého,

a povrch jeho kůže tak byl hladký,

leč v tělo hada končil se trup jeho.

 

Dvě pracky chlupaté až po lopatky,

hřbet, hrozná prsa, boků strany obě,

vše kruhů, štítků plné; nikdy látky

 

Tak pestrých barev Maur a Tatar sobě

na osnově a útku nesestrojí,

v té Arachne šat nesetkala zdobě.

 

A na hřebu jak často loďky stojí

na suchu dílem, dílem na vod hloubi,

jak bobr sedá hotově se k boji

 

Tam u hltavých Němců: netvor zhouby,

ta nejhroznější potvora zde stála

na kraji kamenném, jejž písek vroubí.

 

Kol prázdno ocasem svým bičovala,

výš tyčíc jeho jedovatou vidli,

jež štíra žíhadlem v hrot vybíhala.

 

Můj vůdce děl: „Kde potvora ta sídlí,

tam třeba trochu zahnout s cesty pravé,

tam bychom přišli, kde již jsme ji zhlídli.“ -

 

I sestoupili jsme hned k straně pravé

a deset kroků po kraji jsme spěli,

by písek nesželť nás a ohně žhavé.

 

A u šelmy té když jsme blízko dleli,

tu trochu dále v písku sedět lidi

u místa, kde strž sklání se, jsme zřeli.

 

„Hleď, zkušenost ať všecku duch tvůj sklidí

ze kruhu toho,“ teď můj mistr vece,

„jdi, pozoruj trest, jejž tvé oko vidí.

 

Však řeči tvé ať krátké jsou, hled přece,

chci mluvit s ní, než z toho přijdeš kruhu,

by silné své nám propůjčila plece.“

 

Tak sám jsem kráčel po sedmého kruhu

nejzazším kraji, bolu pln, kde němý

a smutný ten lid tulil se druh k druhu.

 

Z jich očí tekla bolest ručejemi:

hle, rukama sem tam si pomáhají,

hned proti ohni a hned proti zemi.

 

Tak v horkém létě psi též dělávají,

hned nohami a hned se kušnou brání,

když blechy, mouchy, sršně bodávají.

 

V tvář některých jak oko mé se sklání,

kam bolný oheň srší v stálém toku,

já nepoznal jich, zřel však z nenadání,

 

Všem s hrdla visí kapsa ku rozkroku,

jež jistou barvu má a jisté znaky,

ta pastvou jich, se zdálo, byla oku.

 

A zíraje když blížím se k nim taky,

cos modré se na žlutém měšci třáslo,

to postavu lva mělo a lví zraky.

 

A moje oko dále když se páslo,

zřím jiný měšec krvorudý v mžiku

a na něm husu bělejší než máslo.

 

A jiný, který bílém na pytlíku

měl tučné, modré prase malované:

„Co tropíš v této jámě?“ děl mi v křiku.

 

„Nuž jdi, a jestli žití v tobě plane, věz,

Vitalino, soused můj, jenž žije,

zde v krátce po mém levém boku stane.

 

Jsem z Padovy u těchto z Florencie;

kéž první z šlechty chtěl by již přijíti

ten jejich řev mi často v uši bije —

 

Jenž brašnu s třemi kozly bude míti!“

I křivil ústa, jazyk vyplazoval

jak vůl, jenž líže nos, kdy žízeň cítí.

 

Já v strachu, že bych mistra popuzoval,

jenž kázal mi, bych zdržel se jen chvíli,

od bídných duší jsem se navracoval.

 

Hle, na potvory hřbetě vůdce milý

již seděl, na mne z dálky pokřikuje:

„Teď dlužno sebrat odvahu i síly!

 

Po takých schodech teď se sestupuje,

vstup napřed, já chci v středu pozor dáti,

ať ocas její se ti nesbližuje!“

 

Jak ten, kterého nehty barvu ztratí,

když před záchvatem zimnice se chvěje,

před pouhým stínem jejž i úzkost schvátí:

 

Při jeho slovech tak i mně se děje;

však hrozbou jeho stud se ve mne vkrádá,

jenž v sluhy sílu před jich pánem leje.

 

Na ohromná tu usedl jsem záda;

já říci chtěl, však nepřišel jsem k řeči,

jež „Obejmi mne přece!“ sobě žádá.

 

Však on, jenž druhdy velkém v nebezpečí

mně pomohl, teď spěchal zachytnouti

mne v mocné paže maje o mne péči.

 

„Hleď, Geryone,“ vůdce děl, „se hnouti;

na nové břímě pomni, co tě tíží,

leť v šírých kruzích, zvolna ustaň v pouti!“

 

Jak loď odrazíc od břehu se hříží

zpět zvolna do vln, on se odsud vzdálil;

když volný prostor cítil bez obtíží,

 

Kde hruď, obrátil ohon, jím se halil,

jak úhoř nataženým hrál a řítil

se v před a prackama vzduch k sobě valil.

 

Ó jisté větší postrach nepocítil

kdys Faeton, kdy pustil uzdy v skoku.

až nebes pruh, jak posud zříš, se znítil,

 

Ni bědný Ikal, když zřel, kterak s boku

mu taje vosk a dolů peří padá,

co „Padáš!“ otec křičel ve hluboku:

 

Než já, když zřel jsem, kterak obepřádá

mne kolem vzduch, kam kol jen jsme se hnuli.

víc nezřel jsem než potvory té záda.

 

Tak zvolna, zvolna dál a dál jsme pluli

v pád vírem, já to neznamenal ani,

jen chlad, jenž do tváře mi vál i z důli.

 

Tu z pravé strany vod již bouřné řvaní

jsem uslyšel, jak pod námi to hřmělo,

má hlava proto i můj zrak se sklání.

 

Před nárazem se víc mé srdce chvělo,

neb oheň zřel jsem, slyšel pláč, jenž kvílil;

až v strachu stah' jsem nohy své i tělo.

 

Tu zřel jsem, co dřív ušlo mi, jak pílil

a kroužil let náš tím údolím bolů,

jichž zástup z různých stran k nám nyní cílil.

 

A znavenému roven ke sokolu,

jenž vnadidla ni ptáka nedohlédne,

že sokolník lká: „Ach, již sletáš dolů!“

 

Ve sterých kruzích slítne, dál si sedne,

zkad vyletěl, na pána svého z dáli

se dívá mračen: S výše nedohledné

 

Ku paté ostře otesané skály

nás složil Geryon, ten netvor divý,

a naše osoby když složil, v dáli

 

Spěl, jako spěje střela od tetivy.

 

Zpěv osmnáctý

 

Jest místo v pekle, Malebolge sluje,

jest barvy železné, ze skály holé

jak celý ten kruh, jenž je ovinuje.

 

A právě v středu toho zlého pole

tam zívá studna hluboká a šírá,

jak zařízena, popíšu víc dole.

 

A prostor kruhu, který oko zírá,

tož mezi studnou, břehem tvrdé skály,

dno v deset polí rozdělené svírá.

 

Jak příkopy, by ochránily valy,

se víc a více množí přede hrady,

tak místo, kde jsou, patrní je z dáli;

 

Týž obraz tvořila ta pole tady.

A jak u zámků od jich prahů rojí

se k zevnějšímu břehu můstky všady:

 

Tak od skal paty srázy kolmé stojí

a příkopy a pole protínají

až k studni, která končí je a pojí.

 

Se hřbetu Geryona na tom kraji

jsme octli se; jde v levo básník, za ním

hned v jeho stopy kroky mé se dají.

 

Pláč nových muk zněl s nových katů láním,

na pravo mistra krok jak doprovází,

tím první sluj se ozývala lkáním.

 

Zde na dně hříšníci kol byli nazí,

s té strany šli k nám proti obličeji,

a s oné s námi rychlej' pod touž hrází.

 

Jak Římané to mají v obyčeji

pro velké davy v jubilejním roku

na mostě, by lid přešel, obracejí

 

Ti čelo k hradu a jdou v plném toku

k svatému Petru, kdežto z druhé strany

jdou druzí směrem k hoře v svorném kroku:

 

Po obou stranách černé přes balvany

jsem rohaté zřel ďábly, s bičem stáli,

ze zadu na ně kruté dštili rány.

 

Ach, na ramena jak hned nohy brali

při první ráně, tak že ani věru

na druhou aneb třetí nečekali!

 

A jak jsem šel, mé oči padly v šeru

na jednoho, a hned jsem pravil k sobě:

„Znám tebe již, a v potaz paměť beru.

 

I upírám naň svoje oči obě,

muj vudce zastavil se, svoluje mi,

že trochu zpátky jít moh' jsem v té době.

 

Ten bičovaný mnil, že skryje se mi,

když sklopí tvář, však pomohlo to málo.

Já děl: „Ó ty, jenž klopíš oči k zemi,

 

Když tahů tvých mne písmo nesklamalo,

ty's Caccianimico, leč v tuto nouzi,

v ten ostrý louh, ó pověz, co tě slalo?“

 

On: „Bych se přiznal, duše má se vzpouzí,

však nutí mne řeč tvoje příliš jasná,

jež vzpomínku na starý svět mi vzbouzí.

 

Věz, já jsem onen, jímž Ghisola krásná

se podrobila Marchesově vůli,

ať jak chce hnusná zvěst dí mnohohlasná.

 

Sám z Boloňských jsem nepřišel v ty žuly,

jich mnohem víc zde naříká týmž stenem,

než co si říkat sipa navyknuli,

 

Tam mezi břehy Saveny a Renem;

a chceš-li svědectví neb doklad míti,

na lakotnou hruď pomni, jež nám věnem.“

 

A co tak mluvil, bičem jal se bíti

jej ďábel řka: „Ty darebo, zde ženy

si za peníze nelze opatřiti!“

 

Svůj průvod dostihl jsem zamyšlený,

pak málo kroky v neveliké chvíli

jsme přišli k srázu, jenž čněl nakloněný.

 

Dost snadně na tento jsme vystoupili,

na sklonu jeho, více k pravé straně,

s tím věčným kruhem jsme se rozloučili.

 

Když tam jsme došli, kde podoben bráně

se pne, by štvaným průchod skytnul dolů,

děl vůdce můj: „Teď postůj, povztyč skráně,

 

Bys v tvář moh' zřít těm narozeným v bolu,

jichž obličej jsi nemoh' rozeznati,

neb spěli toutéž cestou s námi spolu.“

 

Od mostu starého jsem zřel se bráti

dav, proti nám jenž s druhé strany pílil,

jej neustali ďábli biči hnáti.

 

Bez otázky se mistr ke mně schýlil:

„Viz toho velikána, jenž se blíží,

hleď, zdali jednu slzu bolu vylil.

 

Jak posud zrakem krále na vše shlíží!

To Jason, jenž vzal lstí i statečností

Kolchickým zlaté rouno bez obtíží.

 

Přes ostrov Lemnos spěchal s horlivostí,

kde ženy zpité vášní zdivočelou

vše povraždily muže v ukrutnosti.

 

Zde posuňky a krásnou řečí milou

on Hypsipylu sklamal, která dříve

vše druhé oklamala vtipu silou.

 

Ji těhotnou ve zoufalosti divé

pak zanechal, tak tuto vinu pyká;

za Medeu též pyká sliby lživé.

 

Kdo jak on svádí, s ním v kruh tento vniká;

to stačí vědět o tom prvním luhu

i o těch, které v sobě rve a smýká.

 

Zde na úzkém jsme stavili se pruhu,

kde s druhým náspem kříží se a pojí

a z něho tvoří sloup jiného kruhu.

 

Lid odsud zřeli jsme, jak v těsném roji

lká v druhé sluji, tlamou svou jak funí,

a sám své tělo tluče dlaní svojí.

 

Kryt hustou plísní byl břeh na té tůni,

ta plíseň sázela se parou z dola,

zlá očím barvou a zlá nosu vůní.

 

Dno hluboké je tak, že ani zpola

zrak nestihne je, jen když s hřbetu těká.

kde kolmo dolů spadá skála holá.

 

Tam došli jsme a duše má se leká,

když zřel jsem v bahně toho lidu stáda,

jež, zdá se, z lidských záchodů že stéká.

 

A co mé oko tímto kruhem bádá,

zřím jednoho s tak těžkou lejnem hlavou,

že těžko se, zda laik či kněz je, hádá.

 

Ten na mne křik': „Proč s tváří nedočkavou

zříš na mne víc než na mé druhy v blátě?“

„Mé vzpomínání jde-li cestou pravou,“

 

Já k němu: „S vlasem suchým zřel jsem já tě,

ty z Lukky jsi Alex Interminei

a proto víc než na jiné zřím na tě.“

 

V leb on se začal bít a divočeji

řval: „Hnusné pochlebenství mne sem svedlo,

v němž neumdlévat, měl jsem v obyčeji.“

 

Můj mistr pravil: „Nyní hleď, by zvedlo

se tvoje oko do popředí dále,

by lépe tahy obličeje zhledlo,

 

Té hnusné děvky vlasaté, jež stále

rve nehty zblácenými špínu těla,

hned vstává, hned se choulí v běsném žale.

 

To nevěstka Thais bídná jest a smělá;

když milec ptal se: Máš mne ve milosti?

Ó nad vši míru mám tě ráda! děla.

 

Však oči naše viděly zde dosti!“

 

Zpěv devatenáctý

 

Ó kouzelníku Šimone, ó kleté

ty družstvo! Vy, již Boha věci svaté

jen dobru zasnoubené kuplujete

 

Za věci světské stříbrné i zlaté:

teď čas je, o vás aby trouba zněla,

neb v třetí sluji místo trestu máte!

 

K druhému hrobu naše cesta spěla

až k tomu místu, skála nakloněná

kde zrovna nad prostředkem hrobu čněla.

 

Ó božská Moudrosti, jak vyvýšená

jsi v nebi, zemi, ba i v pekla luhu,

jak síla tvá jest správně rozdělená!

 

Já na dně skálu zřel, stěn v každém pruhu,

děr pln byl její kámen sesinalý,

vše stejné šířky, všecky formy kruhu.

 

Ni větší ani menší se mi zdály,

než ty, jež jsou v mém krásném svatém Janě,

by křtící kněží na dně jejich stáli.

 

Před málo lety jednu z nich já maně,

když dítě dusilo se, rozbil smělý,

to svědectví buď mojí ku obraně.

 

Všem hříšníkům z děr tady nohy čněly

a hnáty holé až ku lýtka kraji,

vše údy ostatní však v skále tkvěly.

 

Všem chodidla dvě divým žárem plají.

čímž klouby tak se cukají a točí,

že lýčí, provaz, všecko přetrhají.

 

Jak u věci, jež olejem se smočí,

se plamínek jen na povrchu nese:

od paty k prstům žár zde zrak můj zočí.

 

„Kdo, mistře, ten jest, jenž se tamo třese,

víc zuří než ti, co s ním trpí spolu,

jej červenější ssaje žár, jak hne se?“

 

A mistr: „Chceš-li, snesu tebe dolů,

až tam, kde v hloub se skaliska svah chýlí,

sám o sobě ti poví i svém bolu.“

 

A já: „Tvé vůle kyn mně stejně milý,

ty's pán, ty víš, má vůle s tvojí kráčí,

ty víš, co zamlčím též v každé chvíli.“

 

Ku hrázi čtvrté přišli jsme; tu stáčí

se směrem v levo pouť má v tichém kroku

k dnu plnému děr, jež nám sotva stačí.

 

Můj dobrý mistr nesundal mne s boku,

dokud mne k díře toho nedopravil,

jenž nohami tu plakal v slzí toku.

 

„Kdo jsi, ó duše bídná?“ – Já jsem pravil, –

– „jak vražený kůl nohama čníš k výši,

ó můžeš-li, mluv!“ – Já se pozastavil,

 

A stál jsem jako mnich, jenž zpověď slyší,

jejž nazpět volá vrah z pol zahrabaný,

a doufá, tím že smrt svou neuspíší.

 

„Ty’s tady již?“ On výkřik‘ rozhněvaný,

„ty’s, Bonifáci, zde již? Čas tvůj není,

o roků pár jsem věštbou oklamaný.

 

Tak brzy to tě nasytilo jmění,

pro které podvodem jsi krásnou paní

tak směle získav vydal v pohanění?“

 

Já tvářil se, jak oni, z nenadání

jimž dána odpověď, jak ku posměchu“

ji nechápouce stojí ve zdráhání.

 

Tu pravil Virgil: „Rei mu bez oddechu:

Ten nejsem, jejž jsi, duše, vítat chtěla!“

I řek‘ jsem, co mi uloženo v spěchu.

 

Tu duch své nohy obě zkroutil zcela,

lkal, plačtivým mně odpovídal hlasem:

„Nuž rci, co na mně žádá řec tvá smělá?

 

Když záleží ti zvěděti, kdo já jsem,

že’s proto vstoupil v skalný důl ten tmavý,

věz, mne plášť velký kryl před krátkým časem:

 

Jsa medvědice opravdu syn pravý,

já cpal, bych medvídky jen zvýšil slávou,

tam zlato v měch, zde sebe v pytel žhavý.

 

Mí předchůdcové zde pod mojí hlavou

se kryjí spěchováni v této skále,

též zprznili se simonií žravou.

 

Tam rovněž spadnu, soudruh v jejich žale,

až přijde ten, na nějž jsem hádal v tobě,

když zeptal jsem se tebe nenadále.

 

Však nebude v tak dlouhé lkát zde době,

co já tu vražen hlavou dolů hynu,

tak nebude si pálit paty obě,

 

Neb po něm bez zákona, horších činů

zde od západu pastýř vyskytne se,

jej i mne tento skryje ve svém stínu.

 

To nový Jason, o němž v bibli čte se,

jak tomu jeho král, tak milostivý

mu bude, Francie kdo žezlo nese.“ –

 

Zda příliš tu jsem nebyl odvážlivý,

já nevím, v odvet když jsem tak se hádal:

„Aj, rci mi, na mnoho-li zlata chtivý

 

Byl Spasitel, když v ruce Petra skládal

své klíče? Jistě k němu se obrátil,

jen ,Následuj mne!‘ bylo vše, co žádal.

 

Co Petrovi a apoštolům platil

před volbou Matěj stříbra nebo zlata

za místo, které bídný Jidáš ztratil?

 

Nuž dobře se ti děje, duše klatá,

jen hříšně vyzískaný groš hleď skryti,

jímž proti Karlu tak jsi byla vzňata!

 

A by mi nemusila v cestě býti

k nejvyšším klíčům úcta svrchovaná.

jež druhdy nosil's ve veselém žití:

 

Víc hřímala by řeč má rozhněvaná,

neb vaše lakota svět celý kalí,

zlo zvýšeno jest a ctnost pošlapaná.

 

Vás pastýře měl v mysli Jan, když v dáli

zřel onu, která sedí nad vodami

a nevěstka se všemi líhá králi;

 

Jež narozena sedmi se hlavami,

jež rohy, počtem deset, měla vzpjaté,

choť její dokud žitím ctným byl známý.

 

Váš Bůh jsou věci stříbrné a zlaté,

vy, pohani, to jiný rozdíl není,

ti jednoho, vy na sta bohů máte.

 

Ó Konstantine, ne tvé obrácení,

však dar tvůj jakému zlu matkou býval,

jímž tebou přišel poprv papež k jmění;“ -

 

A mezi tím, co tak jsem jemu zpíval,

on chodidly tlouk', mrskal vzhůru jimi,

buď svědomí, buď vztek mu duši zrýval.

 

Můj vůdce spokojen byl, skojenými

rty naslouchal a tuším, všecko schválil,

co pronesl jsem slovy pravdivými.

 

Pak pažemi mne chyť, svým tělem halil,

mne na svých ňadrech držel v rovnováze,

a cestou, kterou přišel, pak se vzdálil.

 

Mne tiskna k sobě nes' mne bez nesnáze,

až dospěl strmé stěny ku vrcholu,

jež tvoří k páté přechod z čtvrté hráze.

 

Zde složil milé břímě mile dolů,

ač tak byl příkrý kolmý svah té skály,

že kozám byl by těžkou stezkou; spolu

 

Nám údol jiný zjevil se pak v dáli.

 

Zpěv dvacátý

 

O nové muce verše musím psáti,

a k první písně zpěvu dvacátému

o pohroužených látku musím dáti.

 

Já připraven byl ke dnu odkrytému

se přiblížit a pohlednouti dolů,

co úzkosti slz na jeho dlí lemu:

 

Tu zřel jsem tímto kruhem, kterak v bolu

se táhly stíny mlčky ve zástupu,

jak v tomto světě o procesích spolu.

 

Když hlouběji můj zrak paď na tu tlupu,

tu všichni byli divně otočeni

od brady svojí až k počátku trupu;

 

Ku zádům obličejem obráceni

k nám musili pozpátku všickni jíti,

neb dívati se v před jim možno není.

 

Snad mnohý dnou tak zkroucen může býti

jak tito, jichž tlum údolem tím kráčí,

já nezřel to, ni lze mi uvěřiti.

 

O čtenáři, když dopřát ti Bůh ráčí,

že z toho čtení duch tvůj něco získá,

rci, jak má tvář se mohla bránit pláči,

 

Když lidskou tvář jsem zkroucenou zřel z blízka,

že dolů řítě úžlabím se valí

všem slzí tok, jenž z jejich očí tryská!

 

Já plakal v skutku opřen o roh skály,

až průvodce můj z myšlenek mne plaší:

„Jsi rovněž blázen, kterého blud šálí?

 

Zde soucit budiž mrtev v mysli naší,

neb zločin páše ten, kdo nenadále

do božích soudů lidský soucit vnáší.

 

Nuž hlavu zvedni a viz toho krále!

Zem otevřela jícen v středu voje,

až Thebští křikli: Kam to padáš stále,

 

Amfiarae? Proč se straníš boje?

Však neslyší a rázem níž se hříží,

až k Minu, jenž vše chytne v spáry svoje.

 

Hleď, jeho ňadra jsou teď v jeho kříži;

že příliš zřít chtěl v budoucnosti proudy,

zří do zadu a po zpátku se blíží.

 

Na Tiresiu dál viz boží soudy,

jenž změniv pohlaví své stal se ženou,

od hlavy k patě vše proměniv oudy.

 

Než mužské dostal chmýří, před proměnou

dva v úzké kruhy zapletené hady

dřív musil roztít holí napřaženou.

 

Jenž jeho břicha dotýká se; zády,

jest Aruns, jenž si za byt zvolil horu

u Luni mezi Carrarskými lady;

 

Skrýš vytesal si bílém ve mramoru,

by na hvězdy a moře roztoužený

bez překážek se díval po obzoru.

 

Ta, která vlasy zde má rozpuštěny,

v nichž svoje prsy, jichž nevidíš, tají,

i chlupy těla od nás odvráceny,

 

Jest Manto; v mnohém bloudívala kraji,

než tam se, kde jsem zrozen, usadila,

tož rád bych byl, bys naslouchal mé báji.

 

Jejího otce smrt když uchvátila

a město Bakcha bylo otrokyní,

v svět šírý na čas dlouhý zabloudila

 

V Italii, tam kde ji Alpy stíní,

jež k Tyrolsku před Německem jsou hrází,

jest jezero, Benacus slove nyní.

 

Sta proudů v tomto jezeru se schází,

jež mezi Gardou, Camonicou pílí,

hor Apeninských smáčejíce srázy.

 

Tam s požehnáním by se zastavili

z Verony, Trenta, Brescie pastýřové,

tu cestu kdyby sobě vyvolili.

 

Kde břeh se níží, Peschiera slove

tam krásná tvrz, o niž skráň musí bořit

si Bergama, Brescie zástupcové,

 

Tam všecky vody musí se pak vnořit,

jimž nelze zůstat v Benacu, a v lada

kol téci zelená a řeku tvořit.

 

Tu řeka, jak své proudění rozpřádá,

ne Benacus, leč Mincio se nazývá,

až ke Governu, do Padu kde padá.

 

A nejde daleko, když pláň oblívá,

tu proud se rozlije se bahnem stana,

jež v letním čase často škodné bývá.

 

Sem přijdouc zřela odsud divá panna,

jak v středu toho bahna země čněla,

jsouc liduprázdna a též nevzdělaná.

 

Zde, od všech lidí aby osaměla,

se sluhy zůstala a čarovala,

a složila tu kosti svého těla.

 

Sem okolní se mnohá obec hnala,

a na místě, jež bylo opevněno tím,

bařina že kol do kola stála,

 

Nad kostmi těmi město vystavěno;

po té, jež první místo vyvolila,

bez věštby Mantovy mu dáno jméno.

 

A větší lidstva bydlila zde síla,

než hloupost, v které žil rod Casalodů,

od Pinamonta oklamána byla.

 

To sdílím s tebou, kdybys o původu

rodiště mého slyšel snad zvěst jinou,

lež pravdě aby nepřinesla škodu.“

 

Já: „Mistře, tvoje řeči tak se linou

v mou duši, která bezpečně jim věří,

že jiné mi jak zhaslé uhlí kynou.

 

Leč rci mi, z lidu, jenž tou spěje šeří,

což ani jeden zmínky hoden není,

neb víš, že pouze k tomu duch můj měří.“

 

On: „Ten, kterému bujnou vlnou čeří

se na hnědý hřbet vous, byl, když se stalo,

že z Řecka vyšlo mužů pokolení

 

A v kolébkách jich sotva zbylo málo,

s Kalchantem ve Aulidě augur směle

ždál chvíli, by se v první lano ťalo.

 

Slul Eurypyl, v mé tragedii skvělé

kdes o něm jedno místo zmínku dělá,

ty víš, neb nazpamět ji umíš cele.

 

Kol boků jenž jest hubeného těla,

to Michal Scottus, který ve svém žití

znal všech magických podvodů hry zcela.

 

Tam Bonatti; tam Asdenta lze zříti,

teď příliš pozdě lítost hruď mu tráví,

teď nechtěl kůže opustit by s nití.

 

Viz nešťastné, jenž jehlu, cívky, stavy,

vše opustily, aby věštky byly

a býlím, obrazy zlo sily v davy.

 

Však konečně pojď, neb Kain s roštím chýlí

se hemisfer dvou zvolna ku hranici

a dotýká se vln již u Sevilly.

 

Již včera v noci měsíc bledolící

byl v úplňku, snad zpomínáš si, skvělý

že prospěl v lese tobě hárající?“

 

Tak mluvil ke mně, zatím dál jsme spěli.

 

Zpěv dvacátý prvý

 

Od mostu k mostu hovoříce spolu

o jiném, což má báseň nevypráví,

jsme šli, a dospěli jsme ku vrcholu,

 

By druhý jícen a v něm usedavý,

ač marný pláč jsme zřeli; krok náš stane

a jícen ten mně zdál se divně tmavý.

 

Jak v zimě ve zbrojnici Benátčané

si vaří smůlu tak, až musí žhnouti,

by vysmolili lodě porouchané,

 

A proto v době, když nemohou plouti,

ten novou robí loď a ten cpe čile

své lodi dužiny po mnohé pouti;

 

Ten na předku, ten v zadním kuje díle,

ten vesla dělá a ten točí lana,

ten s větší plachtou a ten s menší píle:

 

Ne oheň zde, však božská, svrchovaná

moc tady vaří spousty smoly vřele,

jíž břehu každá strana lemovaná.

 

Tu viděl jsem, však nezřel nic v ní ztmělé,

než varem po ní jak vír bublin táhnul,

jak vzkypěla a jak zas klesla cele.

 

A upřeně co dolů jsem se nahnul,

děl vůdce ke mně: „Měj se na pozoru!“

a na místo, kde stál jsem, po mně sáhnul.

 

Já obrátil se podoben jsa tvoru,

jenž viděti chce, co jej v útěk zrývá,

však s náhlou bázní když se octne v sporu,

 

Ač civí dál, přec s během neprodlívá,

černého ďábla zřel jsem k svojí hrůze,

jak rychle stoupal na skaliska divá.

 

Ach, ve pohledu jak byl hrozný tuze!

A v posuňkách jak vzhledu urputného,

měl křídla vzpjata, nohu lehké chůze.

 

Jak přímá, ostrá byla bedra jeho!

Je tížil hříšník boky, moh' jsem zřiti,

za nohou svaz jak držel nešťastného. —

 

— „U mostu našeho,“ — tak jal se výti:

„Zlé spáry, zde je radní Zity svaté,

jen dolů s ním, chci pro druhé též jíti;

 

Neb tam jich množství, jako on jest, máte,

tam každý za peníz až na Bonturu

dá podplatit se a „ne“ v „ano“ mate!“

 

V tůň shodil jej a obrátil se vzhůru

na tvrdé skále; tak pes za zlodějem

se neřítí, když popustíš mu šňůru.

 

A onen zmizel, zas však nad peřejem

se zkroucen mih'; z pod mostu tlapy dravé:

„Co tady,“ křikly, „s svatým obličejem?

 

Než v Serchiu zde jinak se to plave,

a nechceš-li hrot našich vidlí znáti,

tož nad povrch se nenoř smůly žhavé!“

 

Víc než stem vidlí jali se jej práti.

„Hleď, tajně ať tvá žravost něco lapí,

zde schován v smůle musíš tancovati!“

 

Tak kuchaři poroučet sluhům kvapí,

a každý maso v kotli vidličkami,

by nevyplulo nahoru, níž ztápí.

 

Děl dobrý mistr dobrou radou známy:

„By nezvěděli, že jsi se mnou tady,

bys záštitu měl, skrč se za skalami!

 

Co stane se mi pohany a zrady,

tč neplň bázní, jindy se již stalo,

že byl jsem při jich půtce, znám jich spády.“

 

Za konec mostu zašel kroků málo

a k šestému když dostupoval břehu,

mít klidné čelo, dosti práce stálo.

 

A s oním vztekem, s bouří, jakou v bohu

psi za žebrákem zběsile se řítí,

jenž, kde jen stane, žebrá po noclehu:

 

Z pod mostu všickni vyrazili lítí

a na něho své všecky vidle vztáhli.

On zvolal: „Každý z vás hleď tichy býti!

 

Než po mně byste vidlicemi sáhli,

z vás jeden předstup, dej sluch slovu mému,

pak teprv hleďte, byste vidle vzpřáhli.“

 

Tu řvali: „Jdi, Zlochvoste.“ A již k němu

se jeden hnul, co druzí ztichli stoje,

i děl on cestou: „Co to pomůže mu? —

 

Mníš, Zlochvoste, že já bych kroky svoje

sem obrátil,“ můj pravil mistr drahý, -

neb mne se netknou vaše všecky boje,

 

By vůle boží aneb osud blahý

tak nechtěly? Jdi, tak chce nebes říše,

bych jinému zde drsné klestil dráhy!“ —

 

Tu poražen on byl tak v svojí pýše,

že k nohám vidli nechal upadnouti

k svým druhům: „Teď ho nebijte!“ řka tiše.

 

Tu mistr pospíchal mi pokynouti:

„O ty, kterého mostu stěny halí,

vstaň, ke mně zpátky bezpečnou spěš poutí!“

 

I povstal jsem, šel rychle k němu z dáli

a ďábli všickni davem na mne spěli,

že bál jsem se, aby nás neklamali.

 

Tak zřel jsem, pěší voje strach jak měly, když

z Caprony dle smlouvy vytáhnuly

a od vojska se obklíčeny zřely.

 

I celým tělem k mistru ustrnulý

jsem přitiskl se, v strachu ohlížeje

se po jich tvářích zlých, jak jen se hnuli.

 

Děl k druhu druh své vidle ukláněje: -

Mám jemu do zad jednu říznou vsadit?“

a jiný: „Hleď jen, dobře se mu děje!“

 

Však ten, jejž zřel jsem s vůdcem svým se radit,

ten obrátil se k ďáblu řka: „Hleď, Rváči,

svůj plamen rvačky na tu chvíli schladit!“

 

Pak děl k nám: „Břeh ten, po němž noha kráčí,

dál nejde, nebo šestý oblouk celý

jest zřícen na dně, kam tvé oko stačí.

 

Však v před-li jíti pud jest ve vás vřelý,

tož dále jděte stále po té hrázi;

tam jiný břeh, ten přechod s vámi sdělí.

 

To včera bylo, pět hodin teď schází,

dvanácte set a šedesát šest roků,

co zřícení se stalo na té hrázi.

 

Chci některé svých pobídnouti k skoku,

by nahlédli, zda mnohý nezveď hlavu;

dál s nimi jděte, jdou k vám bez úskoku!“ — —

 

„V před Kradoplaze s Jíníšlapem zprávu

mi dejte! Šilhoun nechať s vámi kráčí,

ty, Chlupáči, povedeš deset z davu!

 

K nim Kachomoure ty a Tlamodračí

s Psímdrápem, Štětináči s chrupem svině,

v před Netopýre, vzteklý Ohniváči!

 

Kol žhoucí tůně spějte po pěšině!

Z těch každý nechať dojde s tělem zdravým

až k mostu, jenž se klene po roklině!“ — —

 

— „Ó běda, mistře, co zřít musím,“ — pravím,

„nech bez průvodu dál nás jít, já věru

tak nežádám, když směrem dáš se pravým.

 

Ty, opatrný jsi-li v každém směru,

jen viz, kterak své zuby na nás cení,

a pikle kují šilhajíce v šeru.“

 

A ke mně on: „Zde nemístné tvé chvění,

dle libosti ať zuby vystrkují,

to patří těm, kdož v smůle uvaření.“

 

Ku hrázi v levo již se obracují,

však na vůdce dřív, nežli začli jíti,

skrz zuby v signál jazyk vyplazují,

 

A tento na cestu nám troubil řití.

 

Zpěv dvacátý druhý

 

Já viděl leckdy jezdce v útok hnáti,

na pochodu, neb ku přehlídce jíti,

a často k spáse své se v útěk dáti;

 

Já, Aretinští, vaší zemí hřmíti

jsem viděl tlupy divých námezdníků,

rej zatáčet a v turnajích se bíti.

 

Hned ve poplachu zvonů, hned v trub ryku,

ve bubnů víru, dle signálů z hradů,

tu podle našich, tu dle cizích zvyků:

 

Však nezřel jsem v šalmaje také spádu

se bráti jezdce s pěší hotovostí,

ni podle hvězd či břehů lodí řadu.

 

S desíti ďábly — hrozná společnosti! —

jsme kráčeli; však v chrámě se svatými,

a s pijáky se v krčmě moudrý hostí.

 

Jen na tůň smolnou zraky upřenými

jsem zřel, s tím dychtě seznámit se luhem

a s obyvateli v něm hořícími.

 

Jak delfíni, jenž hřbetu svého pruhem

jsou plavcům znamením, by pozor dali

a zachránili loď svou y boji tuhém:

 

Tak, by si ulehčili, ukázali

čas ob čas hříšníci ze smoly záda,

je rychlej, než se blýská, ukrývali.

 

Jak vod na kraji u příkopů řada

žab s vystrčenou pouze hubou vstává,

však břicho s nohami jim v bahno padá:

 

Po obou stranách hříšníků tak vřava

se tiskla, Chlupáče však sotva zřeli,

hned zhltila je smolná tůně žhavá.

 

Já viděl jsem a posud mne to želí,

jak čekal jeden, jako žába zbývá,

co druhá skokem plaše od ní střelí.

 

Psídráp, jenž nejblíž na něho se dívá,

v ráz vidlí chyť vlas jeho nasmolený,

jej vytáh', že byl jako vydra divá.

 

Já seznámen byl s všemi jejich jmeny,

já pozor dával, když se jmenovali

a všim' si, kdo byl z ďáblů vyvolený. —

 

„Hleď, Ohniváči, by v hřbet jeho vťaly

se drápy tvé, bys kůži sedřel jemu!“ —

Tak zatracenci všickni v spolku řvali.

 

A já: „O mistře, lze-li zvědavému

dát zprávu, vyšetř, kdo ten bídný zde je,

jenž padl v ruce nepříteli svému!“

 

Na slova ta hned k jeho boku spěje

a ptá se, odkud jest, můj mistr sladký.

„Jsem z Navarry a dobře se mi děje!

 

Já sluhou pána stal se péčí matky,

jež zrodila mne otci ničemníku,

jenž zmařil sebe a vše svoje statky.

 

Z Tebalda krále byl jsem služebníků,

tak přijímal jsem různá podplacení,

že nyní pykám v ohni tom a křiku.“

 

A Štětináč, jenž z tlamy svojí cení

na každé straně tesák jako prase,

jak trhá, ukázal mu bez prodlení.

 

Myš mezi kočky dravé dostala se,

neb Chlupáč ten ho sevřel v svoje páže.

„Co držím jej, vy stůjte,“ pravil zase.

 

A k mistru tváří obrátiv se káže:

„Víc chceš-li zvědět, než ho jiný zmydlí,

hleď pospíšit, ať jazyk tvůj se táže.“

 

A mistr: „Neznáš z lotrů, kteří bydlí

ve smole, jednoho z nich Latiníka?“ —

„O, nebál bych se spárů teď a vidlí,

 

Bych potopen s ním ještě byl,“ — on vzlyká,

„byl soused země té, před malou chvílí

já opustil jsem toho nešťastníka.“

 

A Nachomour: „Dost mučeni jsme byli tvým

hovorem;“ a v páže ťal jej hákem,

strh' masa kus, že kosti mu jen zbyly.

 

A Tlamadračí chtěl též svým tesákem

jej v nohy štípnout, desátník mu hrání,

se ohrátiv je hněvným změřil zrakem.

 

Když ztišili se trochu, bez meškání

můj vůdce toho tázati se strojí,

jenž na svou ránu patřil v zadumání.

 

„Kdo onen byl, o němž díš, k škodě svojí

že's opustil jej, abys k břehu pálil?“

On: „Bratr Gomita ve smole stojí,

 

Ten z Gallury, lsti nádoba, ten šálil,

v své ruce on měl svého pána vrahy,

tak jednal s nimi, že si každý chválil.

 

Bral peníze, brát roh, je nechal záhy,

jak říká sám, a každém ve úřadu

byl lichvář malé ne, vsak pravé váhy.

 

S ním Michal Zanche z Logodoru zradu

svou pyká, jazyk jejich neumdlívá,

o Sardinii stálou mají svádu.

 

Však běda mi! ten tesáky mi kývá,

víc mluvil bych, však velký strach mne schvátil,

by rozškrábal mi hřbet, se na mne dívá.“

 

Leč k Netopýru Chlupáč se obrátil:

„Jen kliď se stranou, ptáče zlé a kleté!“

Ten kroutil zrakem a se k ráně katil.

 

„Když Toskánské a Lombardské zřít chcete

neb slyšet,“ — začal s tváří polekanou, —

„je zavolám a přijdou, když je zvete.

 

Však Zléspáry nechť stoupí trochu stranou,

by nemusili bát se jejich vzteku,

já na tom místě usednu, jak stanou

 

Zde před tvou tváří, sedm přijde reků,

jak zapískám, to naším je zde zvykem,

když někdo opustit chce smolnou řeku.“

 

Tu Šilhoun zveď svůj čumák a pak s křikem

děl k druhým: „Slyšte, co si smyslil lstivě,

by uvrhnout se mohl dolů mžikem.“

 

Ten, úskoků jenž pln byl, pravil lživě:

„Jsem příliš zlý, bych druhům neupravil

zde větší bol a větší muky chtivě.“

 

Leč Kradoplaz se nezdržel a pravil

k těm ostatním: „Když pohroužíš se dolů,

věř, tryskem běže bych se nezastavil,

 

Leč křídly bije přeletěl bych smolu;

nuž, pojďme dolů, břeh nám bude štítem,

zda zmůžeš víc, ať zříme, než my spolu!“

 

Ó čtenáři, žert nový uzříš, v hbitém

hned kynu všickni obrátili oči,

ten nejdřív, jenž se vzpíral v hněvu lítém.

 

Tu vhodnou chvíli Navarrský jak zočí,

O zem své paty opře a se řítí,

a překaziv jich záměr v tůni skočí.

 

Tu každý z ďáblů svoji chybu cítí,

však nejvíc ten, jenž chyby té byl vinou,

i skočil za ním řka: „Má dlaň tě chytí!“

 

Však darmo křídla jeho v před se šinou,

by strach předstihla, padl v hloubi plesa,

ďas povztyčil hruď, peruť zvedna stinnou.

 

Ne jinak do vod náhle kachna klesá,

když sokol blíží se, ten zpět se vrátí

se v mraky hněvný zmdleným křídlem nesa.

 

Nad kouskem tímto Jíníšlap se katí,

jej zdrží, aby onen prchl, chtěje,

by nový spor moh' mezi nimi vzpláti.

 

Jak podvodník se vnořil do peřeje,

hned proti druhu obrátil své spáry,

s ním nad tůní se do křížku dát spěje.

 

Leč tento ostrodrápý ostříž starý

se v něho zaťal, tak že spadli dolů

v střed smolné tůně, mezi vroucí žáry.

 

To schladilo jich žár, leč ze plápolu

výš povzlétnouti — marné namáhání!

Tak obě křídla slepila se v smolu.

 

Tu soudruhům svým ihned Chlupáč v lání

dal rozkaz, by se s druhé strany brali

sem čtyři s háky. Na to rozkázání

 

S míst svojich s každé strany háky vzpjali

k těm, kteří v smůle zalepeni byli

a pod kůrou zpol uvaření lkali:

 

A při té práci my je opustili.

 

Zpěv dvacátý třetí

 

Dál sami, bez průvodu v němém bolu

jsme kráčeli, ten napřed a ten vzadu,

jak přes ulici minoriti spolu.

 

Mé myšlení tu rozjímajíc vádu

na bajku Esopa v té padlo době

o myši a o žábě. V tomto pádu

 

Se teď a nyní víc nerovná sobě,

jak s koncem začátek když mysl spojí,

ty události uvažujíc obě.

 

A myšlénka jak z myšlénky se rojí,

tak tato jedna zrodila hned jinou,

která mi v duši první bázeň dvojí.

 

Já myslil tak: „Zde tito naší vinou

za blázny byli k škodě, ku posměchu

a tuším, to je mrzí. S nehostinnou

 

Když vůlí vztek se spojí v ryčném spěchu,

nás divěji štvát budou hněvní ďasi,

než zajíce pes chytá bez oddechu.“

 

Já cítil, kterak strach mi ježí vlasy,

a pozorlivý na zad okem těkám

řka: „Mistře drahý, pro nás není spásy!

 

Když neskryješ nás, Zlýchspárů se lekám,

jsouť v patách nám, v své mysli poděšené

je slyším již a každou chvíli čekám.“ —

 

— „Bych olovem já sklo byl podložené,

tak nezachytil bych tvůj obraz vnější

jak vnitřní,“ —děl můj mistr; — „pobouřené

 

Tvé myšlénky však náhle podobnější

svým posuňkem a tvarem mým se staly,

že jedna rada obě ukonejší.

 

Když s pravé strany tak se kupí skály,

že v jistý přechod v novou tůň se pojí,

ta honba domnělá se od nás vzdálí.“

 

Však nedokončil ještě radu svoji;

já zřel, jak 's křídly rozpjatými pílí

k nám ďáblů dav a nás chytit se strojí.

 

Hned uchvátil mne na to mistr milý;

tak dítě matka hřmotem probuzena,

když vidí plamen, kterak vůkol střílí,

 

Hned uchytí a prchá poděšena,

víc jeho dbá než sebe, neustává

div do košile jedné oblečena:

 

S tvrdého břehu tak se v útěk dává

můj mistr na znak po skloněné skále,

jež bok druhého jícnu obehnává.

 

Tak neubíhá voda ve kanále,

by otočila bleskem kolo mlýnu,

když k lopatkám se blíží nenadále,

 

Jak mistr běžel v tomto skalném klínu

mne na své hrudi nesa bázlivého;

ne druhu, jeho roven jsem byl synu.

 

Když jícnu dna se dotkly nohy jeho,

sbor ďáblů stanul tam, kde trčí skála

nad námi; on však nebál se víc zlého.

 

Neb prozřetelnost, jež jim rozkázala,

pátého příkopu by byli sluzi,

od něho vzdáliti se, moc jim vzala.

 

Zde lid jsme našli obílený, chůzí

spěl zdlouhavou v té jednotvárné tiši,

s mdlou tváří, plnou úzkosti a hrůzy.

 

Jich očím kápě kutny byly skrýší,

a jejich střih se k tomu vzoru chýlí,

jak ve Clugny je posud nosí mniši.

 

Na svrchu zlatem svým div neslnili,

však uvnitř olovo tak tuze tlačí,

že kutny Fridricha by slamou byly.

 

Ó těžké pláště, na věčnost jež stačí!

Vždy k levé ruce stále obráceni

jsme s nimi šli a zřeli, kterak pláčí.

 

Však pro tíž pláště v těžkém unavení šli

zvolna tak, že, jak jsme hnuli bokem,

jsme s novou tlupou byli seznámeni.

 

Dím k vůdci: „Každým ohlédni se krokem,

zda skutky zde, či jmenem kdos je známý,

ó, prosím, v chůzi bdělým těkej okem!“

 

Tu jeden, jenž znal toskánsky, za námi

se ozval křiče: „Stavte nohy v pouti,

kdo běžíte tak pekel mrákotami!

 

Co chcete, ode mne lze dosáhnouti.

I obrátil se vůdce můj a pravil:

„Stůj, s jeho krokem pak hleď v před se hnouti.“

 

Tu dvéma v tvář jsem patřil, které trávil

jít dále se mnou plamen touhy vřelý,

leč úzká mez a těžký plášť je stavil.

 

Když došli mne, tu šilhajíce zřeli

po dlouhý čas a neřekli ni slova,

pak obráceni k sobě vespol děli:

 

„Dle hrdla pohybu se zdá, že chová

to tělo život; je-li mrtvý, k čemu.

kým právem tady chodí bez olova?“

 

„Ó Toskánský“ —mi děl, — „jenž k nešťastnému

jsi přišel sboru pokrytců, hleď dáti

nám zvěst, kdo jsi, a odpovídat k všemu!“

 

Já: „Velké město bylo mojí mátí

a chůvou mojí nade krásným Arnem,

a tělo, jež jsem vždycky měl, mne šatí.

 

Leč kdo jste vy, jimž slzy v toku žárném,

jak vidím, bolest přes obličej žene,

co trpíte v tom lesklém plášti parném!“

 

A jeden děl: „Ty kutny pozlacené

tak olovem jsou těžky, že nás sklání,

až váhy skřípají již přetížené.

 

Jsme z Bologne, „Veselí bratři“ zváni,

ten Loderingo a já Catalano,

od města tvého volbou povoláni.

 

By, jednomu co bývá odevzdáno,

mír střehli jsme; jak šlo to, ulicemi

u Gardinga jest posud znamenáno.“

 

„Ó bratři, vaše zlo!“ — však byl jsem němý,

hned jak jsem začal, vida, kterak vbitý

byl jeden v zem jak na kříž koly třemi.

 

Jak viděl mne, hned zmítal sebou lítý

a prskal vztekle do vousů své brady.

Když bratr Catalan to zřel, hned hbitý

 

Mi vykládal: „Ten probodený tady

kdys Fariseům radil, jediného

by umučili pro lid smrtí zrady.

 

Přes cestu leží nahý, od každého,

kdo kolem jde, jak vidíš, musí dříve,

než přejde, cítit celou tíži jeho.

 

V témž příkopu tchán jeho údy křivé

též natahuje a ti z rady druzí,

již byli Židům símě záhubivé.“

 

Tu s podivem se Virgil stavil v chůzi

nad tím, jenž tady leží bídně v kříži

u věčném vyhnanství a plném hrůzy.

 

S tím slovem na to ku bratru se blíží:

„Když možno sdělit s námi, rcete, zdali

lze pravou stranou projít bez obtíží

 

Nám oběma skrz rokle mezi skály,

ku pomoci a východu z té sluje

anděly černé bychom nevolali?“

 

On: „Dřív než mníš, se skála přibližuje,

jež od velkého kruhu jde a divá

vše údolí ta křížem prostupuje,

 

A zdrcena zde propast nepokrývá;

leč stoupat můžete dál trosek vřavou,

jichž po stranách i na dně dosti zbývá.“

 

Stál vůdce chvíli s nakloněnou hlavou,

pak děl: „Ten špatně o tom všem nás zpravil,

jenž hříšníky tam vidlí bodá žhavou.“

 

„Již v Bologni jsem“ — bratr na to pravil —

„o ďáblu slýchal mnohé nepravosti,

že otec lži se vždycky lží rád bavil.“

 

Můj vůdce velkým krokem v horlivosti

spěl trochu vzrušen hněvem v obličeji;

ty stížené jsem nechal, s ochotností

 

Jda milovaných nohou za šlepějí.

 

Zpěv dvacátý čtvrtý

 

Ve mladistvého roku onom čase,

kdy slunce vlasy ve Vodaři hřeje

a půli dne kdy noc již vyrovná se;

 

Když jíní na zem obraz kreslit spěje

bílého bratra, avšak panování

se peří jeho dlouhé nedopřeje;

 

Tu rolník, jenž se po píci již shání,

se vzchopí, vyjde, kraj zří celý bílý,

nad čímž se v boky bije ve zoufání

 

A v chýš se vrátí, teď zde, teď tam kvílí,

jak chuďas, jemuž k činu chybí rádce,

však brzy naděj obnoví a pílí,

 

Neb uzřel svět, jak tvář svou změnil v krátce,

svůj vezme bič a potěšený v pláně

na pastvu žene svoje malé stádce:

 

Nad mistrem tak já polekal se maně

ku jeho čelu patře svraštěnému;

však brzy vhodnou náplast zjednal ráně.

 

Neb k mostu když jsme přišli k zřícenému,

můj mistr upřel na mne oči sladké,

jak u hory se zjevil zraku mému.

 

Pak rámě otevřel, po chvíli krátké,

kdy radu s sebou bral, mne chyť v tom dolu

dřív prohlížeje dobře trosky vratké.

 

Jak ten, kdo pracuje a myslí spolu,

pro budoucnost vše béře na rozvahu,

mne povznášeje skály ku vrcholu

 

Zas po druhém se stáčel skály svahu,

řka: „Té se chyť, však dřív hleď prohlédnouti,

zda jejímu se můžeš svěřit prahu.“

 

Ti v kutnách nemohli by tou jít poutí,

kdy sotva lehký on, já podpíraný

od srázu k srázu mohli jsme se hnouti.

 

A kdyby nižším nebyl s této strany

břeh nežli s druhé, sotva on, však bludný

můj krok by jistě podleh´ u té brány.

 

Leč Malebolge k dnu nejhlubší studny,

že všecka kloní se, lze pochopiti,

že tak je zřízen každý dol ten trudný,

 

Že jeden břeh se zvědí, druhý řítí.

Přec konečně jsme došli k skály bodu,

kde s poslední se musí sestoupiti.

 

Dech z ňader mých po tomto skalném brodu

tak vyčerpán byl, že jsem nemoh' dále,

spíš usedl jsem ihned po příchodu.

 

„— Teď třeba je, bys hrdinným byl stále, —“

můj začal pán, — „kdo v peřinách se baví

neb pod přikrývkou, nedospěje k chvále.

 

Neb život svůj kdo bez té snahy stráví,

stop nechá tolik na zemi po sobě,

co pěna v řece, ve vzduchu dým hravý.

 

Nuž vstaň a vzdoruj duchem každé mdlobě,

on zvítězí, věř, vždycky v každém boji,

když tíha těla klesnout nedá tobě!

 

Před námi ještě delší schody stojí;

ty, jež jsme přešli, nestačí nám k cíli,

nuž, chápeš-li, hleď jednat k spáse svojí!“ —

 

Líp dýchaje již vstal jsem otužilý

na oko více, než jsem cítil právě,

řka: „Jdi, mám odvahy dost a dost síly.“

 

Po srázu novou dráhu namáhavě

jsme nastoupili, úzká, drsná byla,

než všecky před tím skalinatá dravě.

 

Já mluvě šel, by nezdálo se, síla

že mizí mně; řeč z příkopu v tom zněla,

však neschopna, by slova utvořila.

 

A věru posud nevím, co tam děla,

až na oblouku stál jsem, jenž tam vede;

kdo mluvil, v jeho hlase zlost se chvěla.

 

Já sklonil se; však v tmě a mlze šedé,

k dnu nedosáhly moje živé oči.

I proto dím: „Hleď, ať pouť naše sjede

 

Na druhý obvod, se zdi ať se stočí,

neb nerozumím naslouchaje tady,

a dolů patře sotva co zrak zočí.“

 

„Jen činem,“ děl, „ti mohu dáti rady, —

„neb je-li prosba počestná i vřelá,

ji slušno mlčky činem splnit všady.“

 

I sestoupili s mostu jsme, kde stmělá

se jeho stavba s osmým hřbetem pojí,

tu strašný dol ten zjevil se mi zcela.

 

V něm hrozné davy hadů zřel jsem v roji,

tak různých druhů, splétajících kruhy,

že vzpomínka hned mční v led krev moji.

 

Ať Lybie se písku pyšní luhy,

že v ní jest chřestýšů a zmijí síla

a slepýšů a střel a hyder druhy.

 

Přec takých jedic matkou sotva byla,

ni břeh, kam vlny rudomorské bijí,

ni Aethiopie jich nezplodila.

 

A ve víru těch krutých, dravých zmijí

dav naháčů bez skrýše běhá prudce

a bez heliotropu se tu svíjí.

 

Na zad svázány hady mají ruce,

těch ohon s hlavou prochází jich bokem

v před v uzel zapletený k hrozné muce.

 

Tu vedle nás had na jednoho skokem

se vymrštil a hned jej protkl smělý,

kde ku pleci krk lne pod vlasů tokem.

 

Tak O neb I se rychle neucelí,

jak ten vzplál ohněm, hořel v divém žáru,

a náhle v popel rozsypal se celý.

 

A na zemi když takto ležel v zmaru,

hned popel sám se vzchopil z vlastní síly,

sám sebou v předešlém se zjevil tvaru.

 

Vím, mudrci že by mně přisvědčili,

že Fenix mře tak a se znova rodí,

když v pětistý rok svého stáří pílí;

 

On nejí ničeho, co země plodí,

jen slzy kadidla a balsám střádá,

a v hranici svou s myrrhou nardu hodí.

 

Jak ten, jenž neví, kterak k zemi padá,

zda mocí ďábla, jenž jej dolů tahá,

či náhlé křeče zastihla jej vláda;

 

Když vstane udiven, kam oko sahá,

zří úzkostí, již zkusil, polekaný,

a vzdychaje kol patří jen a váhá:

 

Tak hříšník teď se vzpřímil hrůzou štvaný.

Jak Boží soud se přísným ukazuje,

když mstou na lidi také metá rány!

 

Kdo jest on, vůdce s ním se dohoduje,

on na to: „Ne dávno, co v letu divém

z Toskány sprch' jsem ke dnu této sluje,

 

Jak mul, jímž byl jsem v požívání chtivém,

já Vanni Fucci, zvíře, žil jsem kdysi,

a Pistoja mne hodným byla chlívem.“

 

Já k vůdci: „Ať se vyzná, proč se mísí

v ten dav a jaký hřích v ten vrh' jej jícen,

neb dřív měl v tváři krvežízně rysy.“

 

Tu hříšník, jenž to slyšel, nerozlícen

tvář svou i ducha ke mně poobrátil,

jen smutným studu nachem v tváři vznícen.

 

Pak pravil: „Věř, bol nad tím víc mne schvátil,

že vidíš, kterak v bídě tady vyji,

než lidské živobytí že jsem ztratil.

 

Co chceš, ti povím: V tento jícen zmijí

jsem sláň, že plnou zboží přeskvostného

jsem vyloupil a vykraď sakristiji,

 

A mýlkou vina padla na jiného.

Bys netěšil se příliš z mého znoje,

když navrátíš se z kraje pošmurného,

 

Dřív Pistoja se všechněch Černých zbaví,

sluch otevři a poslyš věštby moje!

pak lid i mravy obnoví vlast tvoje.

 

Mars z Valdimagra sbírá páry, v tmavý

háv mraků bouřných zahalen se řítí,

a vichrem prudkým v útok hřímá dravý,

 

V boj na Pisenské rovině se vzlítí

a potom mlhy clonu rázem strhne

a kdo jest Bílý, jeho ráz již cítí.

 

To řek' jsem ti, nechť v smutek tě to vrhne!“

 

Zpěv dvacátý pátý

 

To řka zveď zloděj svoje ruce obě

a palce prsty proloživ děl s rykem:

„To, Bože, vezmi, já to dávám tobě!“

 

Já spřátelil se s hady na to mžikem.

neb hrdlo ovil jeden jemu hladký,

jak děl by: „Nechci, bys dál mluvil s křikem.

 

A jiný ruce svil a v kotouč krátký

je v zad mu svázal sebe napřed vina,

že nemoh' jimi ani škubnout zpátky.

 

Ach, Pistoje, Pistoje, proč jsi líná

se spálit sama, zavolal jsem v žalu,

když semenem tvým bují hřích a vina!

 

Já nikde v těchto kruzích tmy a kalu

tak zpupného jsem nezřel ducha v pekle,

ni toho, který u Theb spadl s valů.

 

I prchnul mlčky; tu mé duši zleklé

se zjevil velký Kentaur obrovitý.

„Kde je, kde je ten krutý?“ řičel vztekle.

 

Víc hadů nemá močál v sítí skrytý,

než on na hřbetě nesl zeměplazů

od hlavy k patě celý jimi svitý.

 

Na plecích drak mu ležel podél vazu,

měl křídla roztažená, oheň plival,

jenž vše, co stihl, v děsnou vrhal zkázu.

 

Děl mistr: „To je Kakus, jenž se skrýval

u Aventina sráznou pod skalinou,

a jímž kraj celý louží krve býval.

 

Než jeho druzi on jde stezkou jinou

pro krádež na stádu, již spáchal; lstivé

jsa mysli touto velkou hřešil vinou.

 

A proto všecky skutky jeho křivé

pod kyjem Herkulovým za své vzaly:

z ran sta jich deset cítil snad, zhas dříve.“

 

Co takto mluvil a on hnal se v dáli,

v tom duchové tři náhle, z nenadání,

jichž nevšimli jsme sobě, u nás stáli,

 

Až k nám: „Kdož jste vy?“ započali laní,

hned ve hovoru jsme se zastavili,

jen k nim upřevše každé přemítání.

 

Já neznal je, leč stalo se v té chvíli,

co náhodou se leckdy v žití děje,

že, oslovit se, přinuceni byli.

 

„Co s Cianfou,“ jeden děl, „se asi děje?“

Tu, vůdce bych v té upozornil době,

prst k nosu klad' jsem podél obličeje.

 

Ó čtenáři, co nyní povím tobě,

když ztěžka uvěříš, věř, div to není,

neb já, jenž viděl, sotva věřím sobě.

 

Co upírám zrak na ně bez prodlení,

had vymrštil se, šest noh měl, ten z ticha

na jednoho se vrhá v okamžení,

 

Jej prostředními spáry kolem břicha

a předními zas za rameno chytá,

a v obě jeho tváře zuby píchá.

 

Noh zadních párem po holeni lítá,

a mezi obě ohon strčí jemu,

jenž vzpřímen podél ledvin bleskem kmitá.

 

Tak břečtan nikdy stromu sdruženému

se nepřipojil, jak to zvíře divé

teď údy jeho tisklo k tělu svému.

 

Jak žhavý vosk se slily údy živé

a míchaly svou barvu, že se zdála

být každá jinou, než co byla dříve,

 

Jak vždycky, nežli jiskra v oheň vzplála,

se na papíru barva hnědá zjeví,

ne černá, co již bílá za své vzala.

 

Dva dívali se, každý stenal hněvy:

„Jak, Agnello, se měníš!“ volajíce.

„Zda jeden jsi či dva, to nikdo neví!“

 

A obě hlavy byly jedna líce,

a postavy dvě v jednom obličeji

se objevily v něm zas splývajíce.

 

Tu čtyry kusy ve dvě páže spějí,

a s hnáty holeně, trup s břichem spjaly

se v údy divné proti obyčeji.

 

Byl setřen tvar jich první; nevím, zdali

hned dva, hned nikdo, obraz jenž se míhá,

tak volným krokem dál se spolu brali.

 

Jak ještěrka, když letních žárů tíha

v psích dnech se vzmáhá, v plot chce vběhnout jiný,

a jako blesk se mihne, když tam vbíhá:

 

Ku břichu druhých dvou se z prohlubiny

had malý, ale vztekem vznícen vinul

jak zrnko pepře zčernalý a siný,

 

A onu těla část, zkud nejprv kynul

nám žití zdroj, jednomu proboď rázem,

pak natáh' se a k nohám se mu šinul.

 

Jenž raněn byl, na hada patřil na zem,

však nemluvil, spjal nohy jen a zíval,

jak snem napaden neb zimnice mrazem.

 

On na hada, had na něho se díval,

a z obou kouřilo se, tomu z rány,

a tomu z tlamy, a kouř obou splýval.

 

Ať staví nyní Lukán zbožňovaný

své o Sabellu, Nassidiu báje,

ať poslechne zde skutek neslýchaný!

 

Ať ztichne Ovid o Kadmovi tkaje

i Arethuse báseň, v hada jeho,

ji v pramen změniv — děsivější má je:

 

Neb dvě bytosti druhu rozličného

on čelem k čelu nezměnil, by obě

též mohly změnit látku těla svého.

 

Tak souhlasili spolu, že v též době

had ocas rychle na vidlici dělil,

a raněný stáh' v jedno nohy obě,

 

A s nohami hnát se tak pevně scelil,

že zrak by nenalezl přiostřený

ni místo víc, kde k údu úd se vtělil.

 

Tu formu dostal ocas rozštípený,

jež tam se tratila a kůže svaly

zde měkly a tam tvrdly mocí změny,

 

A páže v lopatky se stahovaly,

a nohy hada, které krátké byly,

se dloužily, co ty se zkracovaly;

 

Pak hada zadní nohy, jež se slily,

v úd změnily se, jejž muž v studu skrývá,

co z bídníkova dvě se oddělily,

 

Co novou barvou přes obé kouř splývá,

na jedné straně vlas a chlupy dává,

jež béře na druhé, můj zrak se dívá,

 

Jak jeden padá, druhý zase vstává,

však neodvrátil on děsnou záři,

pod níž se změna jejich tahů stává.

 

Jenž vzpřímen byl, ten k spánkům stáhl tváři,

a spolu že tam vniklo mnoho látky,

hned vznikly uši, jež se s lící sváří;

 

Co nevniklo a zdrželo se zpátky,

to nosem hned se stalo v obličeji

a ztloustlo, jak je třeba, na pysk hladký.

 

Jenž ležel, zdloužil tvář tím horlivěji

a vtáhl uši rychle do své hlavy,

jak růžky vtáhnout šnek má v obyčeji.

 

A jazyk, dříve čilý, povídavý,

se rozdvojil, co v druhém rozdvojený

se v jedno slil a hned kouř zhasnul tmavý.

 

Duch, který tím byl v zvíře proměněný,

jal údolím se prchat syče bolem,

co druhý po něm plival rozhorlený.

 

Pak nová záda ukázal mu, kolem

se rozhlížel, řka k druhu: „Chci, ať pílí

tak Buoso, jak já po čtyrech dolem.“

 

Tak sedmou stoku zřel jsem zasmušily,

jak mění se a střídá; v omluvení

buď věci novost, když se péro mýlí.

 

Ač moje oči jalo zamlžení

a ducha zmatek, přec ta rota klatá

mi uniknout nemohla v okamžení,

 

Bych nebyl poznal Puccia Sciancata,

a to byl z tří, jenž z prvu přišli spolu,

jejž nezastihla jeho těla ztráta;

 

Pro druhého ty, Gaville, lkáš v bolu.

 

Zpěv dvacátý šestý

 

Ó plesej, Florencie, hle, již mává

a křídly bije přes moře a země

a peklem letí jména tvého sláva!

 

Tvých měšťanů pět loupežníků plémě

zde čítá, stud mnou při vzpomínce chvěje,

to velkou ctí tvé neokrášlí témě.

 

Leč pravdou-li, co k ránu v snách se děje,

tož záhy; toho ty se budeš káti,

co Prato ti, bych jiné minul, přeje.

 

Nu, staniž se, co jednou má se státi,

a byť se stalo, nebylo by záhy,

čím sestárnu víc, větší žal mne schvátí.

 

My šli; po schodech, jež nám byly prahy

a sloužily ku sestoupení dolů,

spěl vůdce v před, já v stopách jeho dráhy.

 

A cestou osamělou v němém bolu

v skal rozvalech a v troskách divých tesů

jen ruka s nohou vždy musily spolu.

 

Mne bolelo to, i teď chvím se v děsu,

co viděl jsem, když tam se krok můj schýlil,

i poutám ducha víc, než sám to snesu,

 

Bych nejsa veden ctností dál nepílil,

o dobro, jež mi dobrou hvězdou splývá

neb něčím lepším, bych se neomýlil.

 

Jak rolník, jenž na vršku odpočívá,

když ono, které zemi osvěcuje,

svou nejméně tvář zrakům našim skrývá.

 

Když komárovi moucha ustupuje,

zří, světlušek dav jak se v dole zdvíhá,

kde hrozny sbírá nebo brázdu snuje:

 

Tak ohni se důl osmý celý míhá,

jak v tom jsem pozoroval okamžení,

tam dospěv, jeho dno kde oko stíhá.

 

Jak ten, jenž medvědy mstil pohanění,

zřel Eliáše vůz, jak prudkým vzmachem

jej oři k nebi vyhoupnuli v hřmění;

 

V svém nemohl jej stihnout zraku plachém,

neb byl by spatřil, jen co mráček malý

jak trysknul plamen ku obloze nachem:

 

Tak plamen každý na dně těká v dáli

a neukáže svůj lup zahalený,

neb hříšníka tu každý plamen halí.

 

Na mostě, bych se díval, nakloněný

jsem stál a kdybych nebyl skálu chytil,

bez strčení bych se skalní paď stěny.

 

Mou pozornost když milý vůdce cítil,

děl: „V plamenech těch duchů chodí řady.

v šat každý halen, jejž svou vinou vznítil.“

 

Já: „Mistře, co tvé řeči znám a rady,

jsem jistější, já rovněž smýšlel v bolu,

že tomu tak, a chtěl se ptáti, tady,

 

Kdo v tomto ohni jde, jenž na vrcholu

jest rozštípen, jak z hranice by šlehnul,

kde Eteokles s bratrem spálen spolu.

 

On: „V cestu nám to Odysseus vběhnul,

s ním Diomed, jdou oba v ohně kroji,

jak druhdy hněv, trest nyní na ně lehnul.

 

Též s koněm lest má pokutu zde svoji,

jež otevřela bránu, odkud sláva

a símě ctné všech Římanů se rojí.

 

V tom ohni též se podvod oplakává,

jímž Deidamie pláče pro Achilla,

za Palladium trest se odehrává.“

 

„V tom žáru, mistře, jestli k řeči zbyla

jim schopnost, prosím o to úpěnlivě,

by prosba má jak proseb tisíc byla,

 

Bys neodřek' mi, abych trpělivě

se dočkal, blíž až přijde plamen s rohem,

an zříš, že k němu ukláním se chtivě.“

 

On: „Tvoje prosba chvály hodna v mnohém

i přijímám ji, ale snaž se přeci,

bys jazyk zadržel, svým spoř teď slohem.

 

Nech mluviti mne, jenž rozumím věci

a vím, co chceš, snad neměli by péči

o to, co mluvíš, nebo byli Řeci.“

 

Když přiblížil se, plamen zdál se větší,

a vůdci s místem čas se vhodny zdály,

já slyšel, touto k nim jak mluvil řečí:

 

„O vy, jež oba jeden plamen halí.

zda zásluhu jsem o vás získal v žití,

zda čin můj pro vás velký byl neb malý,

 

Když jal jsem se svou velkou báseň sníti:

ať jeden z vás mé dávné přání ztiší,

kam ztratil se, když musil na smrt jíti!“

 

Starého plamene tu začal vyšší

se chvíti roh a hučet divné báje,

jak oheň, na nějž větru tahy dýší.

 

Tu žhavý hrot sem tam se uhýbaje,

jak živý jazyk by se pohyboval,

hlas vyrážel, i stál jsem naslouchaje:

 

„Když rozloučiv se od Circe jsem ploval,

jež přes rok u Gaety mne pozdržela,

než Aeneas tak zem tu pojmenoval,

 

Ni radost ze syna, ni k otci vřelá

má úcta, ani lásky povinnosti,

jež Penelopu oblažiti měla,

 

Žár ve mně nezmohly, bych zkušenosti

si dobyl o světě a poznal cele,

kde jaké lidské zločiny a ctnosti.

 

Na širé moře pustil jsem se směle

na jedné lodi, se mnou družstvo malé,

jež se mnou šlo mně oddáno jsouc vřele.

 

Až k Marokku a Sardinii dále,

i Hispanie zřel jsem břehy dvoje

i ostrovy, jež moře smáčí stále.

 

Já stár byl již a sešlé družstvo moje,

když k tomu úzkému jsme jícnu spěli,

kde vztyčil Herkul strážné sloupy svoje,

 

By dál se neodvážil člověk smělý;

nám Sevilla již zbyla po pravici,

po levé Ceutu za sebou jsme měli.

 

„Ó bratři, děl jsem, kteří sta tisíci

jste prošli svízeli, jimž západ kývá,

ó, nezhrdejte myslí vzdorující

 

Tím svatvečerem smyslů, jenž vám zbývá,

ať poznáte tu bez lidí část světa,

jež tam, kde slunce zapadá, se skrývá.

 

Čí símě jste, kéž vždy vám v pamět slétá,

že jak zvěř žíti cílem vaším není,

leč hledat ctnost a poznání čím zkvétá!“

 

Mé soudruhy to krátké oslovení

tak rozjařilo v další pochod smělý,

že těžké bylo mně jich zadržení.

 

Loď obrátivše k západu jsme jeli,

řad vesel v letu se jak křídly míhal,

vždy levé strany jsme se přidrželi.

 

Na druhém pólu všecky hvězdy stíhal

zrak v noci, pól náš v také hloubi tanul,

že sotva z vodstva povrchu se zdvíhal.

 

Tam pětkrát měsíce svit spodní vzplanul

a pětkrát zhas', co svorně nastoupili

jsme velkou tuto cestu. V dálce stanul

 

Vrch před námi a že jej mlhy kryly,

byl hnědý, výškou svou se v nebi tratil,

že taký oči moje nespatřily.

 

Však ples náš krátký brzy v pláč se zvrátil,

neb s nových břehů děsný vír tu skočil

a naší lodi přídu valem schvátil.

 

Jí třikrát se vším vodstvem v kruhu točil,

pak zvedl zadek, přídu v hloubi noře,

jak jinému se zlíbilo, ji smočil.

 

Až nad námi pak zavřelo se moře.“

 

Zpěv dvacátý sedmý

 

Již vzpřímen plamen trčel bez záchvěvu,

již domluvil a od nás šel, neb kynul

mu ku odchodu mistr sladkých zpěvů;

 

Když druhý plamen, jenž se za ním šinul,

na vrchol svůj mé obě oči sklání,

neb pomatený zvuk se z něho řinul.

 

Jak sicilský býk, jehož první řvaní

byl muže pláč — a to se stalo právem -

jenž pilníkem svým zdělal jej, ve štkání

 

Řval mučeného stonem v kovu žhavém,

že zdálo se, ač býk byl z kovu celý,

že bol jej protknul v pláči usedavém:

 

Tak od počátku, že se v žáru chvěly

bez cest a otvorů, ty zvuky bolu

nám zmateně a v řeči ohně zněly.

 

Když celou cestu prošly ku vrcholu,

kterému onen chvějný pohyb daly, jejž

dal jim jazyk skrytý ve plápolu,

 

Tu slyšeli jsme : „O ty, k němuž valí

se hlas můj, lombardskou jenž mluviťs řečí

řka: Víc se neptám, pouť tvá nechť se vzdálí:

 

Byť zpozdění mé bylo trochu větší,

tě nemrziž, ó, postůj, promluv se mnou,

zříš, nechť i hořím, přec mám toho péči.

 

O, nedávno-li v tuto říši temnou

jsi spadl s toho latinského kraje,

jenž mých všech hříchů kolébkou byl jemnou,

 

Zda míru, rci, neb prapor války vlaje

ve Romagni? Já z hor byl pod Urbinem,

kde Tiber vzniká v dálku ubíhaje.“

 

Můj vůdce v bok mne strčil vlídným kynem,

má tvář pozorně zřela nakloněna,

i děl: „Teď mluv, ten latinských niv synem!“ —

 

Má odpověď, jež byla připravena,

když hned jsem začal, k němu takto spěje:

„O duše, jež dlíš v žáru zahalená,

 

V tvé Romagni se války žár vždy stkvěje

a ve tyranů srdci neustává,

však zjevný bol jsem nezřel, odcházeje.

 

Jak před lety teď Ravenny jest sláva,

Polenty orel vždy tam hnízdí v zdaru

a nad Cervií křídly ještě mává.

 

Zem dlouho obležena, statně zmaru

jež vzdorujíc Francouzů sbila řady,

pod vládou trvá zelených teď spárů.

 

A z Verrucchia starý chrt a mladý,

již Montagnovi zatopili perně,

jak zvyk jich, zuby zatínají všady;

 

A města na Lamonu, na Santerně

z bílého hnízda mladé lvice řídí,

jež strany žádné dlouho nedbá věrně,

 

A hrad, jejž zrak tvůj na Savii vidí,

jak leží mezi horami a luhy,

hned po vládci, hned svobodě se pídí.

 

Teď, prosím, nebuď tvrdší nežli druhý

a vypravuj nám, kdo jsi v tomto mžiku,

by nezhaslo tvé jméno bez zásluhy.“ —

 

Když chvíli hučel plamen, jak měl v zvyku,

hned sem tam jazyk ostrý pohyboval,

a toto ke mně dechlo z jeho vzlyku:

 

„Věř, tento plamen, kdybych víru choval,

že osobě zní, jež se na svět vrátí,

tak nyní on by sebou nelomcoval.

 

Však tato tůň že všecko živé schvátí,

tož, pravdu-li zde moje ucho slýchá,

bez bázně, hanby chci ti odvet dáti.

 

Byv vojákem pak vzal jsem provaz mnicha

v té naději, že tak dost pykat budu,

má víra v skutku nebyla by lichá.

 

Však velekněz ku prvotnímu bludu

mne zase svedl, — budiž stižen zmarem! —

to, jak a proč, ti zjevím beze studu.

 

Co byl jsem z kostí, z žil a z masa tvarem,

jejž matka dala mi, mé všecky činy

než lví spíš liščí byly lstí a svárem.

 

Já všecky tajné cesty znal a stíny

a v tom jsem vyveď díla neslýchaná,

že světem spěla slavná zvěst mé viny.

 

Však žití mého loď když byla hnána

tam, kde pomýšlí každý, že jest chvíle,

by spustil plachty vše a stočil lana,

 

Mně zhnusilo se, co mi bylo milé,

já litoval a zpovídal svou bídu

a pokání mé mohlo dospět cíle.

 

Leč nových Farizeů hlava v lidu

blíž Lateranu vznítila chuť k boji,

ne s Turčíny však, ani s rodem Židů,

 

Jen křesťan stál v nepřátel jeho roji,

u Akri žádný z nich nepohnul zbraní,

ni neprodal Sultanu službu svoji.

 

Sám nedbal úřadu, ni pomazání,

ni provazu, jenž moje spínal tělo,

jímž mnohý zhubne, kdo jím bok svůj zraní.

 

Jak Silvestru se s Konstantinem dělo,

jenž na Sorakte ždál, a by jej zhojil,

mne zvolit rádcem svým se jemu chtělo,

 

A zimnici bych jeho pýchy zkojil,

mne v potaz bral, já mlčel v první době,

neb on svá slova jak opilec pojil.

 

Děl: ,Obavy já nechci vznítit v tobě,

já ihned rozřeším tě, dej mi radu,

jak Praeneste hrad získati mám sobě?

 

Víš, v zámek nebe dva své klíče kladu,

a mohu otvírat neb zavírati,

můj předchůdce jich zanedbával vládu.'

 

Tak důvodem mne pádným doveď hnáti,

a mlčet že mi nejhorším se zdálo,

já děl: ,Když, otče, smýt a zažehnati

 

Hřích můžeš, v který mne tvé přání hnalo,

věz, vítězství ověnčí vládu tvoji,

jen mnoho slib a plnit můžeš málo.'

 

Jak přišel František při smrti mojí,

by vzal mou duši, ale Cherub tmavý

mu dél: ,Jej nech, v něm vidím kořisť svoji,

 

K mým otrokům on půjde v jícen žhavý,

neb radil ke lsti, od té chvíle shání

se po kadeřích jeho spár můj dravý.

 

Neb odpouštěti nelze bez pokání,

kdo ale kaje se a v zlo se chýlí,

ten rozporu se jistě neubrání.'

 

O jaký strach mnou chvěl v té děsné chvíli,

když ďas mne chyť řka: ,Ty's nemyslil, brachu,

že tak se vyznám v logice, můj milý!'

 

Nes' k Minosu mne, který, v osmém vzmachu

když ku tvrdému hřbetu ocas prudce

vzpjal, vztekem hryz jej, řval: ,Ve ohně nachu

 

Svůj trest spěj hledat mezi zrádné škůdce!'

Tak vidíš mne, v ty zatracen jsem kraje,

zde v šatu ohně hynu ve své muce.“

 

Když hovor svůj tak ukončil, tu štkaje

ten plamen kráčel dál směrem své dráhy,

roh ostrý kloně hned a ohýbaje.

 

My dále šli, já a můj vůdce drahý,

na nejbližší most nad skal úžlabinou

nad propasť, v které odvet najdou záhy,

 

Kdo svár sijíce obtíží se vinou.

 

Zpěv dvacátý osmý

 

Kdo moh' by třeba v řeči nevázané

a vypravuje častěj' popis dáti,

co tady ran jest, co zde krve kane?

 

Neb každý jazyk ochablost zde schvátí,

že řeč i mysl místa mají málo,

by všecko toto mohly objímati.

 

To množství lidí kdyby tady stálo,

jež na osudnou Apulie půdu

pro vylévání vlastní krve lkalo.

 

Dřív v boji s Římany, pak v bitvy trudu,

kde prstenů jest nasbíráno dosti,

jak Livius dí, který nezná bludu;

 

Pak ti, jež rány žehly palčivostí,

když proti Guiscardovi vzdorně vstali,

a ti, jichž posud sbírají se kosti

 

U Ceperana, Apulští kde stali

se lháři; za Tagliacozzou bez zbraní

starému Alardu se pobit dali,

 

Kde ukazoval každý v naříkání

ten protknutý úd a ten zmrzačený:

s devátou tůní žádné porovnání.

 

Tak ztrátou dna neb stěny protržený

sud nemůž' být, jak jeden zde od brady

až tamo, kde se bzdí, byl rozštípený.

 

Skrz nohy jemu visely střev řady,

vnitř s okružím ten hnusný pytel zíral,

jenž v lejno změní vše, co stráví hlady.

 

Já pevně ještě na něho zrak vzpíral,

hleď na mne řka: „Viz, jak jsem rozštípnutý!“

a rukama víc hruď svou otevíral.

 

Viz, Mohameda jaký stih' trest krutý,

tam přede mnou klopýtá Ali v pláči,

od brady až ku kštici rozseknutý.

 

A všickni druzí, kam se zrak tvůj stáčí,

ti pohoršení, rozkol v světě seli,

a proto každý rozštěpený kráčí.

 

Jest vzadu ďábel, který tak nás dělí,

neb každému z nás, jak jej řadou zhlédne,

svůj do útroby pohrouží meč celý,

 

Jak vracíme se z této pouti bědné;

neb naše rány jsou zas zaceleny,

než dojdem k němu a než meč on zvedne.

 

Kdo's ale ty, jenž s této skalní stěny

tak dlouho zříš, bys prodloužil pouť k trestu,

kam vlastní žalobou jsi odsouzený?“ —

 

„On neumřel, hřích nevrh' jej v tu cestu,

dél mistr můj, by propaď ďáblů zlobě,

leč by vše poznal, co je v tomto městu,

 

Já mrtvý, všemi kruhy v této době

jej musím vésti až do Pekel dolů,

a to jest pravda tak, jak to dím tobě!“

 

Víc nežli sto jak slyšeli to spolu,

se zastavili v tůni plné stínů,

až úžasem svých zapomněli bolů. —

 

„By opatřil se, řekni Fra Dolcinu

ty, jenž snad záhy uzříš Slunce plání,

když nechce brzy hynout, já kde hynu,

 

Vší potravou, by husté sněhu vání

zdar nepřineslo Novarskému v boji,

jejž jinak vyhrát, těžké namáhání.“

 

To Mohamed děl zvedna nohu svoji

a ku další pak cestě odhodlaný

zas spustil ji ve zatracenců roji.

 

Tu jeden, který chřtán měl provrtaný,

nos uříznutý celý ku obočí

a ucho toliko jen z jedné strany,

 

Jenž vzadu zbyl, pln podivení točí

před druhými svůj jícen k promluvení,

jejž na všech stranách oko v krvi zočí, říká:

 

„Ty, jenž's vinou nepaď v zatracení,

jejž v kraji latinském mé oči zřely,

když velká podobnost mi klamem není,

 

Pro Petra z Medicíny povzdech vřelý

měj, vrátíš-li se v dol ten plný vnady,

jenž k Marcabo se sklání od Vercelli;

 

Dej z Fano lepším dvoum zvěst blízké zrady:

ať zví to Quido i ser Angiolello,

když naše věštby nejsou klamné tady,

 

Že bude s lodi vrženo jich tělo

a v pytli stopeno u Cattoliky

lstí tyrana, v němž zloby dost vždy vřelo.

 

Tak mezi Cyprem, břehy Majoliky

sám Neptun nezřel u Argolských lidí

ten hřích, ten nebyl spáchán loupežníky.

 

Ten zrádce, který jedním okem vidí,

a město, jež ten, kdo dlí u mne v mdlobě,

byl nepřál sobě v žití vidět, řídí,

 

Je pozvati dá k rozhovoru k sobě,

pak při větru, jenž z Fokary se řití,

jim modlitba i sliby selhou obě.“

 

Já k němu: „Chtěj mi vlídně vysvětliti,

bych nahoře moh' o tobě dát zprávu,

kdo jest, zrak jehož trpkým žárem svítí?“

 

Otevřel ústa jednomu tu z davu

svou ruku vloživ mu do dásní páru řka:

„Ten to jest a mluvit není v stavu.

 

Jsa z Říma vyhnaný šel ku Caesaru,

v něm pochybnosti osten potlačoval

řka: „Kdo otálí v zbrani, hyne v zmaru!“

 

Jak zaražen Curio objevoval

se nyní, jazyk vyríznutý maje,

jenž v drzý hovor tak se osmčloval!

 

A jiný obě ruce pozvedaje

pahýly jejich vznášel ve vzduch šerý,

až tvář mu hyzdila krev, při tom laje

 

Řval: „Na Moscu též vzpomeneš si, který

jsem pravil: Po účinku rady není,

čím Toskánským zla případ vzrostl sterý.“

 

Já připojil: „Smrt tvému pokolení!“

A nad tím onen bol hromadě k bolu

odcházel jako člověk ve šílení.

 

Já zůstal však, bych rozhleď se v tom dolu

a zřel jsem věc, již dále bez důvodu

bych bál se sdílet, ale se mnou spolu

 

Jde svědomí mé dobrém ve průvodu,

jež v brnění, že duch se čistým cítí,

mne vyprostí a ve všem svede v shodu.

 

Já v skutku zřel a ještě mním to zříti,

jak jako druzí, již v tom byli roji,

bez hlavy trup se chystal ke mně jíti.

 

Za vlasy v ruce držel hlavu svoji

jak lucernu, ta zřela na nás chvíli

a vykřikla pak: .Běda duši mojí!'

 

Sám sobě svítilnou byl a dva kryli

zde v jednom se a jeden v dva se šatí,

jak, to ví Ten, čí rozkazy v tom byly.

 

Když došel právě mostu na úpatí,

tu pozveď rámě s celou svojí hlavou,

by jeho řeč k nám blíže mohla vláti.

 

Ta zněla: „Ty, jenž dýchaje jdeš tmavou

zde tůní mrtvé kolem prohlížeje,

zda jiný stížen pokutou tak dravou?

 

A moje bys moh' vyprávěti děje,

věz, Bertram z Bornu jsem, jenž Jindřichovi

vždy radil zle dle svého obyčeje.

 

Syn proti otci štván byl mými slovy,

sám Achitofel nepopouzel ani

tak Absolona proti Davidovi.

 

Tak spojené že rozvedlo mé lání,

svůj mozek oddělen od vzniku jeho,

jenž v tomto trupu ztajen, nesu v dlani,

 

Tak mstí se na mně, co jsem spáchal zlého.“ —

 

Zpěv dvacátý devátý

 

Ty různé rány a to množství lidu

tak spily moje oči unavené,

že zatoužily poplakat si v klidu.

 

Leč Virgil děl: „Nač ještě obrácené

dlí zřítelnice tvé tam dole, druhu,

kde zmrzačených stínů dav se žene?

 

Tak nečinil jsi v jiném žádném luhu,

věz, chceš-li duše čítati v tom roji,

mil dvacet dva že stáčí se v tom kruhu.

 

Hle, pod nohami již nám měsíc stojí

a málo času zbývá, víc však zříti,

než posud objeveno, duši tvojí.“ —

 

„Bys tušil,“ já jsem začal hovořiti,

„proč dolů tam jsem patřil dlouhou chvíli,

ty dovolil bys mně tam déle dlíti.“ —

 

Však proto, dál že kráčel vůdce milý,

já za ním šel, odpověď cestou dával:

V té sluji, na niž obráceny byly

 

Mé oči, zdá se mi, že oplakával

stín z krve mojí těžkou svoji vinu,

již trestá tady takových muk nával.

 

Děl mistr: „Upomínka toho stínu

by budoucně tvé nechmuřila čelo,

dbej na jiné, on zůstaň si v tom klínu.

 

Já zřel, co mostu u paty se dělo,

jak na tě ukazoval hroze stále,

a druzi zvali jej Geri del Bello.

 

Však ty jsi příliš hloubal v toho žale,

jenž v Altafortu vláď, v tom okamžení,

že's nezřel naň, tož odešel on dále.“ —

 

„Ó vůdce,“ dím, „násilné zavraždění

že posud pranikým se nepomstilo,

kdo podíl měl na jeho zahanbení,

 

Jej proto velice tak rozhořčilo,

bez odpovědi že mne nechal státi,

tím srdce mé jen víc se obměkčilo.“

 

Tak jali jsme se cestou rozmlouvati

až ku srázu, dol druhý odkud celý

při lepším světle molť se ukázati.

 

Klášterní chodbu poslední jsme měli

před sebou Slují zlých, že všecky davy

fraterů jejích v obličej nám zřely.

 

Tu různý pláč mne stihl usedavý,

že protk' mne šípy soucit hlodající,

až rukou uši kryl jsem i část hlavy.

 

Z Valdichiana jakby špitálníci

a z Maremmy a Sardinie, v září

a červenci již stůňou na zimnici,

 

By nahromadě byli tam, tak sváří

se pláč a ston, a taký puch tam dýše,

jak úd, když ranou hnisá a se paří.

 

Na poslední břeh sestoupli jsme tiše,

po dlouhém srázu vždycky k levé straně:

tu vzplál můj zrak, že až k dnu oné skrýše

 

Moh' patřit jsem, kde spravedlnost Páně

tak falšovníky stíhá v jejich vině,

jež zapsala si, a v ty vrhla stráně.

 

Ba zdá se mi, že národ na Aegině

tak nebyl, když naň morná rána padla

a vzduch pln nákazy byl, ve vteřině

 

Že zvěř až k červu nejmenšímu chřadla,

že staří národové obnovili,

jak básníkům báj do péra ta kladla,

 

Se z rodu mravenců. Ach, také byli

zde v tmavém dolu různé duchů řady,

i slyším je, jak posud v sluch můj kvílí.

 

Ten ležel na břiše, ten svými zády

o záda druhého se vzpíral, mnohý

lez' čtyřmo podél smutné dráhy tady.

 

Krok za krokem a mlčky chorých

stohy jsme viděli a slyšeli,jak úpí,

však těla zvednout nemohli ni nohy.

 

Dva opřené jsem viděl sedět z tlupy,

jak pánev k pánvi do krbu se dává,

od hlavy k patě znešvařené strupy.

 

Tak nezřel jsem, že koňák hřbílkem mává,

by odbyl práci, když jej mrzí bdění,

neb jiný, jejž pán jeho očekává:

 

Jak nehty sobě každý v rozvzteklení

po kůži jezdil, jež tím svrabem vzňata,

od něhož více pomoci již není,

 

A prašivinu nehty drát si chvátá,

jak přes okouna šupiny nůž letí

neb jiné ryby, jež víc šupinatá.

 

„Ty, prsty jenž se škrabeš po své pleti,“

můj vůdce započal, „a ve vidlici

je časem měníš, z těch, již ve zápětí

 

Dlí tobě, rci, jsou tady Latiníci;

To řekneš-li nám, kéž ti věčně stačí

ku této práci nehty hlodající!“ — —

 

„Jsme Latiníci,“ děl z nich jeden v pláči,

„jež znetvořené zříš zde v muce lkáti;

leč kdo jsi ty, proč noha tvá zde kráčí?“

 

A vůdce děl: „S tím živým ubírati

se musím tady ode stráně k stráni,

mám v úmyslu mu peklo ukázati.“

 

Tu přestalo vzájemné opírání,

a každý na mne zřel se hrůzou chvěje

a druzí též tím zvukem přivoláni.

 

Můj dobry mistr zcela obraceje

se ke mně, děl: „Rci, co chceš povědíti!“ -

Já začal jsem dle svého obyčeje:

 

„Když v prvním světě nemá vytratiti

se upomínka vaše z lidské hlavy,

leč pod mnohými slunci má se stkvíti:

 

Tož z jakých národů jsou vaše davy

mi rcete, trest váš hnusný, netušený

vás nezděs, věrné podati mi zprávy!“ —

 

„Jsem z Arezza, Albero ze Sieny

dal upálit mne, ale v tyto kraje,

proč umřel jsem, já nebyl odsouzený.

 

Jest pravda, že jsem děl s ním pohrávaje:

Já vzduchem mohu v smělý let se vznésti!

Leč on chuť velkou, malý rozum maje

 

Chtěl v umění tom zkusit svoje štěstí;

a že jsem nezměnil jej na Daidala,

mne tomu dal, syn jehož byl dle zvěsti.

 

Leč v poslední sluj z desíti mne hnala.

že na světě jsem dělal alchymii,

zvěst Minosa, která se nesklamala.“

 

Já k básníku dím: „Řekni sám, zda žijí

jak Sienští tak marní blázni v pýše?

Víc rozmařilí nejsou ve Francii.“

 

Nač druhý prašivec má slova slyše

mně odpovídal: „Ano, vyjma Striccu,

jenž mírné výdaje jen dělal tiše,

 

A Niccolu, jenž ctnému hověl zvyku,

že hřebíček v ty zaveď bujné sady,

kde také símě zachytí se v mžiku,

 

A vyjma společnost, v níž vinohrady

i s lesy zmrhal Caccio z Asciano,

i Abbagliato svůj rozum mladý.

 

Leč bysi zvěděl, kým ti notováno

zde proti Sienským tak zlými slovy,

hleď v tvář mou, hned ti bude zvěstováno,

 

Že Capocchia stín jsem, který kovy

kdys falšoval, jak bylo tenkrát v modě;

a poznávám-li tě, vzpomeneš znovy,

 

Jak opičíval jsem se po přírodě.“

 

Zpěv třicátý

 

Ten čas, kdy Juno divým hněvem vzplála

pro Semelu na Thebských pokolení,

jak víc než jednou byla ukázala,

 

Tu Athamas paď divé u šílení,

jak spatřil s dvěma syny ženu svoji

na každé ruce s jedním; v okamžení

 

Jal řváti se: „Hned sítě ať se strojí,

by lvice s lvíčaty se polapila!“

Pak bezcitné své spáry napjal dvojí,

 

Learcha jeho ruka uchopila,

jím zatočil, o kámen mrštil s výše,

co matka s druhým v tom se utopila:

 

Když osud Trojany svrh', zvyklé pýše,

jež k nejsmělejším podnikům je hnala,

že rázem s králem zmizela též říše,

 

A Hekuba když ve zajetí lkala,

neb mrtvou viděla svou Polyxenu

a Polydora svého znamenala

 

Na břehu moře ztopeného v pěnu,

tu v šílenství jak pes zavyla štěkem,

hol v jejích smyslech takou činil změnu:

 

Ni Thebské fúrie ni Trojské vztekem

se nevznítily, zvěře smečka divá,

ni tak se nevzbouřila nad člověkem,

 

Jak na dva nahé stíny zrak se dívá,

za druhým jeden kousaje se řítil,

tak jako prase, když uteče z chlíva.

 

Ku Capocchiu jeden šel, jej chytil,

kde konec hrdla, a jím smýkal v prachu,

až pod svým břichem drsnou půdu cítil.

 

Tu Aretinský, jenž zbyl vzadu v strachu,

„Ten šotek,“ děl mi, „to je Gianni Schicehi,

zde pobíhá a týrá duše“ — „Brachu,

 

Ten nemá-li v tě zatít zubů šiky,“ —

já k němu děl, — „tu neotálej říci,

než prchne, jak slul mezi smrtelníky.“

 

On ke mně: „To jest Myrrhy zlolající

zde stará duše. která v trudu kvílí.

ta svého otce byla milovnicí.

 

Ku hříšné svojí lásky došla cíli,

za jiného se přestrojila ráda,

jak ten to podnik', který tamo pílí.

 

By dostal kněžna veškerého stáda

Buosa Donatiho, proveď roli

a závěť sepsal, jak to zákon žádá.“

 

Můj zrak po jiných těkal ve okolí,

když tito zuřivci dva dále spěli,

by jiné lotry spatřil zas v tom poli.

 

Zřím jednoho jak loutna byl on celý,

by slabizny mu byly uříznuty

na onom místě, kde se člověk dělí;

 

A vodnatelnost, jíž jsou údy vzdmuty

tím, že se šťávy v těle špatně zvrátí,

až s tváří v sporu břich jest nafouknutý,

 

Jej nutila rty zprahlé otvírati,

jak souchotinář byl, ret k bradě v žízni

a druhý vzhůru musel pozvedati.

 

„O vy, (já nevím jakou nebes přízní)

již bez trestu tím světem bolu jdete,“ —

děl k nám, — „teď pozorujte, v jaké trýzni

 

Vy mistra Adama zde naleznete!

Co chtěl jsem v žití, měl jsem svrchovaně,

teď ždám jen krůpěj v táto muce kleté!

 

Ty potůčky, jež se zelené stráně

u Casentina do Arna se řinou,

čímž zvlažují a chladí rodné pláně!

 

Ne nadarmo se v pamět moji šinou,

neb obraz jich mne mučí více živý,

než zlo, jímž svaly v tváři mojí hynou.

 

Sond Spravedlnosti mne mučí mstivý

a z místa, kde jsem zhřešil, na mne žene,

chvat nářků mých pohání v útěk divý.

 

Tam Romena, kde v odkaz udělené

jsem padělal peníze se Křtitelem,

zač tělo mé pak bylo upálené,

 

Bych Qnida smutnou duši zřel tu s želem,

neb Alexandra, nebo bratra jeho,

to cenil bych nad vodu v Brandu celém.

 

Z nich jedna zde jest, výrok zuřivého

když davu nelže, leč ký mohu míti

zisk z toho, když jsem těla spoutaného?

 

Bych alespoň tak lehký mohl býti,

že za sto let bych o palec šel, čile

já vzchopil bych se již, jej vynajíti

 

V tom hnusném davu v tomto dole píle,

nechť jedenáct mil v okruhu svém hostí

a v šířce svojí bezpečně půl míle.

Jich vinou v této trpím společnosti:

mne svedli razit zlaťáky, jež byly

o tři karáty lehčí na hutnosti.“

 

Já k němu: „Kdo jsou ti dva pobloudilí,

z nichž kouří se jak z ruky v době zimy

z vln tažené, zde v pravo v leže kvílí?“ —

 

„Zde zřel jsem je,“ děl, „posud údy svými

se nehnuli, co spaď jsem v tůň se tmící,

a nepohnou se věky nejdelšími.

 

Zříš falešnou Josefa žalobnici,

pak Sinona klamného Řeka z Troje;

ti smradlavý kouř dýší ve zimnici.“ —

 

A jeden, jenž se styděl, jméno svoje

že tady slyší v také hanbě zníti,

v břich tvrdý bouch' mu pěstí blíže stoje,

 

To dunělo, jak v buben slyšíš bíti.

Tu mistr Adam tlouk' jej v tvář svou páží,

jež nezdála se méně tvrdší býti,

 

Řka: „Těžké údy ač můj pohyb váží,

přec k tomu ještě své mám volné ruce

a nikdo mi v tom posud nepřekáží.“

 

On odvětil: „Když odsouzený k muce

šels v žár, tvé ruce tak se nehýbaly,

leč k padělání za to příliš prudce.“

 

A vodnatelný: „lity tvé pravdu prály,

leč v tom' jsi nebyl svědek spolehlivý,

když u Troji se tebe po ní ptali.“

 

„Ty v penězích, když já byl v slovech lživý,“ —

děl Sinon — „pro hřích jeden trpím žely,

ty pro víc vin, než každý ďábel divý.“ —

 

„Na oře vzpomeň, lživý svědku smělý!“

ten odpovídal s břichem nafouknutým,

„a hořkým ti buď, že to ví svět celý!“

 

Dél Řek: „Buď mučen žízně trestem krutým,

kéž jazyk pukne ti a vodou shnilou

se břich ti vzdme před zrakem k slzám hnutým!“

 

A padělač: „Jak vždy, tak se vší silou

ku řeči zlé se tvoje ústa šklebí,

nechť žízním, voda každou hrá mi žilou;

 

Ty ale žár a bolest cítíš v lebi

a zrcadlo bys lízal Narcissovo,

moc proseb nebylo by zapotřebí.“

 

Co poslouchal jsem láni Adamovo,

mne mistr v tom zakřiknul řka: „Již dosti,

hy nestihlo tě mojí výtky slovo!“

 

Když slyšel jsem, že hovoří tak v zlosti,

já k němu v takém studu se obrátil,

že pamět má to posud věrně hostí.

 

Jak ten, kdo sní, že příliš mnoho ztratil,

si přeje ve snu o tom pouze sníti,

by pravdou nebylo, čím sen ho schválil:

 

Mně bylo, když jsem chtěl se omluviti,

a mluvit nemoh' jsem, ač nenadále

jsem omluven byl, chtě to učiniti.

 

„Stud menší smyje větší vinu,“ — dále

děl mistr můj, — „než byla tato tvoje,

nuž ztiš se v svojí mysli rozháralé,

 

Když náhodou se hodíš v také boje,

věz, ochoten jsem k pomoci ti brzké,

kde lidé takto padnou do rozbroje;

 

Však tomu naslouchat je chtění mrzké.“

 

Zpěv třicátý prvý

 

Týž jazyk, který tak mne ranil dříve,

že nach mi zbarvil studem tváře obě,

v lék podal mi hned těchy konejšivé.

 

Tak slyšel jsem, Achillův oštěp k zlobě

že nejdřív byl i otce Achillova

a k dobru potom ve pozdější době.

 

V dol smutný jsme se obrátili znova,

přes břeh jsme spěli, jenž jej obepíná,

dál kráčeli jsme tiše, beze slova.

 

Den tady nebyl ani též noc stinná,

že málo vpřed jen moje oči zřely.

 V tom jakýs roh zde troubit započíná,

 

Že hromu hlas by při tom zdál se ztmělý.

I sleduje zvuk v opacný směr chtivě

na jedno místo upřel jsem zrak smělý.

 

Po smutném boji na Roncevauské nivě,

velkého Karla výpravu jenž zničil,

tak nezatroubil Eoland zoufanlivě.

 

A sotva nahoru jsem hlavu vztyčil,

mně zdálo se, že vidím věže valné.

Dím: „Jaká zem to?“ Mistr můj mi líčil,

 

Řka: „To jest tím, že brodíš se v tmě kalné

teď příliš daleko a tím se děje,

že představy tvé bloudí. V pouti dálné

 

Až přijdeš tam, pak zvíš, dle obyčeje

jak dálka tvoje smysly oklamala,

a proto hleď, ať rychle krok tvůj spěje.“

 

Pak vlídně jeho ruka moji vzala,

děl: „Nežli dále cestou pokročíme,

by věc ta míň ti cizí být se zdála:

 

Věz tedy, nejsou věže, co tu zříme,

leč giganti, již břehu kol ze sluje

od pupku nahoru ční v řadě přímé.“

 

A jako mlha když se rozptyluje,

zrak zvolna, pomalu to rozeznává,

co pára, již vzduch zhustil, zahaluje.

 

Když vzduchu kola prorážel jsem tmavá,

vždy víc a více k břehu pronikaje,

můj mizí blud a bázeň moje vstává.

 

Neb jako podél okrouhlého kraje

se Montereggio věnčí řadou věží,

tak těla půlemi zde vynikaje

 

Sbor gigantů kraj děsné strže střeží,

jimž posud hrozí Joviš, nebes mraky

když hučí hrom a blesky žhavé běží.

 

A jednoho již zřel jsem tvář i zraky

a prsa, břicha část, jen vyjma nohy,

a k bokům svislé obě paže taky.

 

Když zříkala se příroda té vlohy

ty tvory plodit, dobře udělala,

neb Martu odňat bojovník tak mnohý.

 

Že velrybám a slonům život dala,

a dává posud, moudřejší být zdá se,

když mysl v úvahu to přísnou vzala;

 

Neb tam, kde soudnost ducha připíná se

ku vůli zlé a moci nehostinné,

hráz nepostaví nikdo ve zápase.

 

Tvář obra šířkou mi i délkou kyne,

jsouc rovna šišce před Petrskou bání,

a souměrné s ní byly údy jiné;

 

A břeh, jenž jako zástěra ho chrání,

do výše trčet nechal tolik, čela

že s vlasem dosáhnout na jeho skráni

 

Tří Frisů nadarmo by chlouba zněla,

neb třicet pídí délky být se zdál mi

od místa, plášť kde spíná se kol těla.

 

Rafel mai amech zabi almi,

tak hrozná ústa započala řváti,

jimž věru neslušely sladší žalmy.

 

Můj vůdce spěchal odpověď mu dáti:

„Roh drž svůj, ulev si jím, duše dračí,

když zášť neb jiná vášeň tebe chvátí.“

 

Svůj krk ohledej tam, kde řemen tlačí,

tam visí to a uzříš, duše bědná,

kol široké tvé hrudi jak se stáčí!“ —

 

„Sám viní sebe,“ dál děl na mne vzhledna,

„to jeho hřích, — věz, patříš na Nimroda, -

že na zemi se nemluví řeč jedna.

 

Jej nechme stát, zde každé řeči škoda,

jak jiným s jeho. jemu s jiných řečí

se docíliti nedá žádná shoda.“

 

Dál v delší cesty větší nebezpečí

jsme v levo šli a giganta zde zřeli

na luku dostřel; divější byl, větší.

 

Ký mistr upoutal jej přeumělý,

já nevím, nebo s pravou paží záda

a s druhou v předu řetěz zrezavělý

 

Mu spíná a kol šíje dolů padá,

a na odkrytém těla jeho díle

se ve páté až otočení skládá.

 

„Ten pyšný chtěl se zkoušeti v své síle

na Joviši a tím ten trest jej stihnul,“

děl vůdce můj se k uchu mému chýle:

 

„Toť Efialtes, k činům velkým tíhnul,

když před obry se začli bozi chvíti;

paž, kterou máchal, víc pak nepozdvihnul.“

 

Já k němu: „Rád bych, může-li to býti,

o Briarea hrozné nesměrnosti

se vlastním zrakem toužil přesvědčiti.“

 

On odpověděl: „Zatím v tom měj dosti,

zde Anteus, jenž mluví, nespoutaný,

k dnu všeho zla nás snese s ochotností.

 

Jejž vidět chceš, tam dál jest přikovaný,

a jako tento ztížen jest v své muce,

jen v obličeji víc je rozhněvaný.“

 

Tak zem se nikdy nezatřásla prudce,

tak žádná věž se divě nezachvěla,

jak Efialtes trhnul sebou. Ruce

 

Na štěstí měl on svoje spjaté zcela,

a přec mne smrti hrůza obklopuje,

tak úzkost moje k tomu právo měla.

 

Dál k Anteovi naše pouť se snuje,

jenž nečítaje ani hlavy spolu

pět loket z výše trčel z této sluje.

 

„Ó ty, který jsi ve šťastném tom dolu,

jejž Scipio si zvolil k svojí zdobě,

když Hannibal prch' s vojskem ve zápolu.

 

Kdys tisíc lvů za kořisť vybral sobě,

a kdybys s bratry podílu bral v boji,

jak mnohý domnívá se, v bitvy zlobě

 

Bys synům země pomoh' silou svojí:

nás dolů snes', kéž tě to nezarmoutí,

tam, Kokytu kde peřeje mráz pojí,

 

Nás k Tizyu, k Tyfonu nežeň poutí;

co každý přeje si, ten můž' ti dáti,

tož skloň se, darmo čumák tvůj se kroutí.

 

Mým druhem v slávě můž tvé jméno vzpláti,

neb žije, a žít dlouho naděj chová,

když před časem jej milost nezachvátí.“

 

To mistr děl a prudce na ta slova

on po vůdci se smělou rukou řítil,

jíž tíhu cítila paž Heraklova.

 

Když Virgil, že jest uchvácen, již cítil,

křik': „Ke mně pojď, ať náruč má tě střeží!“

A spolu s sebou v uzel též mne chytil.

 

Jak divíme se Carisendě, věži,

tam kde se sklání, že se zdá, vše mraky

že stojí, ona proti nim však běží:

 

Tak Anteus, když k němu zveď jsem zraky,

mně připadal se kloně, v této chvíli

bych jinou cestou spěti přál si taky.

 

Leč ke dnu lehounce, kde Jidáš kvílí

a s Luciferem hyne, složil nás,

však skrčen nedlouho vstát zase pílí,

 

Jak stěžeň na lodi se vztyčil v ráz.

 

Zpěv třicátý druhý

 

Ó, bych mněl drsné a chraptivé rýmy,

jak slušelo by na ten brloh tmavý,

jejž všecky skály tíží boky svými:

 

Tu z jádra myšlénky své více šťávy

bych vytlačil — leč takto se ubírá

ne bez bázně dál zpěv můj ostýchavý.

 

Neb chtíti popsati dno všehomíra,

se nesmí lehce řeč jen odvážiti,

jež k „tata, máma“ jen se otevírá.

 

Kéž se mnou jsou ty paní, obezdíti

jež pomáhaly Theby Amfionu,

by slovo s pravdou v souzvuk mohlo zniti!

 

O lide, kletý nad vše, zrozen k skonu,

na místě, o němž těžko hovor splývá,

že nejste ovce zde neb kozy v shonu!

 

Když tmavá sluj nás na dně v stíny skrývá,

hloub pod giganta nohou když jsme stáli

a k strmé skále co můj zrak se dívá,

 

Já slyšel volat: „Pozor, jak jdeš v dáli,

hleď, aby mdlých a bídných bratří vazy

tvé nohy v další pouti nesšlapaly.“

 

A obrátiv se zřel jsem v svoru hrází

u nohou jezero, to sklem se zdálo,

ne vodou více třeskutými mrazy.

 

V tak hustou kůru sotva chladno spjalo

tok Dunaje v Rakousích, taký mráz

kdy ledně nebe Donu sotva dalo

 

Jak vodě té; neb byť Taborník v ráz

neb Pietrapana sřítily se na ni,

led u kraje tam by se nezatřás'.

 

A jako žába zvedá ke kuňkání

z vod hubu v čas, kdy selka často stane,

na blízkou žatvu myslíc v přemítání:

 

Tak tmavomodré, až tam, čímž stud vzplane,

zde v ledu zrak trčící stíny zočí,

do noty čápů klekt jich zubů kane.

 

Z nich každý dolů tváře svoje točí,

o zimě ústa důkaz podávají,

o smutném srdci slzy jejich očí.

 

Když zrak můj ohlédl se po tom kraji

a k nohoum pad', tu dva jsem viděl spjaté

tak, že jich vlasy jeden chumáč tkají.

 

„O rcete, ňadra jež tak spjatá máte,“ —

já začal - - „kdo jste?“ A když hrdla vzpjali

a tváře ke mně obrátili, vzňaté

 

Jich oči, které stále v slzách tály,

teď slzami tak mocně překypěly,

však ztuhlé mrazem slzy ty hned stály

 

A víčka jejich pevně uzavřely.

Tak prkno k prknu nespjala kdy skoba;

tož jak dva kozli proli sobě hřměli.

 

A jeden, jehož uší zimy zloba

již zbavila, děl stále nakloněný:

„Co na nás civíš, jest již dlouhá doba,

 

Kdo ti dva jsou, chceš vědět roztoužený?

Ten údol, s něhož Bisenzio splývá,

byl Albertu a jim též přisouzený,

 

Jsou rodní bratři; sotva Kaina skrývá,

byťs celou prošel, stín tak hodný muky

jak ten, jenž zde se v ledny rosol vryvů.

 

Ne ten, jenž pikou z Arthušovy ruky

měl protkanou i se stínem hruď svoji,

ni Focaccia, ba ani oněch pluky,

 

Z nichž jeden hlavou stín mi dělá, stojí,

a Sassol Mascheroni jehož jmeno,

Toskánský jsi-li, to tě uspokojí.

 

A dost již se mnou tady hovořeno,

jsem Camicion de Pazzi, čekat tady,

než zastoupí mne Carlin, jest mé věno.“

 

Pak šklebících se tváří psích zřím řady.

a proto zachvěju se posud celý,

jak zmrzlé louže kdekoliv zřím všady,

 

Co zatím dál jsme k středu země spěli,

kde vše, co těžkým jest, se vespol shledá,

mnou věčný chlad a věčné temno chvěly.

 

Zda schválně, náhodou neb sudbou, nedá

se říci, spěje ve samých hlav středu

do jedné nohou vrazil jsem: „Ó běda,

 

Proč po mně šlapeš?“ zaznělo to z ledu;

„Za Montaperti trestu mému síly

když nepřidáváš, proč mnou množíš bědu?“

 

Já: „Mistře můj, zde na mne počkej chvíli,

bych toho zvěstí pochyby se zbavil,

pak rychle, jak chceš, ať pouť naše pílí.“

 

Stál vůdce můj a k onomu já pravil,

jenž zatím stále klnul v divém vzdoru:

„Kdo's ty, jenž kletím jsi se neunavil?“

 

„— A kdo jsi ty, jenž jda skrz Antenoru

v tvář šlapeš nám, tak že, kdybys

byl živý, by přílišné to bylo?“ V rozhovoru

 

„Já živ jsem“ — dím — ,a jsi-li slávy chtivý,

já mohu k jiným sdružit jméno tvoje,

když chceš, by tebe svět byl pamětlivý.“

 

On: „Věru opačné jest přání moje.

Hej, vari odsud! Ušetř mne již déle,

zde v špatné licho ty tkáš slova svoje!“

 

Za kštici vazu chytil jsem ho směle

řka: „Ty se přece musíš jmenovati,

sic nezbude ti vlas na hlavě celé!“

 

On: „Všecky vlasy byť jsi chtěl mi sdráti,

já neřeknu kdo jsem, ni neukáži,

nechť stokrát hněv tvůj moji hlavu schvátí.

 

Již jeho vlas kol svojí ruky váži

a trhám z něho víc než jednu kštici,

on štěkaje zrak ztuhly v ledy vráží.

 

„Co Bocco tropíš?“ — hlas zněl volající -

„zda cvakat zuby nepostačí tobě

bez štěkání? Ký ďas tě trhá mstící?“ —

 

„Bys dále mluvil, nepřeju víc sobě,

ty zrádce podlý,“ děl já, „pravé zvěsti

chci vyprávět, jež nebudou ti k zdobě.“

 

On: „Jdi a mluv, co libo tobě jesti,

však o tom nemlč, uzříš-li vlast svoji,

jenž jazykem svým uměl zde tak plésti.

 

Pro francouzský žold slzy se mu rojí;

rci, toho z Duera jsem zřel, jak nyje

tam, hříšníci kde v chladné lázni stojí.

 

A ptáš-li se, kdo v mukách dál tu žije,

ten z Beccherie zde je po tvém boku,

chřtán jemuž podřezala Florencie.

 

Jan Soldanier odsouzen v tu stoku,

s ním Ganellon a Tebaldello hyne,

jenž v noci Faenzu vzdal bez útoku.“

 

Dál od něho se naše pouť zas šine;

dva zmrzlí se tu v jedné díře svíjí,

leb jednoho jak klobouk druhé kyne.

 

A jako v chléb se hladem zuby ryjí,

tak jeden v druhého své zuby vbodal

tam asi, mozek kde se sbíhá s šíjí.

 

Ne jinak Menalippa spánky hlodal

kdys vztekem Tydeus, jak ten leb jeho

i ostatní vše k hlodu sobě podal.

 

„Jenž zvířecky tak sílu vzteku svého

na tom, jejž hltáš, zkoušíš v rvaní dravém,

rci,“ — děl jsem, — „proč? Věř slibu slova mého,

 

Že, jestli ty ho proklínáš zde právem,

když jméno zvím i jeho hřích, na zemi

to odměnit chci tobě, v bolu žhavém

 

Když ten, jímž mluvím, jazyk neuschne mi.“

 

Zpěv třicátý třetí

 

Zved' hříšník ústa od svých děsných hodů

je utíraje o vlasy té hlavy,

jíž vaz tak zdělal ve zuřivém hlodu.

 

Pak začal: „Chceš, hych obnovil bol dravý,

jenž hruď mi tísní již při vzpomínání,

dřív, nežli začnu dávat o něm zprávy.

 

Však símě hanby moje povídání

být má-li zrádci, jejž tu hlodám v bolu,

mou uslyš řeč a s ní též moje lkání.

 

Kdo jsi, já nevím, ani jak sem dolů

jsi přišel; zdáš se z Florencie býti,

to mním dle řeči, již mluvíme spolu.

 

Věz, hrabě Ugolino byl jsem v žití

ten Kuggieri arcibiskup jesti,

věz, proč mi tak zle s ním jest sousediti.

 

Zlým jeho úkladům já dal se svésti

a byl jsem chycen důvěřuje jemu

a usmrcen — v tom netřeba ti zvěsti.

 

Leč co nemohlo dojít k sluchu tvému,

jak děsně zoufalá smrt moje byla,

teď slyš a suď, zda nevydal mne zlému.

 

V té kleci díra uzounká se kryla,

mnou věži jméno hladomorny dala,

zde jiných ještě úpět bude síla;

 

Ta víckrát luny svit mi ukázala

svou skulinou, zlý sen se na mne kloní,

jímž záclona se budoucnosti rvala.

 

Já snil, že ten jak pán a vládce honí

a vlka s vlčaty štve až ke chlumu,

který Pisánským město Lurcu cloní.

 

V psů hubených a vycvičených tlumu

Gualandi, Sismondi, Lafranchi hnali

se v čele druhých ve bouřlivém šumu.

 

Po krátkém běhu s otcem syni zdáli

se umdleni již, oči mé v snu zřely,

jak špičáky jim psi již boky rvali.

 

Před svítáním já vstal a osamělý

jsem ze sna slyšel úpěti své syny,

již se mnou byli a již chleba chtěli.

 

Tys ukrutný, když teď jsi k pláči líný

to cítě, co má mysl předzvídala;

ký důvod má tě k slzám pohnout jiný?

 

Již zbudili se, chvíle nastávala,

kdy obyčejně chléb nám nosívali,

leč pro náš sen teď pochybnost nás jala.

 

Jak hrozné věže vrata zatloukali,

já slyšel jsem a pohleď na své děti,

leč beze slov, mně děs a hrůza jaly,

 

Že zatěžko mně bylo zaúpěti.

Leč oni štkali, Anselmuccio milý

mi dél: ,Co hledíš, otče, tak, co je ti?'

 

A přec mi slzy víčka nezrosily,

já mlčel přes den, mlčel přes noc celou,

až nové slunce vzplálo v ranní chvíli.

 

Když slabý paprsk v naši zatemnělou

paď věznici a já ve hrozné muce,

zřel v čtyrech tvářích vlastní tvář svou celou,

 

Tu začal jsem své obě kousat ruce,

a oni mníce, že to u mne dělá

po jídle touha, ihned vstali prudce!

 

A děli: ,Bolest menší by v nás vřela,

bys, otče, nás jed'; ty's nás masem šatil,

nuž svlékni zase z něho naše těla.'

 

I ztichl jsem, by větší nepochvátil

je zármutek; dva dny jsme byli tiši.

Že's nepukla, ó tvrdá zem! Když vrátil

 

Se čtvrtého dne záblesk v naši skrýši,

k mým nohoum padl schvácen Gaddo mladý,

řka: ,Proč mi, otče, dlaň tvá nepřispíší?'

 

Tam skonal a jak ty mne vidíš tady,

já viděl, po sobě jak tvář jim zbledla

od pátého dne k šestému. Bez vlády

 

Se přes ně ruka hmatající zvedla,

slep volal jsem je dva dni bez ustání,

až zmohl hlad, co bolest nedovedla.“ —

 

Děl, v zraku vytřeštěném divé plání,

zas lebku bídnou chyt', ji začal rváti

a s hltavostí psa se řítil na ni.

 

Ó Piso, skvrno, tobě musím láti,

té krásnu země, kde zní „si“! Když lení

tvuj každý soused tebe potrestati,

 

Vstaň Capraro s Gorgonou bez prodlení,

před ústí Arna lehněte jak klíny,

ať stopí se tvé celé pokolení!

 

Byť Ugolino třeba nes' tíž viny,

že zradil tebe a vydal tvé hrady,

ty's neměla tak křižovati syny!

 

Neb — nové Theby! — není schopen zrady

tak mladistvý věk Huga a Brigaty

i dvou, o kterých před tím pěl jsem tady!

 

My spěli dál až tam, kde mrazem jatý

ve drsném hávu jiný lid se tlačí

ne skloněný, leč zády rozepjatý.

 

Sám pláč zde nedá vyhrknouti pláči,

že bolest v oku jata úzkost zdvojí

a větší ještě v duši nazpět kráčí.

 

Neb slzy první na hrozny se spojí

pod brvami jak brejle ze křišťálu,

vše oční důlky plní vlahou svojí.

 

Jak mozol měl bych v každém tváře svalu,

tak všechen cit mi zmizel z obličeje

té neslýchané zimy u návalu.

 

Přec cítil jsem, zde trochu vítr věje.

Dím: „Pověz, mistře, odkud toto vání,

když výpar žádný se tu nezachvěje?“

 

On ke mně: „Pouť tvá valem níž se sklání,

tam okem tvým ti dá se odvet jistá,

až příčinu tam uzří toho vlání.“

 

Z ker ledných jeden k hovoru se chystá,

již křičí na nás: „Kruté duše kleté,

jimž poslední jsou vykázána místa,

 

Mně tvrdý závoj, když tu kolem jdete,

bych vyhnal trochu bolest z ňader středu,

než slzy zas mi zmrznou, nadzvedněte!“

 

Já k němu: „Chceš-li, bych tvou zmírnil bědu,

kdo jsi? Když lednou nesejmu ti vadu,

chci sestoupiti ke dnu toho ledu!“

 

On: „S ovocem zde zlověstného sadu,

jsem bratr Alberilro, místo fíků

zde pěkné datle sbírám za svou zradu.“ —

 

„ — Ty mrtev též jsi“ — děl jsem — „nešťastníku?“

On: „Jaký osud stih' mé duše schránu,

to nevím, neb má Ptolomaea v zvyku

 

A její předností jest, v její bránu že dřív

se duše hříšná střemhlav sřítí,

než Atropos jí osudnou dá ránu.

 

A bys mi spíš moh' s obličeje sníti

ty slzy skleněné, věz, co se stává,

když duše, jak já, zradě padne v síti:

 

Tu v tělo její hned se ďábel dává,

je obleče a v něm tak dlouho vládne,

jak lhůta jeho trestu dopadává;

 

Duch do této zde cisterny však padne.

Snad tělo dále na světě se vláčí,

co on zde dávno mrzne v tříšti chladnu.

 

Jak víš, když odtamtud tvá noha kráčí,

Ser Branca ďOria se tady kryje

již dlouhý čas a v muku se oblačí.“ —

 

„ — Ty klameš mne, nebo Ser Branca žije,“

já odpovídám, „jako vždycky v zdaru

spí, šaty nosí stále, jí a pije.“ —

 

Nahoře ve propasti Zlých spárů

se Michal Zancho neoctnul v svém pádu,

kde vláčná smola v ohnivém vře žáru,

 

Když ďáblu nechal ten v svém těle vládu

i v těle strýce, který v zuřivosti

s ním vraždě spáchal, již tu pyká, zradu.

 

Však zvedni ruku, zrak můj ledu sprostí!“

Já ale tvrdým byl v tom okamžení.

Zlým k němu být, mi bylo šlechetností.

 

Ó Janovští, vy podlé pokolení,

vy schopni spáchati jste každou vinu.

Proč s tváře země nejste vyhubeni?

 

U nejhoršího jsem z Romaně stínů

zřel jednoho z vás v Kokytu, jenž hnije

a duchem koupá se za kal svých činů.

 

Však tělem zdánlivě dál v světě žije.

 

Zpěv třicátý čtvrtý

 

Vexilla regis prodeunt inferni

již proti nám. Nuž k předu upři oči,

rci, zda jej poznáš,“ děl můj mistr věrný.

 

Jak hustou mlhu padat když zrak zočí,

neb zeměkoule když se začne tmíti,

mlýn z dálky zjeví se, jejž vítr točí:

 

Dům takový já domníval se zříti,

před větrem za vůdce jsem skryl se záda,

neb v jiný úkryt nelze tu se skrýti.

 

Již byl jsem, s bázní verš můj se tu spřádá,

tam, stíny kde v led skryté prokmitaly

jak tříska, která za křišťál se vkládá.

 

Ty ležely a ty zas přímo stály,

ty hlavou vzhuru, ty zas šlepějemi,

ty tváří k nohám luky být se zdály.

 

Když ku předu jsme prošli stíny těmi,

kde zlíbilo se vůdci ukázati

mně tvora, jenž dřív krášlen vděky všemi,

 

Mne před se vzal a poručil mi státi

řka: „Ejhle Dis i místo, kde v té chvíli

hleď srdnatostí sebe opásati!“

 

Jak ztrnul jsem a stál jsem beze síly,

čtenáři, neptej se, to nenapíši,

neb všecky řeči by zde matny byly.

 

Já nevěděl, zda mrtev jsem neb dýši,

nuž pomni sám a suď dle vtipu svého,

čím byl jsem nejsa v tísni v oné říši.

 

Neb císař toho kraje bolestného

od ňader středu trčel z ledu cele,

a obru já spíš, nežli pažím jeho

 

Se obr rovnat můž, a rovněž směle,

by rovnalo se takovému údu,

jak velké asi bylo tělo celé!

 

Tak sličný byl-li, jak teď hrozný, v bludu

přec brvy zchmuřiv proti Stvořiteli,

rád věřím, že jest zdrojem všeho trudu.

 

Jak velký div zde moje oči zřely!

Tři obličeje na jeho tu hlavě,

z nich jeden napřed, ten byl zkrvavělý,

 

Dva druhé k němu družily se hravě

nad středem každé lopatky a spjaly

se k sobě tam, kde pták má hřeben právě.

 

Na pravém žlutá barva s bílou plály

a levý barvu lidí měl v tom kraji,

kde bouřlivě Nil v údolí se valí.

 

Pod každým křídla dvě se pozvedají,

jak slušno ptáku takému, se šíří;

na moři také plachty nebývají.

 

Bez peří byla v způsob netopýří,

jak třepal jimi, ihned vítr trojí

z nich po okolí celém bouřně víří.

 

Tím celý Kokyt kolem v ledu stojí:

Ze šesti očí krevných slzí nával

přes trojí bradu s hnisem se mu rojí.

 

A zuby každé tlamy rozmačkával

on hříšníka jak trdlicí; v témž čase

on stejnou mukou ty tři obsypával.

 

Přednímu kousání být žertem zdá se,

však spáry svými když jej začal dříti,

tu jeho hřbet kmit často v holém mase.

 

„Ten v trestu největším, jejž vidíš mříti,

jest Jidáš, hlavou visí dovnitř dolů,

a nohy jeho venku můžeš zříti.

 

Z těch dvou, jichž hlava venku visí spolu,

to Brutus, jenž ční z tlamy černé čelem;

jak svíjí se a němý jest v svém bolu!

 

Ten třetí Cassius jest s tlustým tělem.

Leč blízká noc a odchodu čas kyne,

neb viděli jsme vše již v Pekle celém.“ -

 

Kol mistra šíje ruka má se vine,

jak on si přál; dle místa a dle času,

když rozmáchly se zas perutě stinné,

 

Za srst huňatých boků chyť se ďasu

a od chumáče chlupů ke chumáči

spěl mezi ledu krou a změtí vlasů.

 

Jak po tom místě naše noha kráčí,

kde ohraď se stehno v kloubu boku,

tu námahou a strachem skráň svou stáčí,

 

Tam vůdce můj, kde nohy dřív měl v skoku

se za vlas chytí jako šplhající,

i mnil jsem, v peklo v zpátečném jdem kroku.

 

„Jen drž se dohře, této po stupnici,“

děl mistr oddychuje unavený, -

jen z města bídy vyjdem vítězící.“

 

Pak pronikl skrz otvor skalní stěny

a posadil mne na pokraji skály

a ke mně obrátil krok odměřený.

 

Já oči zveď a mnil jsem, posud v dáli

že Lucifera zřím, jak jsem jej minul,

jen jeho nohy zřel jsem, — vzhůru stály.

 

A jestli tenkrát ve blud jsem se šinul,

ať přemýšlí láj, zdali nenahlídne,

ký to byl bod, jímž právě jsem se vinul.

 

„Vstaň,“ pravil mistr, „neb jsou stezky bídné

a cesta dlouhá, třetí ku hodině

již v půl se navrátilo slunce vlídné.“

 

Kde byli jsme, nebyly hradu síně,

leč malý ústup od přírody krátký

a beze světla v skal nerovném klíně.

 

„Než vrátíme se z těch propastí zpátky.

rci, mistře můj, a hleď mne poučiti,“ —

dím vzpřímiv se — a objasni mé zmatky.

 

Kde ledy jsou? Proč ten se hlavou řítí?

Jak od večera mohlo k době rána

se v malé chvíli slunce obrátiti?“

 

On: „Myslíš, že tě hostí ona strana,

kde chyť jsem za srst červa, pekel kníže,

jímž střední vrstva země provrtána,

 

Tam byl's, potom jsem sestupoval níže,

já obrátil se — tam tvá noha dlela,

kam ze všech stran se táhne každá tíže,

 

Teď polokoule se ti otevřela

té opačná, jež kryta suchou zemí

na vršku svém kdys Toho zmírat zřela,

 

Jenž bez hříchu žil svatý mezi všemi.

Na malém kruhu tvoje noha stojí,

jenž Giudeccy jest rub. Zde místy těmi

 

Má jitro již, když stíny tam se rojí.

Srst jehož vedla z věčného nás hoře,

jak dřív tam trčí v ztrnulosti svojí.

 

Sem on spaď s nebe v hlubinu se noře

a z bázně před ním zem, která tu byla,

a ze studu se skryla v závoj moře,

 

Na kouli naší pak se objevila

zde prázdno nechavši a pak do výše

na ústupu se v horu seskupila.“

 

Od Belzobuba, kterak pekel skrýše

je v dáli, zde se místo tmavé skrývá

ne zraku, ale sluchu zřejmé; tiše

 

Tam trhlinou, již během sobě zrývá,

se kroutí potok, teče mezi skály

a slabým spádem šumí jen a splývá.

 

Tou skrytou cestou dál puk jsme se brali

já s vůdcem svým a po ten pochod tuhý

ni odpočinku jsme si nepopřáli.

 

Vždy výš a výš, on první a já druhý,

až dírou kulatou, zas jako vezdy

mi kynuly v své kráse nebes luhy.

 

Tu vyšli jsme a zřeli jsme zas hvězdy.

 

II. Očistec

 

Zpěv první

 

Ku cestě do lepší se vody noře,

člun mého ducha plachty natahuje,

za sebou nechav kruté ono moře.

 

O druhé říši, kde se očišťuje

duch člověka, já hodlám nyní pěti,

a odkud vstoupat v ráj se připravuje.

 

Zde poesii hleďte oživěti,

Vy Musy svaté, v tomto okamžení

jsem váš, ať Kalliope trochu vzletí.

 

Tím zvukem provázejíc moje pění,

jímž nešťastné ty straky polekané

víc nedoufaly ani v odpuštění.

 

Lesk safíru, jenž modrem sladkým plane,

v čistého vzduchu záři usmívá se

a ku prvnímu kruhu kolem kane,

 

Mým očím poskyt’ novou radost zase,

jak vystoup’ jsem z mrtvého vzduchu říše,

jenž zrak i hruď mi rmoutil. V plné kráse

 

Vstříc východ celý usmívá se tiše

té hvězdy leskem, která k lásce kyne

i družné ryby stíníc v svojí pýše.

 

K druhému pólu jak můj zrak se šine,

na pravo čtyři hvězdy zřím, jak svítí,

ty Adam s Evou zřel, ne oči jiné.

 

Z nich nebesa se zdála radost míti.

Jak, země půlnoční, jsi ovdovělá,

když přáno není tobě na ně zříti!

 

Jak od nich moje tvář se odvracela

k druhému pólu tíhnouc v klidném kroku,

kde obloha se bez Vozu již tměla,

 

Zřím kmeta samotného po svém boku,

a víc než otci syn je dlužen svému,

já vážnosti jsem viděl v jeho oku.

 

Vous dlouhý ve vlas bílý splýval jemu

podoben jsa kšticím jeho skrání

ku prsoum jeho padal v dvojím lemu.

 

Kol tváře jeho v sladkém usmívání

ta svatá čtyři světla plála jasem,

že viděl jsem ho jako v slunce vzplání.

 

„Již proti tmavé řece,“ ptal se s žasem,

„z věčného vězení jste vyšli zdrávi,

kdo jste?“ A přitom zachvěl vážným vlasem,

 

„Kdo vedl vás, kdo byl váš svícen žhavý,

že z noci hluboké jste vyšli všady,

jíž pekla dol je bez ustání tmavý?

 

Či propasti jsou porušeny řády?

Či v nebi nyní nový zákon platí,

že u skal svých zřím zatracence tady?“ —

 

Hned při tom vůdce ke mně se obrátí

a řečí, rukou a posuňky káže,

mu kolenem i brvou poctu vzdáti.

 

Pak děl: „Ze sebe nepřišel sem, páže

mu s nebe dala žena, prosbou její

jsem v jeho průvodu byl štít a stráže.

 

Leč když jest přání tvé, bych podrobněji,

co nás se týče, pravdu ti neskrýval,

to upřít ti, v mém není obyčeji.

 

Poslední večer ještě mu nekýval,

leč pad’ tak v sítě pobláznění zlého,

že malý věru čas mu ještě zbýval.

 

Jak řekl jsem, já poslán k boku jeho

jej vysvobodit, a tu vedla k cíli

z cest všech jen tato cesta kroku mého.

 

Zlých celý rod mu ukázav, v té chvíli

chci s duchy jinými jej seznámiti,

již čistiti se pod tvou stráží pílí.

 

Jak vyved’ jsem ho, nelze povědíti

pro krátký čas, mně přišla s nebe síla,

jej vésti, by tě slyšet moh’ a zříti.

 

Kéž jeho návštěva je tobě milá!

On hledá volnost, již ten nejlíp cení,

čí duše pro ni život opustila.

 

To víš, neb smrt ti byla potěšení

tam v Utice, kde zanechal jsi šaty,

jež zaskví se v den velký ve plameni.

 

Řád věčný není zrušen námi, spjatý

já nejsem Minosem a ten je živý,

já z kruhu jsem, kde cudný zrak plá vzňatý

 

Tvé Marcie a tak tě prosí tklivý:

O svaté srdce, chtěj mne svojí zváti!

Pro lásku její buď nám milostivý!

 

Kéž smíme sedmerou se říší bráti,

a chceš-li jmenován být v pekla pláni,

chci pozdravy tvé sám jí odevzdati.“ —

 

„— Ples mojich očí byla bez ustání

v mém žití Marcie,“ řeč kmeta splývá,

že každé její ukojil jsem přání.

 

Co ona tam za řekou zlou prodlívá,

po řádu když jsem vyšel stanoveném,

teď u mne žádná prosba neprospívá.

 

Když pomoc paní nebeské tvým věnem,

jak díš, spoř lichocení řečí jinou,

to stačí mi, že jejím žádáš jmenem.

 

Nuž tedy jdi a dříve hladkou třtinou

jej opásej, pak jeho umyj tváře,

by poskvrněn víc žádnou nebyl špinou;

 

Neb nesluší se, v nejmenší by páře

zrak toho tonul, jenž před ráje sluhu

předstoupí prvního, kde rajská záře.

 

Máť tento ostrov na svém celém kruhu

až dolů tam, kde vlna břehy ryje,

třtin dost, jež rostou ve bahnitém luhu;

 

Neb jiný květ, který se listím kryje

a dřevnatí, ten zde se nezachytí,

neb neobstál by, když v něj příboj bije.

 

Odtamtud nechtějte se navrátiti,

vám slunce zjeví, jest již na obzoru,

kde mírnější svah, na vrch vystoupiti.“

 

S tím zmizel; já se zvedl bez hovoru

a k vůdci svému přiblížil se, okem

naň patře pevným bez obav a sporu.

 

— „Můj synu,“ děl on, „kráčej za mým krokem,

tam obraťme se, neb ta pláně celá

se kloní v nejnižší svah tímto bokem.“ —

 

Svit vítězil nad jitra chvílí, spěla

ta před ním vítězným a brzy v dáli

se moře plocha před mým zrakem chvěla.

 

Po břehu pustém na pouť jsme se dali,

jak ten, kdo k ztracené se cestě vrací,

než stihne ji, že darmo jde, se šálí.

 

Tam přišedše, kde slunce tuhou práci

má s rosou a kde více leží stínu,

na místě tom čímž rosy míň se ztrácí.

 

Tu obě ruce své do trávy klínu

můj mistr roztáh’ a já s roztouženou

jsem duší tomu porozuměl kynu,

 

A nastavil mu tvář svou poslzenou,

a on mi vrátil zase barvy svěží,

jež peklo skrylo dýmem svým a pěnou.

 

Pak na pusté jsme přišli na pobřeží,

jež nevidělo nikdy posud lodě,

jak vodou jeho čile v návrat běží.

 

Zde opásal mne jeho po návodě.

O dive! třtina, kterou vyvolila

zde jeho ruka ve bahnité vodě,

 

tam, kde ji utrh’, zas hned vyklíčila.

 

Zpěv druhý

 

Již došlo slunce ku obzoru kraji,

kterého poledník ve svojím bodu,

kde nejvyšší jest, Jerusalem tají:

 

Noc, která vstříc mu krouží v chorovodu

s Váhou, jež před sluncem jí padá z dlaní,

když zvítězí, se nesla z Gangu brodu,

 

Že růžové a bílé z nenadání

Aurory tváře, kde jsem stanul právě,

již stářím v žlutším zaleskly se plání.

 

U moře ještě my jsme stáli v trávě,

jak lid, jenž o své cestě přemýšleje

dlí tělem, v srdci spěchá nedočkavě.

 

A jak před jitra vzchodem často skvěje

se krví Mars v par hustých mračné řase,

tak v západ, kde se povrch moře chvěje,

 

Se zjevilo (kéž uvidím je zase!)

tak prudké světlo, nad vodou se hnalo,

že s žádným letem ptáka nesrovná se.

 

Co zrak od něho jsem odvrátil málo,

bych vůdce svého ptal se polekaný,

zřel jsem je zas, jak víc a větší plálo.

 

U toho světla brzo s každé strany

cos bílého jsem viděl a zpod něho

tvar zjevoval se rovněž z běla tkaný.

 

Můj mistr neřek’ slova jediného,

však první běl jak zjevil se být křídly,

tu ihned poznav plavce nebeského

 

Křik’: „Na kolena! Co zde oči zhlídly,

jest Anděl Páně, sepni ruce svoje!

Jen také uzříš teď, již tady sídlí.

 

Viz, kterak pomáhá si bez nástroje,

bez vesla, nechce ani plachty jiné,

než v dálce mezi břehy křídla dvoje.

 

Viz, kterak obě výše k nebi šine,

jak pery věčnými vzduch kolem tepe,

jež nemění se, jak lidský vlas hyne.“ —

 

Ten pták nebeský jak se blížil, lépe

jsem plápolání jeho rozeznával,

ba nesneslo je oko skorem slepé.

 

I skloním je; on k břehu zatím plaval

s tak svižnou a tak lehkou lodí svojí,

že nebrázdila ani vody nával.

 

Nebeský plavec v zádi lodi stojí,

na čele jeho blaženost jsme zřeli

a víc než duchů sto se v člunu rojí.

 

In exitu Israel všickni pěli

a jednohlasně, jak se nesli blíže,

a dále, jak vyznívá žalm ten celý.

 

Nad nimi znamení on dělal kříže

a hned se každý k břehu hnal; pak v běhu

jak přišel rychlém, zmizel bez obtíže.

 

A udivené množství na tom břehu

se zrakem kolem těkajícím stálo,

jak ten, kdo pátrá v nových věcí sběhu.

 

Na všecky strany slunce den již slalo

a z nebes středu, kterak dále spělo,

v dál Kozorožce šípy svými hnalo.

 

Tu nový ten lid pozvedl k nám čelo

řka: „Sdělte cestu, jestli o ní víte,

po které na vrch jíti by se mělo.“ —

 

A Virgil pravil: „Zajisté vy mníte,

že v známý kraj se naše kroky šinou,

však cizince, jak sami jste, zde zříte.

 

Před malou chvílí, cestou ovšem jinou,

než vy, tak děsnou kroky své jsme vedli,

že svahy tyto nám teď hračkou kynou.“ —

 

Když všecky duše dýchání mé zhlédly,

že živým jsem v jich středu, znamenaly,

tu divily se, úžasem až zbledly.

 

Jak k tomu, olivu kdo nese, valí

se zevšad lid, by slyšel nové zprávy,

a strká se jsa v tlačenici stálý:

 

Tak na mé tváři utkvěly ty davy,

a každá šťastná duše zapomněla,

že v očistu jde krok jí namahavý.

 

A ze zástupu jedna ke mně spěla,

by objala mne, tak ji chvátat zočím,

že duše má též obejmout ji chtěla.

 

Ó prázdné stíny, tvary pouze očím!

já třikrát kol něho své ruce skláním

a třikrát prázdné k hrudi zpět je točím!

 

Stín nazpět ustoupil a s usmíváním,

neb úžas změnil barvu tváře mojí

a já se pohnul, bych jej dostih’, za ním.

 

Děl mírně mi, bych ustal v snaze svojí;

tu poznal jsem ho, prose, zastaviti

by chtěl se křeči, jež mé přání zkojí.

 

Děl: „Jak jsem druhdy miloval tě v žití,

tak miluji tě zbaven těla kruhu,

tož stojím s tebou; jak ty můžeš jíti?“ —

 

— „Můj Casello, já cestou v tomto luhu,

kam jednou se zas vrátím, jsem se stavil,

proč tys však tak se opozdil, můj druhu? —“

 

— „Mně nestala se křivda,“ on mi pravil,

„když ten, jenž koho chce a kdy chce bere,

mne převezení víc než jednou zbavil.

 

Jest vůle božská spravedlivá, z které

jde jeho vůle, tři měsíce brával,

jak chtěli klidně, v loď zástupy steré,

 

Já obrácený tam jsem byl, kde v nával

vln moře slaných Tibera se chýlí,

on vlídně s lodí svou mne očekával

 

Při onom ústí, kam svým křídlem pílí;

neb všickni ti se shromážďují tady,

kdo k Acheronu svůj krok nesklonili.“ —

 

Já: „Jestli neuzmuly nové řády

ti zvyk a paměť zpěvu milostného,

jímž konejšils mé duše sny a vády,

 

Svou písní trochu ducha stísněného

mi potěš, který s údy těla mdlými

ten přišel kraj a tíseň cítí jeho.“ —

 

Tu on hned začal zvuky přesladkými:

Amor che nella meate mi ragiona,

tak, že až sladkost posud v duši zní mi.

 

Tu vůdce můj, a já, a tlupa ona,

jež spěla s ním, jsme byli spokojeni,

nám jiné péče skryla zpěvu clona.

 

A šli jsme zvolna, pozorně, jak v snění

na tónech jeho visíce. Kmet v lání

jal křičet se: „Dál, dále bez prodlení!

 

Vy líné duše! Nač to zdržování?

Jen k vrchu vari, byste očistili

své šupiny, jež Boha zřít vám brání. —“

 

Jak holubů dav zrní nebo býlí,

se v tlupy slétnuv, poklidně si sbírá,

bez pýchy obvyklé se k sobě chýlí,

 

Když něco, čeho obává se, zírá,

hned zanechává pastvy okamžitě,

tím větší starost že je náhle svírá:

 

Tak zástup tento zřel jsem, kterak hbitě

zpěv opustil a běžel ku vrcholu

jak ten, kdo neví kam jde, roztržitě.

 

My odešli jak oni rychle spolu.

 

 

Zpěv třetí

 

Ač náhlý útěk rozptýlil je v bázni,

že krajinou kol spěli obráceni

ku vrchu, kde nás tříbí rozum v kázni,

 

Přec šel jsem v sladkém k vůdci přitulení.

Jak bez něho bych k cíli došel v mdlobě?

Kdo na horu by ved’ mne? V zamyšlení

 

Můj vůdce výčitky snad činil sobě.

Ó svědomí tak ctné a popudlivé,

jak malá chyba trpký hlod je tobě!

 

Když zanechal své pospíchání divé,

jež slušnost ve všem bere všemu tvoru,

můj duch zas rozpjal, jenž byl stísněn dříve,

 

Svou touhu bez hrází; na onu horu

hned obrátil jsem obličej k té stráni,

jež z moře nejvýš čněla ku obzoru.

 

A slunce vzadu v rudém rozhárání

to lámalo se mojí na postavě,

neb ta překážkou byla jeho plání.

 

Já stranou obrátil se, ve obavě

že opuštěn jsem, nebo zřel jsem kolem

před sebou pouze v stínu půdu tmavě.

 

Má Útěcha: „Proč nedůvěry bolem

se chvíš,“ děl, ke mně obrátiv se zcela,

„že nejdu s tebou, mníš snad, tímto polem?

 

Kde v hrobě tělo mé, zem již se ztměla,

to tělo, jímž jsem dělával stín v žití,

z Brindisi vzato, Neapol má skvělá.

 

Když nevidíš zem stínem mým se tmíti,

víc nediv se, jak nedivíš se, v dáli

že nebe nemůž’ druhé zacloniti.

 

Že zebe mráz, že duše vedro pálí,

a bolesti, jest úkon oné Síly,

jež, jak to dělá, nám se neodhalí.

 

Kdo myslí, že náš rozum zotročilý

můž’ v třech Osobách jediné Bytnosti

vystihnout dráhu valnou, ten se mýlí.

 

Na pouhém že jest, měj zde, lidstvo, dosti!

Neb nemusila Marie být matkou,

vše svou kdybyste stihli mohutností.

 

Plát viděli jste mnohé touhou vratkou

a bez ovoce, kteří trpí za to,

co utrpení jest jim věčnou látkou,

 

Jak Aristoteles a jako Plato

a jiní mnozí.“ A zde sklonil skráně;

víc neřek’, čelo chmurou bolu spjato.

 

A zatím dospěli jsme k patě stráně,

kde svahy tak jsou příkře nakloněné,

že darmo krok by pospíšil si na ně,

 

Že skály divoké a nakupené,

jež z Turbie k Lerici stíny lejí,

by schody byly volné, nestísněné.

 

— „Kdo věděl teď by, kam as uklánějí

se svahy hory,“ děl můj mistr stana,

„by bez křídel moh’ dospět na vrch její?“ —

 

Co skloněn zrak měl k zemi touhou plana

tu cestu vyzkoumat, co já též slídil

po skále vzhůru, levá kde je strana,

 

Dav nových duší zřeli jsme, jak řídil

k nám cestu svou, leč v tak pomalém kroku,

že poznat, jde-li, darmo zrak se pídil.

 

Děl mistr: „By se zvedlo, poruč oku!

Viz, tu nám někdo může býti radou,

když sám jí nevíš.“ — Potom po mém boku

 

Jda pohleď na mne: „Viz jak dlouhou řadou

jdou pomalu; tam pojďme, synu sladký,

svou naděj vzmuž a těš se její vnadou!“

 

Po našich tisíc krocích, řeknu, zpátky

jsme od té tlupy byli ještě dále,

co dobrý házeč vrh’ by. O tes hladký

 

Zřím opřeni jak tulili se k skále

a mlčeli, jak ten, kdo v poblouzení

jde, zírá kol a stane nenadále.

 

„— Po šťastné smrti, ó vy vyvolení,“

tak začal Virgil, „pro mír k němuž jdete,

jenž čeká na vás, prosím v roztoužení,

 

Kde svah se sklání, dobrotivě rcete,

kde ku slezení příhodné jsou kraje;

kdo víc ví, ztráta času víc jej hněte.“ —

 

Tu jako ovčičky, když jdou ze stáje

teď jedna, dvě, tři, co druhý tlum sklání

zrak s hubou ku zemi se ostýchaje,

 

Co dělá jedna, druhé činí za ní,

když stane, o její se oprou záda,

tak prostě klidně, proč nevědí ani:

 

Tak zřel jsem hlavu blaženého stáda,

jak spěla blíž, ne příliš odhodlaně

v ctné chůzi, s tváří cudnou, leč jak bádá

 

A uvidí, že po mé pravé straně

na zemi světlo přerušeno bylo,

neb stín můj padal na úbočí stráně:

 

Tu stála, pár jich zpět se uchýlilo,

a celé stádo, jež za hlavou spělo,

proč nevědouc, tak rovněž učinilo.

 

„— Bez otázky, že ten je lidské tělo,

chci říci vám, jejž po mém boku zříte,

tím světlo sluneční se za ním stmělo.

 

Však nedivte se, hleďte spíš, ať zvíte,

že nikoli on bez nebeské síly

ty stráně touží slézti obrovité.“ —

 

Děl mistr můj, a ti ctní hovořili:

— „Nuž obraťte se; lze vám s námi jíti.“

A ruky svrchem směr nám naznačili.

 

A jeden začal: „Kdokoliv jsi, zříti

hleď na mne, snad se v chůzi rozpomene

tvá duše, zda kdys viděla mne v žití.“ —

 

I upřel jsem naň zraky udivené,

byl plavý, krásný, šlechetného vzhledu,

leč jedno obočí měl rozpoltěné.

 

Když pokorně jsem řek’, že nedovedu

si vzpomenout, děl: „Viz!“ a v okamžení

mi ukázal na ránu v ňader středu.

 

„Jsem Manfred,“ pravil v usmívavém zření,

„vnuk mocné císařovny Konstancie,

a prosím, naděj máš-li k navrácení,

 

K mé krásné dceři jdi, jíž Sicilie

i Aragonie čest vznikla, směle

rci pravdu, v které říši duch můj žije.

 

Dvě rány smrtelné na svojím těle

jsem obrátil se k Tomu v slzách, v lkání,

jenž ochotně vždy odpouští a cele.

 

Mé hříchy byly hrozné, k nesmazání:

klín věčné lásky však jest pohotovu

vždy obejmouti, co se k němu sklání.

 

By pastýř z Cosenzy, jenž na mne k lovu

byl od Klementa vyštván jmenem kříže,

to místo byl si přečet’ v božím slovu,

 

Na konci mostu Beneventa blíže

mé kosti ležely by v tiši snivé,

je střežila by skupených skal tíže.

 

Teď déšť je pere, rvou je větry divé

po březích Verde, za královstvím, zase

kam dal je přenést zhasiv svíčky dříve.

 

Však není zhoubná tak jich kletba, k spáse

že věčná láska zavřela by cestu,

květ naděje když trochu zelená se.

 

Jest pravda, že kdo zemře v Církve trestu,

nechť třeba ve smrti jej lítost schvátí,

na skalném srázu cestou k tomu městu

 

Tam třicetkráte déle musí státi,

než na světě žil ve svém zatvrzení,

když modlitba mu soud ten neukrátí.

 

Víš, jak přispěti k mému potěšení,

mé dobré Konstancii podej zvěsti,

jak viděls mne i moje utrpení;

 

Neb lidská přímluva zde slouží k štěstí.“ —

 

 

Zpěv čtvrtý

 

Když plesu nás neb žalu schvátí střela,

tož sílu duše některou nám schvátí,

že v jednom citu soustředí se celá,

 

A jinam, zdá se, nemůž’ směřovati:

To pravím proti bludu, který praví,

že můž’ v nás duše vedle duše vzpláti.

 

Tak věc když zříš, neb slyšíš, jež nás baví,

nám duši poutá, že nad tím, jak chvátá

čas, ani již se člověk nezastaví.

 

Neb jinou silou duše jest zas jata,

a jiná síla to je, která slyší:

je tato volná, ona jaksi spjata.

 

V tom zkušenost jsem nabyl tady bližší,

co mluvil duch ten, slyše a se divě,

o půl sta stupňů plálo slunce vyšší

 

A já si toho nevšim’ na té nivě,

až všecky duše křikly na nás sborem:

„Zde najdete, co vede sem vás chtivě!“ —

 

Ba širší díru často rolník skorem

ucpává jedinou jen vidlí chrastí,

když hrozen hnědne, jak zde nad otvorem

 

Jsme stáli, který stezkou byl, kam klásti

své nohy začal vůdce; za ním volí

jít krok, jak dav ten zmizel od nás z části.

 

V San Leo jde se, stoupá se do Noli,

ba vylézti lze na hrot Bismantovy

vše nohama, leč tomu ke vrcholi

 

Se musí duše rozpnouti v let nový

na křídlech velké touhy, za průvodem,

jenž světlo mi a naděj vzbudil slovy.

 

A výše stoupali jsme skalin brodem

a trhlinou jsme spěli kolmých svahů

a po čtyřech jsme lezli každým schodem.

 

Když náspu toho na nejvyšším prahu

jsme stáli, sráz kde před námi byl šírý,

dím: „Kterou, mistře, zvolíš nyní dráhu?“

 

On: „Hleď, by neuhnul se krok tvůj sirý,

ni o píď, za mnou dále kráčej k hoře,

až přijde rádce, jemuž lze dát víry.“ —

 

Hrot stráně nestihl zrak na obzoře,

svah sráznější byl, než je přímá čára,

z půl kvadrantu do středu. Mne již hoře

 

A mdloba jaly a můj hlas jej kárá:

„Viz, otče sladký, nepočkáš-li, zhynu,

tvá pomoc když se o mne nepostará!“ —

 

— „Jen sem se dovleč ještě, drahý synu!“

Děl na výběžek ukazuje dálný,

jenž celou horu objímal jak v klínu.

 

Řeč jeho tak mi byla osten valný,

že pachtil jsem se vylézt ku vrcholu,

až pod nohou mi přec byl pás ten skalný.

 

Zde na chvilku jsme usednuli spolu,

zpět k východu jsme, odkud šli jsme, zřeli,

nač dívat se vždy těší. Potom dolů

 

Na břehu nejdřív naše zraky tkvěly,

pak na slunci; já s žasem pozoroval,

že z levé jeho svit nás raní vřelý.

 

Že divím se, hned Básník pochopoval,

jak zrak můj na vůz slunečný se šine,

jenž mezi nás a Sever vystupoval.

 

„By Castor s Polluxem“ — mi vlídně kyne —

„v zrcadla toho společnosti byli,

z kterého světlo výš i v dol se řine,

 

Tu zřel bys, rudý Zvěrokruh jak pílí

ku Medvědu, a kterak blíž mu krouží,

když z dráhy staré dál se neuchýlí.

 

Jak děje se to, zvěděti když touží

tvá mysl, představ sobě, v tomto kraji

že Sion s horou tou se v nebe hrouží,

 

Že oba spolu jeden obzor mají

ve různých hemisferách; tamo dráha,

jíž Faeton jeti nedoved’, se tají.

 

Od jedné strany onde právě sahá

jak tam od druhé, to-li uvážiti

se namáhá a touží tvoje snaha.“ —

 

— „O jistě, mistře,“ děl jsem, „nikdy v žití

tak jasně nechápal jsem pokynutí

tam právě, kde můj rozum mdlobu cítí.

 

Neb onen půlkruh hořejšího hnutí,

jenž v jedné vědě Aequatorem sluje,

jsa mezi sluncem, zimou bez pohnutí,

 

Zde proto ku severu ustupuje,

jak udáváš, byť třeba Hebraeové

jej zřeli, v teplé pásmo že se snuje.

 

Leč, chceš-li, touží zvědět moji snové,

jak daleko jít, neb svah dál se zvedá,

než oči mé jej stihnou v touze nové.“ —

 

On: „Také povahy je stráň ta šedá,

že zprvu vždycky těžká chodce schvátí,

leč další pochod tolik práce nedá,

 

Až příjemnou se bude tobě zdáti,

že snadné tobě bude vstupování,

jak lodi let, jež proudem se můž’ hnáti,

 

Pak v konec již se tato cesta sklání,

tam bude odpočinek tobě kynout,

to jistě vím, buď konec vyptávání.“ —

 

Jak přestala mu řeč ta s retů plynout,

hlas blízko nás zněl: „Snad o něco dříve

ty budeš musit sobě odpočinout!“

 

My obrátíce ihned oči chtivé

jsme v levo balvan zřeli obrovitý,

jenž naší péči ušel pozorlivé.

 

Tam dovlekli jsme se: Hle, zn ním skrytý

dav lidí stál, jsa ztajen v jeho stínu,

jak lenivostí když je člověk sytý.

 

Z nich jeden umdlen seděl v líném kynu,

svá kolena objímal, při čemž kryla

se jeho skloněná tvář v jeho klínu.

 

„Viz, sladký Pane,“ řeč má hovořila,

„jak tady tento línější být zdá se,

než kdyby lenost jeho sestrou byla.“ —

 

On obrátil se hned k nám po tom hlase

tvář toče trochu vzhůru po holeni

řka: „Kdyžs tak statný, vstoupej!“ Umlk’ zase.

 

Tu poznal jsem ho a přes unavení,

jež tížilo mi trochu oddychání,

jsem k němu šel a v tomto okamžení

 

On sotva trochu pozvedl svých skrání

řka: „Viděls dobře, kterak v levo šine

k nám slunce vůz a kterak se k nám sklání?“ —

 

Ta stručná slova a posuňky líné

rty moje trochu k smíchu rozehrály,

dím: „Belacquo, že tady v skrýši stinné

 

Dlíš, neželím tě, ale rci, proč halí

tě balvan? Čekáš vůdce uschovaný,

či náhle zas tě staré zvyky jaly?“ —

 

On: „Bratře, k čemu hnát se udýchaný?

Mně nedopřál by dojíti k muk prahu

pták Boží, který hlídá tam vchod brány,

 

Jak dlouho žil jsem, tak nebe svou dráhu

obcházet musí mimo tuto říši,

neb odkládal jsem po pokání snahu;

 

Když modlitba mi v pomoc nepřispíši,

jdouc ze srdce, jež trvá ve milosti:

Co jiná, kterou v nebi neuslyší?“ —

 

A přede mnou již Básník s horlivostí

spěl ku předu řka: „S poledníkem splývá

již slunce, na břehu se stíny hostí,

 

Tam nohou svou noc Marokko již skrývá!“

 

 

Zpěv pátý

 

Od stínů oněch cestou v další kraje

za vůdce svého stopou chtěl jsem jíti,

když jeden za mnou prst svůj pozvedaje

 

Vzkřik’: „Vizte, paprsk, zdá se, že nesvítí

po levé straně toho, jenž jde dole

a tváří se, jak lidské měl by žití!“ —

 

Zrak obrátil jsem slov těch při hlahole

a zřel jsem, na mne jen jak v udivení

a světlo zhaslé zřeli všickni v kole.

 

„— Proč duše tvá se staví v pobloudění,

že chábneš v chůzi?“ dobrý mistr praví,

„co zde se šeptá, po tom nic ti není.

 

Jen za mnou kráčej a nech mluvit davy;

stůj, pevná věž, jež čela neukloní,

byť sebe víc se vztekal vichr dravý.

 

Neb člověk, myšlénka v němž druhou honí,

víc nevěrný se stává svému cíli,

neb útok jedné druhou zmdlí a cloní.“ —

 

Co moh’ jsem říci než: „Můj krok již pílí?“

to řek’ jsem barvu maje v obličeji,

jíž často odpuštění k nám se chýlí.

 

A zatím svahu na příč zřím, jak spějí

k nám volným krokem tlupy, hlasem touhy

slyš, verš za veršem Miserere pějí.

 

Jak viděli, že za mým tělem pouhý

stín bez záře byl, zpěv jich stal se křikem,

„Ó!“ zvolali, ryk chraptivý a dlouhý.

 

Dva z davu potom, vyslanců jak zvykem,

nám běželi vstříc a jich hovor ptá se:

„Co za lid jste, ó poučte nás mžikem!“ —

 

A mistr pravil: „Navraťte se zase

k těm, již vás vyslali, a rcete, tělo,

jež vidíte, jde ve skutečném mase.

 

Když k vůli němu státi se jim chtělo,

jak myslím si, dál neřeknu již více,

ať ctí je, k jejich spáse snad sem spělo.“ —

 

Tak zanícené páry kmitajíce

před nocí jasným nebem nelítají,

ni v slunce sklonu v srpnu blýskavice,

 

Jak tito nazpátek se v návrat dají

a došedše k nám se všemi se ženou,

jak davy, bez uzdy jež utíkají.

 

„Jak zástup valný chůzí urychlenou,

děl Básník, již se blíží prosit tebe,

jdi, vyslechni je s myslí nakloněnou.“ —

 

„Ó duše, která spěcháš v radost nebe,

v těch údech, v nichž jsi v světlo světa spěla,

stůj trochu!“ — Křikem předstihali sebe.

 

„Hleď, zřítelnice tvoje zdali zřela

kdy někoho z nás, bys dal o něm zprávy:

Proč jdeš? Proč noha tvá se nestavěla?

 

Násilnou smrtí sešly všech nás davy,

až k slední chvíli každý z nás hřích množil;

tu nebe v čas nás osvítilo pravý,

 

Že v lítosti a odpuštění dožil

z nás každý život, smíšen k Bohu spěje,

jenž touhu, zřít jej, do srdcí nám vložil.“ —

 

Já: „Do vašeho ač zřím obličeje,

přec nepoznávám nikoho, leč je-li,

ó šťastné duše, v moci mé, co přeje

 

Si někdo z vás, ó rcete, a hned smělý

to učiním, pro mír, za nímž mé snahy

za tímto vůdcem svět za světem spěly.“

 

A jeden začal: — „Rád a bez přísahy

z nás každý věří dobré vůli tvojí,

jen nemožnost-li nezvrátí ji záhy.

 

Já, který tomu předcházím zde roji,

tě prosím, jestli v tu jsi přišel stranu,

jež Romagnu a Karla říši pojí,

 

Svou prosbou buď mne pamětliv; ve Fanu

by modlili se za mne bez ustání,

bych zhojit moh’ své duše těžkou ránu.

 

Tam zrozen jsem, leč díry, z kterých v plání

má prchla krev, v níž bydlelo mé žití,

mi dány byly v Antenorů pláni,

 

Tam, kde jsem mnil se nejjistějším býti:

ten z Este zasadil je; víc ve vzteku,

než právo chce, on nepřestal mne míti.

 

Bych ku Miře byl prchl na útěku

u Oriaka stižen na bojišti,

já moh’ se dosud těšit slunce vděku.

 

Já běžel k bahnu, v rákosí však tříšti,

v kal zapleten já zřel se v pádu řítě,

louž krve jak z mých žil se na zem prýští.“ —

 

A druhý děl: „Kéž vyplní se hbitě

tvá touha k výši hory v kroku smělém,

pak vyhoviž mým tužbám ve soucitě.

 

Jsem Buonconte z Montefeltra, s želem

mne Giovanna s jinými nevzpomíná,

tož v středu těch jdu se sklopeným čelem.“

 

Já: „Pověz, kdo tě vzdálil Campaldina,

že neznán hrob jest, v němž tvé tělo leží,

rci, jaká moc či nehoda snad jiná?“

 

„Pod Casentinem,“ on zas, „voda běží,

jež Archiano sluje rozvodněná,

nad klášterem s hor stéká bez otěží.

 

Tam, kde pozbývá toho svého jmena,

jsem dospěl pěšky, proklán byl můj jícen,

a krví mou pláň byla potřísněna.

 

Zde zrak jsem ztratil náhlou mdlobou chycen,

řeč v „Marie!“ mi došla nenadále,

sám zůstal jsem na břeh té vody zřícen.

 

Já pravdu dím, ty živý rci ji dále,

mne Anděl Boží chyt’, však onen z Pekla

křik’: Nebeský! proč okrádáš mne stále?

 

Pro slzičku, která mu jednou tekla,

část věčnou jeho bereš; s tělem jeho

zas jinak zatočí má vláda vzteklá.

 

Víš, vlhká pára tvaru rozdílného

že hromadí se, vodou pak se stává,

jak sestoupí do vzduchu studeného:

 

Tu vůle zlá, jež zlo vždy napřed ždává,

při poznání svém páru s bouří vzňala,

tou silou, kterou příroda jí dává.

 

Po zhaslém dnu nad Pratomagno stkala

mhy závoj až ku nejvyššímu svahu

a mračen spoustu nad ním rozepjala.

 

A padal déšť, a do příkopu splýval,

že těžký vzduch si vodou našel dráhu,

jej země nevsávala, bystřin snahu

 

Pak následoval, v divém běhu vlíval

se v hlavní proud a v běhu lítém nedal

se ničím zadržeti jeho příval.

 

Mé chladné tělo ve svém ústí shledal

pak Archiano, hnal je v Arno dále,

až kříž, v který jsem paže svoje zvedal,

 

Když smrti boj mne zastih’ nenadále,

strh’ s ňader mých, kol břehu vlek’, k dnu stáhnul,

mne pokryv blátem pochoval v svém kale.“ —

 

„— Až navrátíš se zpět, po němž jsem prahnul,

až najdeš klid po svojí dlouhé pouti,“

— za drahým třetí duch se ke mně nahnul —

 

„Že Pia já jsem, hleď si vzpomenouti,

jsem Sienská, Maremmou usmrcena:

ten ví to, jenž chtěl zas mým mužem slouti,

 

A prsten dav mi řekl: Buď má žena!“

 

 

Zpěv šestý

 

Od zary společnost když vstane, s žlučí

kdo prohrál zbude, vrhy vše opáčí

a mrzutý se lépe hráti učí.

 

Však za vítězem každý druhý kráčí,

ten napřed jde, ten ze zadu jej chytí,

ten se strany se o vzpomínku tlačí.

 

On sem i tam poslouchá, dál se řítí;

ten, komu ruka dá, jej nechá v klidu,

tak tlačenice chytře můž’ se zbýti.

 

Já takto byl jsem v hustém tomto lidu,

sem tam se obraceje v tváře sklonu,

tu slibuje, jsem opustil jich bídu.

 

Tu Aretinský, jenž se dočkal skonu

v divého Tacca pážích, a tam jiný,

jenž utopil se při divokém honu.

 

Tu ruce natahuje mezi stíny

lkal Novello a z Pisy ten, jímž v půtku

svých citů Marzucco byl přehrdinný.

 

Zřím Orsa hraběte, pak duši v smutku,

již závist prý a podvod vzaly z těla,

jak říkala, ne břímě hříšných skutků:

 

Mním Petra z Broccie. Zde by pozor měla

dát paní z Brabantu, když ještě živa,

by v horším stádu jednou neprodlela.

 

Jak volný byl jsem těchto všech, jichž chtivá

řeč prosila, by prosil jiný za ně,

by nebesa jim byla milostivá.

 

„Ó světlo mé“, já začal odhodlaně,

„v tvém díle zřejmo jest, že modlitbami

se obměkčiti nedá víc soud Páně.

 

A přec ti o tom vedli hovor s námi,

rci, marnou jest jich naděj? či tvá slova

jsou nepojata mými myšlénkami?“ —

 

On: „Věř, má báseň zřejmý smysl chová

a jejich naděj není liché zdání,

když zdravě uvážíš, co děl jsem znova.

 

Hrot soudu tímto v dol se neuklání,

neb nahradí žár lásky v malé době,

co pykat má zde dlouhé prodlévání.

 

Kde větu onu děl jsem, temnou tobě,

tam k Bohu modlitbou se nedoletlo,

jí uleviti nedalo se zlobě.

 

Však nedej, by tě břímě pochyb hnětlo,

než k oné dojdeš, která mezi tmavým

tvým rozumem a pravdou dá ti světlo.

 

Zda chápeš, nevím: Beatrici pravím,

ty uzříš ji na výši této hory

hleď, jak se s hory hrnou stínů sbory.“ —

 

— „Ó drahý vůdce dál! co vše mi spory;

již mdlobou necítím jak dřív, pojď dále,

stát šťastnou s lásky obličejem smavým.“ —

 

„Jak stačí den, my půjdem neustále,“

on odpověděl, „a jak vydržíme,

leč jinak všecko jest, než myslíš. V mále

 

To slunce, které za tím svahem dříme,

své šípy neláme již na tvém těle,

ty uzříš zas je, než tam dostoupíme.

 

Však viz tu duši, sedí osaměle

tak jediná a obrací k nám oči,

ta nejbližší nám cestu poví.“ — Směle

 

Ó duše lombardská, pouť naše kročí,

jak bez hnutí ty stála’s pohrdlivá,

jak vážně, klidně oko tvé se točí!

 

Nic neřekla ta duše zádumčivá,

jít nechala nás, stále na nás zřela,

jak ležící lev, jenž se v dálku dívá.

 

Šel Virgil k ní a jeho slova zněla,

by cestu nejkratší nám ukázala,

leč k jeho prosbě sotva slova děla,

 

Na naši vlast a stav se vyptávala.

— „Mantova“… začal sladký vůdce milý,

a duše, která v zadumání stála,

 

Již s místa vstává, již se k němu chýlí.

— „Jsem, Mantovanský, Sordello“ dí v pýše,

„tvé země syn“ — a objali se chvíli.

 

Ó služko Italie, bolů chýše,

bez vůdce lodi, kterou bouře zmítá,

ne krajin paní, sprostý hampejs spíše!

 

Ta duše šlechetná tak byla hbitá

jen pro sladký zvuk rodné země svojí,

že tady s plesem krajana si vítá!

 

Však v tobě není, kdo by nestál v boji,

a jeden druhého zde záštím hněte,

ač jedna zeď a jeden val je pojí.

 

Ty, bídná, moří svých viz břehy kleté,

je prohlédni, pak popatř v ňadra svoje,

zda někomu jen v tobě pokoj kvete!

 

Co platno, že v tvé Justinian boje

tak uzdu spravil, když jest prázdné sedlo,

bez toho menší věru hanba tvoje!

 

Ó lide, kdyby v žití to tě vedlo,

že zbožný Caesaru máš nechat vládu,

jak Bůh to káže! Pohleď, jak se zvedlo,

 

Jak opět řádí vztekle do úpadu

to zvíře, hlody ostruh jak necítí,

co ty jsi jezdcem! Takou pácháš zrádu,

 

Ty, Albrechte, že moh’ jsi opustiti

tak divoké, je nechat svému vzdoru,

co v sedlo skočiv pánem jsi měl býti!

 

Soud přísný nechať spadne s hvězdných sborů

na tvoji krev, soud hrozný, neslýchaný,

by nástupce tvůj měl se na pozoru:

 

Neb ty jak otec lakotou byls hnaný,

vy doma patřili jste cituprázní,

sad císařství jak pustne bez ochrany.

 

Viz, Montecchi a Cappelletti v strázni,

jak Monaldi a Filippeschi žijí,

ti v truchlivosti a ti opět v bázni.

 

Přijď, ukrutný, viz v poddanství jak nyjí

tví šlechtici, zlo zapuď, jež je svírá,

v jakou se bezpeč Santafiorští kryjí!

 

Přijď, viz tvůj Řím jak pláče, vdova sirá,

jak ve dne v noci křičet neustává:

Můj Caesare, kde jsi? hlas její zmírá.

 

Přijď uzřít, jaká láska zde jest dravá,

a nepohne-li tebou soucit živý,

přijď rdíť se, jaká pověsť tvá i sláva!

 

Ó smím-li, Joviši ty milostivý,

jenž pro nás křižován jsi byl, se ptáti,

zda jinam hledí zrak tvůj spravedlivý?

 

Či v propasti svých úradků snad zráti

nám takto necháváš cos na obranu,

jež nedáno nám zcela pojímati?

 

Ni jedno město není bez tyranů,

a v Marcella se každý sedlák mění,

jak přijde tam a tvořit začne stranu.

 

Ta odchylka ku tvému spokojení

můž’, Florencie, být, tě netýká se,

dík lidu, jenž jest moudrý v uvážení.

 

Máť mnohý spravedlnost v srdci, zase

však příliš rychle spustit luk se zdráhá:

tvůj lid však stále má ji ve svém hlase.

 

Veřejný úřad mnohý vzíti váhá,

však tvůj lid odpovídá bez volání

a křičí: Úřad, po něm jen má snaha!

 

Máš příčinu se dáti do plesání,

mír, věhlas, bohatství vždyť v tobě vzplály.

Výsledek svědčí, pravdou že mé zdání.

 

Atheny, Sparta, zákony jež daly

a druhdy slavné byly svojím mravem,

co ty, ve dobru sotva dokázaly.

 

Neb zchytralým tak hradíš sebe právem,

že nevíš v polovici listopadu,

co v říjnu stkala’s ve rozmaru hravém.

 

Jak často, vzpomínáš-li, svojich řádů

a peněz, mravů, úřadů a zvyků

a rádců svojich proměnila’s radu!

 

A dobře vzpomínáš-li v tomto mžiku

a rozumně, tu jsi jak chorý, paní,

jenž nevydrží v loži beze vzlyku,

 

a zmítaje se bolestí se brání.

 

Zpěv sedmý

 

Když veselý a ctný ten pozdrav sladký

se opakoval tři- a čtyřikráte,

děl Sordel: „Kdo vy jste?“ a ustoup’ zpátky.

 

„Než slávy Boha hodné duše svaté

se cestou k této hoře obrátily,

mne Oktavian pohřbil, již mne znáte.

 

Jsem Virgil, jenž po nebi proto kvílí,

že víry neměl jsem, ne pro zlo jiné.“ —

Tak odpověděl jemu vůdce milý.

 

Jak ten, kterému z nenadání kyne

věc, jíž se diví, věří, váhá zase,

teď „Jest“ ted „není“ s retů jemu splyne:

 

Tak Sordel byl, v sklopené oka řase

cit pokory plál, hned se vrátil k němu,

jej objal tam, kde v úctě objímá se.

 

„Ó slavo Latia, děl, kterým k všemu

se vhodnou zjevila řeč naše býti,

ó věčná chloubo ty rodišti mému:

 

Čí milostí neb zásluhou tě zříti

smím? Rač mi (hoden-li jsem naslouchati),

jdeš z pekla, z které sluje, povědíti?“ —

 

„Já všemi knihy říše žalné bráti

se musil,“ pravil, „nebe mne sem vedlo,

jím přicházím, jím zříš mne tady státi.

 

Ne pro skutky, leč pro jich opak zbledlo

mi ono Slunce, po němž ty mřeš touhou,

za nímž se pozdě poznání mé zvedlo.

 

Je místo dole bolestné tmou pouhou,

ne mučením, tam nezní utrpení,

ne křik, jen vzdech tam slyšet nocí dlouhou.

 

Tam s nevinnými dětmi v odsouzení

dlím, s těmi dětmi, jež zub smrti schvátil,

než dostalo se jim křtu očištění,

 

A s každým, který v žití neošatil

se třemi ctnostmi božskými, hřích mina,

jinými všemi sebe obohatil.

 

Leč můžeš-li a víš-li, z toho klína

skal která cesta vede nejrychleji

tam, pravý Očistec kde započíná?“ —

 

On: „— Cesta zde jest volná, bez veřejí,

smím chodit kol i výš kam zrak se dívá;

jak mohu, půjdu, kam tvé nohy spějí.

 

Leč viz, kterak již den se připozdívá,

a vystupovat nelze v noční době;

na dobrý nocleh pomýšlet nám zbývá.

 

Zde na pravo jsou duše v skalní kobě:

tam, chceš-li, k nim tě dovedu a tuším,

je poznati, že bude milo tobě.“ —

 

„Jak,“ Virgil děl, „dopřáno není duším

jít v noci výš? zda jiný v tom jim brání,

či nestačí jich síla stezkám tužším?“ —

 

A dobrý Sordel prst svůj k zemi sklání

řka: „Ani přes tu rýhu dál se bráti,

věř, nemůžeš, když slunce v zapadání:

 

Ne, jiná snad že moc by bránila ti,

jít výš, než to jen právě, že jdeš v šeru,

čímž vůli tvoji brzy mdloba schvátí.

 

Ty ovšem v jiném moh’ bys jíti směru

a kolem bloudě obcházet svah tmavý,

co zatím slunce jinou blaží sferu.“ —

 

Tu jako udiven můj mistr praví:

„Nuž, veď nás k místu, kde nám radost kyne,

jak pravil jsi, a odpočinek smavý.“ —

 

A sotva trochu dál se noha šine,

já poznávám, jak vrch se níží stále,

jak na zemi zde ve údolí stinné.

 

„Tam,“ pravil onen stín, „tam půjdem dále,

kde jako ve zátoku svah ten splývá,

den nový budem v této čekat skále.“ —

 

Půl v rovině půl ještě v srázu křivá

se stezka do skaliny boku chýlí,

jí více nežli v půli kraj se skrývá.

 

Nach, zlato, jemné stříbro, úběl bílý,

indické dřevo světlé, bledějasné

i svěží smaragd v rozdrobení chvíli

 

Od trávy, stromů barvy čarokrásné,

zde ve mžiku by byly přemoženy,

jak před svým větším menší vždycky hasne.

 

Ne malbou přírody jen vykouzlený

plál tento lesk, však z něho sterých vůní

cos neznámého válo v skal těch stěny.

 

Ve květinách a v trávě kterak trůní,

jsem duší dav — Salve Regina pěly —

za skalou zhlídl, jak jsem stanul u ní.

 

„Než sporé slunce klesne v hrob svůj ztmělý,“

děj Mantovánský, v jehož jsem šli sledu,

„z nás nikdo tam se nechtějž octnout smělý.

 

Zde s výše této lepší ku přehledu

vám jejich posuňky a tváře kynou,

než v hlubině tam dole v jejich středu.

 

Jenž sedí nejvýš touto nad družinou

a hledí, jakby zanedbal svou práci

a k druhých písni nedruží řeč línou,

 

Jest císař Rudolf; dřív než dokrvácí,

moh’ ránu Italie mrtvé zhojit,

jež pozdě jiným teď se těžce ztrácí.

 

Ten druhý, jenž se zdá jej těchou kojit,

vlád’ zemí, Vltava v níž vzniká, hbitě

pak v Labe padá s mořem chtíc se spojit,

 

Slul Otakar a lepší byl jsa dítě,

než Václav, jeho syn jest s dlouhou bradou,

jenž lenosti a zvůli padá v sítě.

 

Ten tuponosý toho baví radou,

kterému z tváře dobrota se směje,

květ lilje rval se louče s žití vnadou.

 

Jen vizte, v hruď se tepe a se chvěje;

a druhý zatím dlaně do otvoru

ve žalném pláči obličej svůj kreje!

 

To tchán i otec Francie jsou moru,

ten syna život plný hříchů znají

a proto bol, jenž tady rve je v sporu.

 

Ten, jehož údy silné být se zdají,

se s písní druží k tomu s nosem statným,

ten ctností opásán byl slavný v kraji,

 

A králem kdyby po něm zůstal zdatným

ten mladík, který zrovna za ním sedí,

ctnost z číše v číš by spěla tokem chvatným;

 

O dědicech však slovo mé to nedí:

s Jakubem Bedřich vladaři se stkvějí,

co dědictví díl lepší, špatně vědí.

 

Neb zřídka lidstva snětě vypučejí

v květ rozšafnosti; by byl prošen o ni,

vždy poznovu tak žádá dárce její.

 

Má slova tak se k Nosatému kloní,

tak dobře jako k Petru, jenž s ním zpívá,

proň s Apulií Provence slzy roní,

 

Tak horší nad semeno zde květ zbývá,

jak Konstancie se nad Beatrici

a Markétu svým chotěm chlubí chtivá.

 

Tam krále prostých mravů řeč má líčí:

to Jindřich anglický, jenž sám dlí dále,

již v lepší větve símě jeho klíčí.

 

A pod nimi nejníže tam na skále

dlí hrabě Vilém a k nim výše zírá,

jimž pro Alexandrie půtku v žale

 

Monferrat s Canavese slzy stírá.“

 

 

Zpěv osmý

 

Již byla chvíle, steskem domů v dáli

kdy touží plavci, kdy jim srdce svírá

den, sladkým soudruhům kdy s bohem dali;

 

Jež láskou raní poutníka, když vtírá

se v jeho ucho zvuk dálného zvonu,

jenž zdá se oplakávat den, jenž zmírá.

 

Sluch přestal všemu naslouchati tónu,

neb duši vstávat zřel jsem v této době,

by umlkli, si přála v ruky sklonu.

 

I sepjala a zvedla dlaně obě

zrak upírajíc k východu, jak chtěla

by říci Bohu: — „Klid můj pouze v tobě!“ —

 

Te lucis ante tak oddaně zněla

jí hymna z úst a takým sladkým zvukem,

že zcela duše má se zapomněla.

 

A všichni, kdo tu s těchto duší plukem,

ti za ní zpívali tu píseň celou,

zrak vzpjavše k hvězdám za svých srdcí tlukem.

 

Za pravdou, čtenáři, spěj myslí bdělou,

neb tak jest nyní tenký závoj její,

že pronikneš jej snadno duší vřelou.

 

Já zřel ctné davy ty, jak obracejí

zrak tiše výš jak v čekání, v té chvíli

tak pokorní a bledí v obličeji.

 

A zřel jsem, shůry jak se na zem chýlí

dva andělové s meči plamennými,

jež bez hrotů a otupeny byly

 

A s listy v jaře právě rozvitými

šat jejich barvu měl i jejich křídla

a šat se chvěl, v zad spěl, kdy třásli jimi.

 

Nad námi jednoho má duše zhlídla,

co druhý slétl ku druhému kraji,

že v středu byla toho lidu sídla.

 

Jich plavé hlavy ještě rozeznají

mé oči, ale v tvářích tak se matou,

jak síly přesilám, když podléhají.

 

„— Jdou z lůna Marie sem stráží svatou,“

děl Sordel, „stříci dol ten mečů ranou

před blížící se zmijí jedovatou.“ —

 

Já, nevěda, kterou by přišla stranou,

jsem obrátil se a pak v strnulosti

jsem tisk’ se družných plecí pod ochranou

 

A Sordel: „Spějme zatím v dol, jenž hostí

ty velké stíny, do řeči se dáti

a uvidět vás, potěší je dosti.“ —

 

Tři kroky sotva moh’ jsem v dál se bráti,

a byl jsem tam; jeden se na mne díval

a tvářil se tak, jak by chtěl mne znáti.

 

Již byla chvíle, v které vzduch se stmíval,

však ne tak, že by to, co mezi mými

a jeho zraky jevilo se, skrýval.

 

On ke mně spěl, já k němu kroky svými.

„Ctný soudce Nino, nevíš, jak mne blaží,

že nebyls mezi duchy prokletými!

 

Jak možno uvítat jej, duch se snaží;

on ptal se: „Rci, jak dlouho, co jsi přistál

vod spoustou hory této u zápraží?“ —

 

„Ó smutným dolem, kde jsem nářků vystál,

jsem ráno přistál a jsem v prvním žití,

ač cestou vždy jsem k druhému se chystal.“ —

 

Mou odpověď jak uslyšeli zníti,

hned Sordel a ten druhý ustoupili

jak lid, jejž náhlé udivení chytí.

 

Tu jeden hned se ku Virgilu chýlí,

k jinému druhý, jenž tam seděl, s křikem:

„Viz, Konrade, co učinil Bůh milý!“ —

 

A ke mně: „Tím tě zapřísahám díkem,

jejž tomu dlužen jsi, který tak tají

své první proč, že ztrácíš tam brod mžikem,

 

Až za tou vodou octneš se vtom kraji,

rci Giovaně mé, aby za mne lkala

tam, nevinní kde milost nalézají.

 

Že matka její by mne milovala,

já nevěřím, co stužky sňala bílé,

čas přijde, by je bídná nazpět ždála.

 

Lzeť poznat na ní nejlíp, krátké chvíle

jak v ženě lásky plamen žárem hoří,

když zrak neb hmat jej neudrží v síle.

 

Tak pěkně kdys ji v hrobku neponoří

ta zmije, Milánské jež vodí k boji,

jak kohout z Gallury.“ Již nehovoří,

 

Však v tváři jemu zřejmě vryto stojí

to vážné rozhorlení lásky pravé,

jež srdce hřeje, s mírou však se pojí.

 

Můj zrak pln touhy zřel pak v nebe tmavé,

tam kde se hvězdy nejlíněji točí

jak nejblíž osy kolo. Pronikavé

 

Proč tam jen, synu, upíráš své oči?

děl Mistr, já: Tři hvězdy vidím, celý

pól jimi kolem plá, co zrak jen zočí.

 

A ke mně on: Čtyř hvězd těch čaroskvělý

kruh dole jest, který jsi viděl z rána,

a tyto tam jsou, kde dřív ony dlely.

 

V tom Sordelo táh’ k sobě mého pána

řka: Ejhle, nepřítel náš, již je tady!

a prstem ukazoval, kde ta strana.

 

Kde malý tento dol byl bez ohrady,

tam ležel had a byl to tuším jistě,

jenž Evě podal jabko hořké vnady.

 

Lez’ pruhem travou, květy v tomto místě,

teď hlavou sem tam kroutil, teď po hřbetu

se lízal jak zvěř, když se myje čistě.

 

Já nezřel, proto těžko říci retu,

jak ve výši se rajští supi vzpjali,

však viděl jsem je kroužit v hbitém letu.

 

Jak ucítil had, že vzduch roztínali

zeleným křídlem, prch’ a v stejném kynu

svých křídel andělé se nazpět brali.

 

Stín, jenž se přibližoval k soudci Ninu,

když volal jej, po celý útok stále

se na mne díval v řadě těchto stínů.

 

— „Když světlo nebes, jež tě vede dále,

má tolik oleje ve vůli tvojí,

co třeba dospět k této květné skále,“

 

Tak začal, „z Valdiniagra, země mojí,

neb ze sousedství zvěsti spolehlivé

když máš, mluv, ať se moje touha zkojí!

 

Já Konrad Malaspina slul jsem dříve,

já nejsem děd, však z jeho rodu, v lásce,

jež zde se tříbí, k svým jsem planul živé.“ —

 

„Já nebyl u vás,“ dím té ku otázce,

„však po Evropě, kde jen přebývá se,

kdo sluchu nedal by té o vás zkazce?

 

Ta pověst, jež váš dům ctí v každém čase,

jest k chvále pánům a jest k chvále kraji,

kdo nebyl tam, ji v sterém slyší hlase.

 

A přisahám, jak dál se ubírají

mé kroky, rod váš zachoval tu slávu,

dle meče i dle váčku jen ho znají.

 

Mrav s přírodou v tom chovají ho právu,

že ctný jde přímo, cestu hříchu mina,

byť zkažený svět zlou poslouchal hlavu.“ —

 

On: „Nyní jdi, věř, slunce, jež zhasíná,

si sedmkráte v loži nepohoví,

jež nohami teď Beran obepíná,

 

A mínění tvé přívětivé znovy,

věř, ostřejšími hřeby v prostřed hlavy

ti bude vbito nežli jiných slovy,

 

Běh soudu světem když se nezastaví!“ —

 

 

Zpěv devátý

 

Již souložnice Titona starého

po obzoru své bledé lila plání,

prchajíc z loktů sladkých druha svého:

 

Hvězd drahokamy měla kolem skrání

ve podobě chladného toho tvora,

jenž ohonem svým jedovatým raní:

 

A kroky dva již, jimiž kráčí shora,

noc učinila k místu, kde jsme stáli,

třetího k letu chvíle byla sporá,

 

Když já, syn Adamův, již rozespalý,

snem zmožen sklonil jsem se k oné trávě,

kde čtyři ti a já jsme rozmlouvali.

 

V tě chvíli, když začíná usedavě

lkát jitra na počátku vlaštovice,

na první žal svůj vzpomínajíc právě,

 

Kdy duše prosta těla víc i více

v sny věštné obrací své zřítelnice:

a méně svými myšlénkami jata

 

V snu orla zřel jsem, křídla svoje zlatá

po nebi táh’, je v dálku rozpínaje,

mně zdálo se, že slétnout již již chvátá:

 

Já mail, že v ony přenešen jsem kraje,

kde Ganymed jat opustil kraj milý

a k bohům uveden byl, jak dí báje.

 

U sebe mnil jsem: tento sem se chýlí

jen zvykem svým, on snad by svými spáry

vzít kořist zhrdal odjinud. Pak chvíli

 

Let jeho kruhovité dělal čáry

a děsný jako blesk pak střelil dolů

a unesl mne až do výše v žáry.

 

Mně zdálo se, že my hoříme spolu,

tak domnělá mne ohně síla pálí,

že sen můj stržen byl tom ve plápolu.

 

Jak Achilles se otřás’ rozespalý

a rozhlížel se kol pln nepokoje

nemoha pojmout obrat nenadálý,

 

Od Chirona když matka v lokty svoje

spícího vzala, do Skyru s ním spěla,

zkad pozděj řecké odvedly ho voje:

 

Já zachvěl se, až záclona snů sjela

mi s obličeje, bledý stál jsem v hoři

jak ten, jenž v hrůze led má místo těla.

 

Víc než dvě hodiny již slunce hoří,

a u mne jedině má těcha stojí,

a zrak můj sirý obrací se k moři.

 

„Ó neboj se! Kéž jistota tě zkojí!“

můj pravil Pán, „zde jsme a v tomto čase

ty nepotlač, spíš seber sílu svoji!

 

Jsme u Očistce“ — a já trnul v žase —

„zde stěna skalní, jež ho obepíná,

a viz tam vchod, kde rozdělena zdá se.

 

V tom svítání, jemuž den vstává z klína,

kdy tvoje duše v onom luhu spala

na květinách, kde ona místa stinná,

 

Tam krásná paní náhle u mne stála:

„Jsem Lucie, spícího vzít si přeji,

abych mu cestou jeho pomáhala.

 

Tam zůstal Sordel s druhy, v kvapném reji

tě unesla, a když den zaplál jasný,

pak přišla sem a já po stopě její.

 

Zde složila tě, však zrak její krásný

dřív okázal mi vchod, jenž otevřený;

pak zmizela a s ní i tvůj sen šťastný.“ —

 

Jak ten, jenž pochyby jest vyproštěný

a jemuž bázeň v jistotu se tiší,

když pravdy poklad byl mu objevený,

 

Já změnil se; že bez obavy dýši,

když zřel můj vůdce, k další hnul se pouti

po obvodu skal, já spěl za ním k výši.

 

Ó čtenáři zříš, k jaké výši pnouti

se snažím látku svou, nech podivení,

cíl větším uměním chci dosáhnouti!

 

My přišli tam již v tichém zamyšlení,

kde mnil jsem, že jsme dříve otvor zhledli

jak trhlinu v zdi; k mému překvapení

 

Tam byla brána, k ní tři stupně vedly,

a každý barvy jiné, tam též vrátný

bez hnutí byl; mé oči výš se zvedly,

 

Jak víc a víc jsem otvíral zrak matný

On seděl nejvýš, střeže tyto prahy;

však jeho tvář snést, tak jsem nebyl statný.

 

Ve pravici své třímal on meč nahý,

zkad sršely tak blesky, že výš k schodu

zrak upřít byly marné moje snahy.

 

— „Kdo jste? Co chcete? Jakém ve průvodu

sem přicházíte,“ začal mluvit, „jděte,

ať stoupání sem nevrhne vás v škodu!“ —

 

„Nám paní s nebe řekla, jenom jděte,“

— můj mistr začal — „ona, ve všem znalá,

též řekla: Tady bránu naleznete!

 

— „Ó kéž by dál vám svoji milost přála,“

děl vlídný vrátník, „nuže pojďte směle

ku stupňům, jimiž zdobena ta skála.“ —

 

I šli jsme; ze mramoru přeuměle

byl broušen bílý první stupeň, hladký,

že jak v zrcadle tam jsem zřel se cele.

 

A druhý jako purpur tmavý, z látky

byl drsné, vypálené ohně žárem

a puklý na délku i na příč zpátky.

 

A třetí nad něj svým vyčníval tvarem,

ten z porfyru tak rudého se skládal,

jak z žíly krev, když prudkým tryskne varem.

 

Sem Anděl Boha obě křídla svá dal

i nohy obě, sed’ výš na zápraží,

že z diamantu toto, já jsem hádal.

 

Po stupních těch mne, jehož duše baží

po poznání, táh’ vůdce, řka: „Teď v prachu

pros, aby zámek otevřel ti paží.“ —

 

Ku svatým nohám vrhl jsem se v strachu,

by otevřelo, milosrdí vzýval,

se třikrát v hruď bil na tom stupni z nachu.

 

P sedm on mi na to v čelo vrýval,

svým ostrým mečem, řka: „Hleď, abys rány,

až vnitř se octneš, pozvolna si smýval!“ —

 

A popel neb prach země vykopaný

by stejné barvy byl snad s jeho šatem;

dva klíče z něho vytáh’ u té brány.

 

Z nich jeden stříbrem plál a druhý zlatem,

dřív bílým a pak žlutým otevíral,

jak přál jsem si v svém srdci touhou vzňatém.

 

„Byť jeden klíč se otevření vzpíral

se nechtěje hned v díře otáčeti,

tu neotevřeš, byť’s vší sílu sbíral.

 

Je dražší zlatý, však víc přemýšleti

u stříbrného dlužno snahou větší,

neb on to jest, jenž uzel rozváže ti.

 

Od Petra mám je“ — pokračoval v řeči —

„spíš zmýliti se smím ve otvírání

než v opaku, lid v lítosti když klečí.“ —

 

Pak svaté dvéře otevřel svou dlaní

řka: „Vstupte! ale pamatujte sobě,

že musí zpět, čí zrak se nazpět sklání.“ —

 

A na stěžejích rázem hned v tě době

vrat křídla svatá se již rozletěla,

jež mocná z kovu zvučného jsou obě.

 

Silnějším zvukem, věz, tak neskřípěla

kdys Tarpeja, když Metella jí vzali,

od kteréž doby sírá, prázdná dlela.

 

Prvnímu zvuku ihned naslouchaly

mé uši; Te Deum laudamus pěly

tam hlasy, v kterých sladké tóny lkaly.

 

A taký dojem ze zvuků, jež zněly,

já tenkrát měl, jaký nás často jíme,

jak varhany by píseň provázely,

 

hned slova slyšíme, hned neslyšíme.

 

 

Zpěv desátý

 

Za prahem brány, které neužívá

tak, jak by měla, láska převrácená

tím, křivou cestu za pravou že mívá,

 

Jsme stáli; slyšel jsem, jak zase sténá

v svých veřejích, k ní kdybych zrak obrátil,

čím chyba ta být mohla omluvena?

 

Náš krok se ve trhlinu skalnou tratil,

která hned sem, hned tam se zatáčela

jak vlny vzruch a sklon, již příboj schvátil.

 

— „Zde trochu umění by užít měla

tvá duše,“ — mistr začal — „podle skály,

jak couvá, noha tvá by dále spěla.“ —

 

Tím pozorné se naše kroky staly

tak, luny tmavý kruh, by odpočinul,

že v lože kles’, než jsme se vymotali

 

Z té tísně. Jakmile nám východ kynul

a my zas volni stáli na prostoru,

kde hory svah couv’ zpátky a tam splynul,

 

Já unavený, ale oba v sporu,

kde cesta teď, neb noha v stepi stojí,

jež pustější cest v poušti bez obzoru.

 

Od břehu svého, s prázdnem kde se pojí,

až k strmé, stoupající patě stěny

by dostačila výška těla trojí.

Kam otočil se zrak náš okřídlený,

ať kde je strana levá nebo pravá,

zdí věnec stejně kol byl utvořený.

 

Po něm se naše chůze namáhavá

nesnula ještě, když jsem zřel, ta stěna,

jež ku stoupání možnost nepodává.

 

Že v mramoru kol byla ozdobena

tak bohatě, že ne Polyklet pouze,

leč příroda by byla zahanbena;

 

Ten anděl, jímž se lidstva pláč a nouze

v mír věky vytoužený proměnily,

po kletbě ráj že volný lidské touze,

 

Tu před námi stál vtesán v mramor bílý,

jak živ s posuňkem svojí tváře smavé,

že obraz není mlčící, nás mýlí.

 

Tu přísahal bys, právě říká Ave!

neb ona také byla na obraze,

jež otočila klíče k lásce pravé,

 

A vytesáno měla v každém taze

tak zjevně slovo: Ej, já dívka Páně!

jak obraz z vosku. — „Ne jen v jedné dráze

 

Má těkat oko a zde dlíti maně!“

děl mistr sladký, — tam kde srdce tluče,

on starostlivě ved’ mne po své straně. —

 

I obrátil jsem obličej svůj ruče

a na té straně zřel za svatou Pannou

tím směrem, kde ty stanul jsi, můj vůdče,

 

Událost jinou v mramor vytesanou;

i obešel jsem tebe a blíž kročil,

by očím byla zjevná každou stranou.

 

Tam s býky vůz jsem vytesaný zočil

a na něm archu svatou, před níž v žase

pad’, nevolán kdo na pomoc jí skočil.

 

A před ní zástup velký ubírá se

ve sedmi sborech; jeden smysl hádal,

že zpívají; že mlčí, druhý zase.

 

A kadidla dým jednomu se vkrádal

v čich z obrazu jak přízraku, že málem,

zda „ne“ či „ano“, spor se tady spřádal.

 

A před archou spěl v tanci okázalém

a v pokoře Žalmista, mému zdání

hned víc, hned méně zdál se býti králem.

 

S paláce okna naproti se sklání

hle, Michol, jeho žena, a zří na to

ve zraku zármutek a pohrdání.

 

Já hnul se, neb mé oko bylo jato

zas novým dějem, zříti duch si stýskal,

co za Micholou v mramor vrylo dláto.

 

Tam římský kníže ve slávě se blýskal,

jenž Řehoře tak dojal velkou ctností

a proto velké vítězství mu získal.

 

Zvěst o Trajana myslím útrpnosti:

jak vdova ubohá mu uzdu jala

ve horkých slzách, těžké ve starosti;

 

Kol něho v hustém davu jízda stála,

a zlatých orlů tíseň nad zástupy

se lehkým větrů křídlem houpat zdála.

 

A ubohá ta rozdělujíc tlupy:

„Pro vraždu syna, děla, slyš mne, pane,

čiň pomstu, slyš, jak srdce moje upí!“ —

 

„Nuž čekej,“ zdálo se, že s rtů mu kane,

„až navrátím se!“ Ona: „Neklam sebe,“ —

mu pravila jak srdce bolem štvané.

 

„Což nevrátíš-li se?“ — On: „Pomstí tebe

pak nástupce můj.“ Ona v strasti, v boji:

„Za cizí ctnost ti neodplatí nebe!“

 

On: „Tož se potěš, nebo sluší svojí

dostáti povinnosti, dál než kročím,

tak spravedlnost chce, k ní se soucit pojí.“ —

 

Ten, nového nic jehož není očím,

nám viditelný tento hovor stavil,

dřív neznámý, zde novinkou jej zočím.

 

Co já se pilným prohlížením bavil

těch vzorů pokory, za podívání

jež k vůli Tvůrci stojí, Básník pravil:

 

„Viz odtamtud, leč volným krokem, sklání

se nový lid k nám, četné jsou to davy,

snad řeknou, výš kde možné vstupování.“ —

 

Můj zrak, jenž patření byl nedočkavý,

jenž po novinkách dychtil každou chvíli,

se nelenil obrátit dle té zprávy.

 

Však nechtěl jsem, bys, čtenáři můj milý,

zmdlel při svém dobrém předsevzetí, slyše,

jak Bůh ždá, by zde dluh svůj zaplatili.

 

Druh muky zde tě neděs, mysli spíše

na následek; byť nejhůř zněl hlas soudu,

nad poslední soud nemůže jít výše.

 

Já začal: „Mistře, již v tom ženou proudu

se k nám, v mém oku dobře-li se zračí,

se nezdají být lidé lidských oudů.“

 

On ke mně: „Pod svou mukou takto kráčí

z nich každý skloněn; a mé oči samy

též v sporu byly, kdo se to sem vláčí.

 

Však upřeně hleď, tamo pod skalami

co blíží se k nám, rozluštit hleď sobě,

zříš, každý že se tepe, tak se zdá mi.“ —

 

Ó bídní křesťané, ó lidé v mdlobě,

již na zvrácené cesty spoléháte

a zrakem ducha dlíte ve chorobě,

 

Že bídní červi jsme, což nepoznáte,

z nichž motýl andělský má teprv býti,

jenž nahý vzlétá k spravedlnosti svaté?

 

Nač nepřestává duch váš pýchou týti?

Vždyť jste jen hmyz, který se v kuklích rojí,

jen červ, který se nemůž’ utvořiti!

 

Jak často figuru lze zřít, jež stojí,

by strop neb střechu nesla tíží hlavy,

a kolena až k hrudi tlačí svojí,

 

Že z přeludu bol vzniknout může pravý

v tom, kdo ji vidí; tak, co zrak můj stačí,

já viděl ony blížiti se davy.

 

Buď víc buď méně skroucen každý kráčí,

dle tíže břemen svých ukláněj líce,

však nejvíc trpělivý s tváří v pláči,

 

Se zdálo, praví: „Nemohu již více!“

 

 

Zpěv jedenáctý

 

„Ty Otče náš, jenž sídlíš v nebes říši,

ne jimi omezen, leč lásku větší

že chováš k prvním dílům v oné výši,

 

Tvé moci, jmenu Tvému chvalořečí

ať každý tvor, a, jak se právem sluší,

Tvé sladké vůni modlitbou se vděčí.

 

Mír tvojí říše v naši přijdiž duši,

jej bez Tebe nestihnem nikdy sami,

ať duch se jak chce po něm pne a kruší.

 

Jak andělé svou vůli nad hvězdami

Ti obětují pějíce hosanna,

kéž každý činí taktéž mezi námi!

 

Ať skane dnes nám denní naše manna,

bez které každý v této drsné poušti

jde zpět, čím víc je k chůzi mysl hnána.

 

A jako každý milerád odpouští

zlo, které trpěl, kéž Tvůj milostivý

zrak odpouštěje zásluhy se spouští!

 

Ctnost naši vratkou, Bože spravedlivý,

v plen nevydávej prastarému vrahu,

nás jeho zbav, jenž naší zkázy chtivý.

 

Tu poslední modlitby naši snahu,

ne nám kéž Tvoje milost splnit ráčí,

leč těm, za námi již v tu spějí dráhu.“ —

 

Tak okolo nás tlum těch stínů kráčí;

zdar nám i sobě ždaje; zvolna táhnul

pod tíží, jak v snu můra když nás tlačí.

 

Pod balvanem svým každý z nich se nahnul

jda polekán po první římsy kraji,

ze špíny světa očistit se prahnul.

 

Když tam v modlitbě stále pro nás lkají.

co mohou pro ně činit zde a říci

ti, dobré vůle kořeny již mají?

 

Jim dlužno pomáhat, by hanobící

zde skvrny smyli, čisti, bez váhání

by vzlétli v kruhy hvězdami se skvící.

 

— „Se spravedností jestli slitování

z vás brzy břímě snít má, že se bráti

svou perutí vám možno podle přání,

 

Kde stupně jsou, nám račte ukázati,

jež nejkratší jsou a kde víc jich kyne,

tam méně srázné z nich nás učte znáti.

 

Neb s tíží masa Adamova šine

sem tento krok svůj, tak že vůle živá

výš stoupati, mu umdlívá a hyne.“ —

 

Ta slova, která v odpověď nám splývá

na vůdce mého řeč, já slyšel zníti,

však nerozeznal, zkad zní zádumčivá.

 

Já slyšel: „Na pravo vám dlužno jíti,

po břehu s námi, tam vchod uvidíte,

kde živý člověk může vystoupiti.

 

Byť balvan nepřekážel ostražité

mé chůzi, krotě hrdost mojí šíje,

že skloněné mám tváře v stínu skryté,

 

Tu prohled toho bych, jenž dosud žije

však jméno tají, znám-li, ku lítosti

bych hnul jím, nad tím, balvan jak mne kryje.

 

Byl Latiník jsem, Toska velké ctnosti

syn Viléma Aldobrandeschi, jeho

zda jméno, nevím, paměť vaše hostí.

 

Mne stará krev a skutky rytířského

slavného rodu v pýše utvrdily,

že nepamětliv matky žití všeho

 

Jsem každým zlostně zhrdal v každé chvíli,

a umřel na to; Sienští to znají,

i v Campagnaticu ty zvěsti zbyly.

 

Jsem Humbert; pýcha, z níž se tady kaji,

ne pouze mne, leč všecky moje druhy

i se mnou strhla zhouby ku pokraji.

 

A proto nesu tento balvan tuhý,

dokud bych zadost Bohu neučinil,

tam zanedbav, zde pykám svoje dluhy.“ —

 

Tvář skloniv poslouchal jsem, jak se vinil,

a jeden z nich (ne, jenž hovořil právě),

zpod balvanu se pozved’, jenž ho stínil.

 

Mne uzřel, poznal, volal usedavě

zrak upíraje na mne v omdlévání;

já skrčen s nimi šel jsem namáhavě.

 

„Tys Oderisi! neklame mne zdání,

čest Agobbia a umění, které

v Paříži sluje illuminování.“ —

 

Děl: „Bratře! víc se smějí listy steré,

jež Franco Boloňský tam pomaloval,

z cti jeho jméno mé jen částku bere.

 

Věř, takto bych jej sotva vychvaloval

jsa na živu, neb veliký chtíč slávy

mé srdce celé příliš naplňoval.

 

Za pýchu tuto trest zde namáhavý

teď snáším, věř, nebyl bych ještě tady,

bych z hříchů k Bohu nezved’ se v čas pravý.

 

Ó marná slávo nadání! jak všady

ti krátce trvá zeleň na vrcholi,

když hrubý věk se nedomůže vlády!

 

Mnil Cimabue, malířské že školy

jest hlava, nyní Giotta slaví doba,

a pověst prvního jen zvuk je holý.

 

A Guldu Guidem vzata vzácná zdoba,

slout mistrem řeči a snad narození

již slavil ten, jenž vyštve z hnízda oba.

 

Víc nežli větru dech ruch světský není,

hned odtud a hned odjinud zas vane,

a mění jméno, jakmile směr mění.

 

Až tisíc let do bezdna času skane,

když zemřeš stár, než kdybys zemřel dítě,

jež „hamham“, „činči“ říká, nezůstane

 

Víc z tvojí slávy, a let proud se řítě

před věčností jest míň než brvy hnutí

před kruhem, jenž se točí nejmíň hbitě.

 

A přede mnou, jenž tak se k chůzi nutí,

ač slavný dřív byl po Toskaně celé,

v Sieně o něm sotva zašeptnutí,

 

A pán tam byl, když rozdrcen byl směle

vztek Florentský, jenž pyšný v onom čase

byl právě, nyní jak jest zkrotlý cele.

 

Jak s barvou trávy s vaší slávou má se,

teď přijde a zas jde, a ten ji zbělí,

jímž z drsné země vyšla v plné kráse.“ —

 

Já: „Pravda, kterou tvoji rtové děli,

ta pokorou mé mírní nadýmání,

leč kdo jest, o němž’s hovořil čas celý?“ —

 

„Provenzan Salvani,“ děl bez zdrahání,

„zde pyká, usmyslil si v pyšné hrudi

Sienu získat svému panování.

 

Co zemřel, touto procházkou se trudí,

neb takou mincí tady těm se platí,

jež marná snaha nad jich obzor pudí.“ —

 

Já: „Když duch onen, jenž se nechtěl káti

až na nejzazším kraji svého žití,

tam čeká, nemoha sem vstupovati,

 

(Když prosby nemohly jej vykoupiti),

než mine čas, jak dlouho žil, dej zvěsti,

jak tento volný přístup moh’ sem míti?“ —

 

— „V své slávě největší žil i v svém štěstí,“

on děl, „když všecken stud potlačiv v sobě

šel, v Sieně si used’ na náměstí,

 

By pomoh’ příteli, jenž v Karla zlobě

jat úpěl v žaláři, tu podnik’ dílo,

že všecky žíly v něm se chvěly. Tobě

 

Víc nedím, byť mé rčení temné bylo,

však sousedé tví již se postarají,

by samo všecko se ti vysvětlilo:

 

Tím skutkem onomu se vyhnul kraji.“

 

 

Zpěv dvanáctý

 

Jak voli, již jdou svorně ve jho spjati,

já s onou duší stíženou šel stále,

jak dopřál sladký mistr s ní se bráti.

 

Leč jak děl ke mně: „Dál jdi, jí dej „vale“,

ať každý tady s plachtami i vesly

jak může loďku svou sám žene dále!“ —

 

Mé údy hned se jedním rázem vznesly,

jak třeba k chůzi, myšlénky však moje

tak zůstaly, jak v strnutí by klesly.

 

Již dál jsem šel s ochotou kroky svoje

za mistrem šina, cítili jsme spolu,

jak lehce jdem bez obtíží a boje,

 

Když on mi pravil: „Obrať zrak svůj dolů,

by tobě cesta lehčí být se zdála,

kol půdu prohledni zde na vrcholu!

Jak, pamět mrtvých by se zachovala,

 

na hrobní kameny se často vrývá

jich podoba, jak v žití bývávala,

 

Čímž často znova slza žalu splývá,

jsouc vylákána ostnem vzpomínání,

jež ostruhou jen zbožným lidem bývá:

 

Tak uměním, však vyšším, v této pláni

na zemi zřel jsem obrazů řad skvělý,

kam sahala jen cesta touto strání.

 

Já toho zřel, jak bleskné letěl střely,

a s nebe padal tam na straně jedné,

jenž stvořen vznešenější nad svět celý.

 

Na druhé oko Briarea zhlédne,

jak nebes šíp jej sklál a opuštěné

na zemi mrtvé jeho tělo ledné;

 

Palladu s Martem všecky ozbrojené

i Thymbrea, kol otce jak se tlačí,

a gigantů zří údy rozptýlené;

 

Pak Nimroda, děs v tváři se mu zračí,

u velikého díla svého paty

na lid s ním pyšný v Senaar se mračí.

 

Ó Niobe! Kým žalem tvůj zrak vzňatý,

jsem zřel, tam v středu dětí u silnice,

kdes dvakrát sedmi dočkala se ztráty!

 

Ó Saule, smrtí bledé jak tvé líce,

na Gelboe meč vlastní vrazil’s v sebe,

tam rosa s deštěm neskanula více!

 

Též, pošetilá Arachne, já tebe

půl pavouka již seděti zřel v smutku

na tkanivu, jímž zhubilo tě nebe!

 

Tvůj, Roboame, nehrozil víc v skutku

zde obraz, ale na voze tys v děsu

zde prchal rychle nečekaje půtku!

 

Dál obraz jiný zřel jsem v tvrdém tesu,

jak osudný šperk sloužil Alkmaeonem

kdys matce jeho k truchlivému plesu.

 

Na Sancheriba synové jak shonem

se vrhli v chrámě a jak jimi chycen

a zabit sám se loučil se svým trónem.

 

I porážku, již Cyrův trůn byl zřícen,

i hanbu, Tomyris když jemu řekla:

Syť krví se, kterou’s byl nenasycen.

 

Jak Assyrských prchala rota vzteklá,

když zabit Holofernes, zbytky boje,

tam viděl jsem i zbraň i krev, jak tekla.

 

Já v popelu a v rumu zřel zdi Troje.

Ó Ilion, jak v bídě prosté vlády

tě okázalo zobrazení tvoje!

 

Ký mistr dláta, štětce tyto řady

těch stínů, rysů tkal, že žasem spilý

i nejjemnější duch by trval tady?

 

Zde mrtví mrtvi, živí živi byli,

líp neviděl, kdo viděl ty vše činy,

než já, skráň jehož k obrazům se chýlí.

 

Jen dál se vynášejte plaché stíny,

ó děti Evy, nesklánějte tváře

na stezku, jež jest obraz vaší viny!

 

Víc naklonila se už Slunce záře,

a obešli jsme čásť té hory větší,

než rozeznal duch jatý v bludu páře;

 

Když ten, krok jehož všecky bděle předčí:

„Teď vzhůru hlavu vznes. Tak otáleti

již není čas!“ mne oslovoval řečí.

 

„Viz Anděla, by dostihl nás, letí,

a nového dne šestá služebnice,

z dne služby vrací se mu ve zápětí.

 

Teď úctou ozdob posuňky a líce,

ať cestu ukázat se zráčí jemu,

den takový, věř, nevrátí se více!“ —

 

Již zvyk’ jsem jeho varování všemu,

neztrácet času, tak i tenkrát záhy

jsem hotov byl, rozumět pánu svému.

 

K nám blížil se tvor onen krásný, blahý,

jsa bíle oděn, v jeho obličeji

svit jitřní hvězdy zdál se chvěti vlahý.

 

Pak náruč svou i křídla, jež se chvějí,

v ráz otevřel řka: „Zde jsou stupně, výše

po těchto lehounce již nohy spějí.

 

Tak mnohý nejde pozvání to slyše:

Ó lidský rode určen v povzlet čistý,

proč padáš, sotva malý větřík dýše? —“

 

Kde stupně v skále, těmi ved’ nás místy,

mé čelo jeho křídla ovívala,

a dále pochod sliboval mi jistý.

 

Jak s pravé strany když se slézá skála

nad obcí, jejíž výtečná jest správa,

nad Rubakontem chrám jest stráže stálá,

 

Sráz příkrý stupni mírnější se stává,

jež položeny v onom byly čase,

kdy kniha platila a míra pravá.

 

Tak stěna skalná tady uhýbá se

a příkrá ve kruh sousední se sklání,

leč z obou stran skal dotýkáš se zase.

 

Tam když jsme došli ve svém vstupování,

Beati pauperes spiritu zpěvy

jsme uslyšeli sladké, k nepopsání.

 

Než jícny pekla jak se různé jeví,

zde chodby tyto! sem se s písní vchází,

a tamo s nářky, v kterých pláč a hněvy.

 

Již kráčeli jsme přes ty svaté srázy,

a mnohem lehčí pouť mně tady byla

než v rovině, já kráčel bez nesnází.

 

„Rci mistře, jakého jha vyprostila

se duše má, že snadno stoupat lze mi,

že pouť mi žádné tíže nečinila?“ —

 

On: „Na tvém čele když s těmi P všemi

se rozloučíš, tak jak s tím prvním právě,

jež smazáno jest jeho perutěmi:

 

Pak vůle tvá tvé nohy zmůže hravě,

že nebudou již cesty cítit tíži,

leč rozkoš vstoupajíce namahavě.“

 

Tu dělal jsem jak ten, který se blíží,

na čele svém, ač neví to, cos maje,

leč na znamení jiných se ohlíží,

 

To zvědět chce rukou si pomáhaje,

hledá, až najde prstů svojich hmatem,

co jeho zraku byla prázdná báje:

 

Tak já své ruky prsty rozpjav chvatem

jen písmen šest jsem nalez’ na své skráni

z těch, jež tam klíčník vryl na prahu svatém:

 

Nač díval se můj vůdce v usmívání.

 

 

Zpěv třináctý

 

Již octli jsme se na vrcholi schodů,

kde podruhé vrch řez má, na té pouti,

jež k očistě jest smrtelníků rodu.

 

Kol vršku římsu vidíš se tu pnouti,

jde do kola, jak u té první hory,

s tím rozdílem, že dříve zde se kroutí.

 

Ni stíny tady, ni obrazů sbory;

na břehu cesty jen se kámen bělil,

a jeho lesk byl sinalý a sporý.

 

„Zde čekat někoho, by s námi sdělil,

kde cesta je,“ — můj Básník rozumoval —

„tu zpozdění té rady já bych želil.“

 

A upřeně jak slunce pozoroval,

on středem učinil svou stranu pravou,

kol níž čásť těla levou obracoval.

 

„Ó sladké světlo, v jehož záři smavou

mám důvěru,“ děl, „cestou novou nyní

veď nás, jak slušno, cestou namahavou.

 

Ty hřeješ svět, tys to, jež světlo činí,

tvůj paprslek má vždy náš vůdce býti,

s tím v spor nejdou-li důvodové jiní.

 

As míli na zemi co musíš jíti,

my ušli jsme již a to v krátké chvíli,

tím vůle žárem, jenž nám v srdci svítí.

My cítili jsme, letem k nám jak pílí,

— však neviděli jsme jich — sbory duchů,

nás lásky k stolu zval jejich hlas milý.

 

Kol první letě v křídel lehkém ruchu,

Vinum non habent zřetelným děl hlasem,

dál spěl a znova hlas ten zněl nám v sluchu.

 

A nežli dozněl v dálce: Orest já jsem,

děl druhý hlas, kol mihl se a v dáli

zas unikal. Já zastavil se žasem.

 

„Co za hlasy to, Otče, děl jsem, lkaly?“ —

A co jsem ptal se, zazněl tu hlas třetí:

Ty milujte, již zlé vám ud