wz
← na hlavní stránku dolů ↓

František Xaver Šalda

Antonín Slavíček



Nekrolog a zhodnocení malířského typu českého krajináře. (Novina III, 1910)


Antonínem Slavíčkem zmizel z našeho malířství snad nejrobustnější talent a pravděpodobně dovršitel celého uměleckého útvaru: krajiny naturalistické. Jeho jméno postaví asi příští historik malby české na křižovatku, kde se štěpí duchové směry.
Slavíček byl vášnivý, výbojný zrak, Slavíček byl citlivá ruka o innervaci neobyčejně jemné, Slavíček byl křepký, útočný temperament kvalit velmi opravdově malířských. Talent jeho opsal velkou čáru vývojovou, významnou po mnohých stránkách: od stísněných úzkostlivostí prvních prací k volnému čirému výtrysku děl posledních; od někdejší předmětné zaujatosti k dnešnímu svému zoru, zabírajícímu volně pole tak širé; od váhavé, střízlivé vnitřní zdrželivosti k útočnosti tak bezpečné a pohotové, že stojí v moderní malbě české bez příkladu a soupeřství. Talent Slavíčkův za své dráhy zorganisoval a zpracoval v sobě mnoho složek, ale složky určitého jen rázu a vesměs jednostranně. Slavíček mohl udivovati a udivoval opravdu útočností a břeskností svého zraku, pevností a křepkostí své ruky, zcelující vášní svého vidu - ale hlubší kvality duševní, kvality uměleckého intelektu nezasáhly nikdy v jeho dílo tak, aby určily jeho ráz. Jeho malba, pravda, není náladová nebo malebná, jeho malba jest malba opravdu mužná, ale přes to nevzruší nikdy plně posledních pramenů nejtrvanlivějšího uměleckého dojmu: jest v jakémsi smyslu materiálná a bude materiálná vždycky.
Kdyby se obrazy malovaly jen barvami, zrakem a rukou, byl by Slavíček z největších mistrů malířských. Ale obrazy malují se čímsi jiným a důležitějším ještě. "Obrazy malují se citem," řekl Chardin a nejen citem: duší, intelektem, orgány pro metafysickou zákonnost a rytmická podobenství života a vesmíru, poesií a myšlenkou, snem i výpočtem. Vezmi si na př. Rembrandta. Jaké ohromné ještě mocnosti než mocnosti zraku jsou v jeho díle! Mocnosti, které, kdyby byly nemalovaly, mohly zbásnit některé kapitoly nového Zákona, nebo některá dramata Shakespearova, napsat některé strany Malebrancheovy nebo dobrat se některých jistot Kantových. Nemluvím o Leonardovi, v jehož dílech jest uvězněna celá jeho faustovská duše, jehož obrazy světélkují polární krásou jeho intelektualismu. Všimni si jen mistra ryze lidského a bližšího našemu průměru i našemu všednímu dni a při tom absolutního malíře každým coulem o němž nemůže nikdo říci, že byl fantasta nebo visionář nebo literát, ducha malířských kvalit velmi výlučných: Vermeera van Delft. Malíř běžného života holandského ze sedmnáctého věku, malíř tak výlučný a absolutní jako málokterý druhý, s tak krajní péčí o malířské métier a hmotnou stránku malířskou - a přece, kolik nad to ještě! Jaký psychický kouzelník, který zaklel do svého díla tolik duševní líbeznosti, citové spanilosti, smyslu pro zákonnou velikosta čistotu a ryzost formovou, že mohl být nazván plným právem a stejně výstižně jako krásně Řekem mezi svými rodáky a krajany! Co všecko ještě ne vedle malíře, ale v něm, pod ním! Objevitel citových intimních hodnot modernosti, tvůrce zvláštního nového duševního pathosu!
Nový duševní pathos - ano o to jde. Není umělce, není ani malíře v nejvyšším a vlastním smyslu slova, kdo není tvůrcem, básníkem tohoto pathosu. Jest možno říci, že Slavíček ovládl alespoň v některých plátnech úplně hmotnou empirickou metodu svého umění, že stvořil díla veliké síly, hotovosti, jiskrnosti, vervy i bravury, a přece zasahují díla tato jen oko pozorovatelovo a nebouří hlubších, duševnějších orgánů a činitelů estetického dojmu. A tato naturalistická metoda jeho zaviňuje i, že jdou trhliny i jeho pracemi dobrými, že leckdy uvízl v nižší sféře, než ta, do níž zamýšlel proniknouti: chtěl býti přísný a nejednou zůstal jen střízlivý; chtěl býti silným a nepovznesl se někdy nad vehementnost; chtěl býti objektivný a ztuhnul sem tam v indiferentnosti.
Tento naturalism jako metoda duševní práce nalezl si volné pole v moderní krajině: zde rozvinul všecky své přednosti, zde dovedl zakrýt na čas i jemným znatelům mnohé své stinné stránky, které si uzřejmuje teprve doba dnešní a posud jen nejnepatrnější její zlomek. Moderní krajinomalba vznikla jako specialisace ze specialisace. Za renaissance oddělila se malba od celkového výtvarného díla uměleckého, unikla z područí architektury, usamostatnila se, stala se specialitou. A z figurálného obrazu olejového odděluje se, specialisuje se dále ještě krajinomalba. Všecky výhody, i všechna nebezpečí takovéto specialisace jsou jejím věnem - a nebezpečí ta nejsou malá, byť se otevřel pro ně zrak až později, nebo lépe: právě proto, že se otevírá smysl pro ně až pozdě. Z celého souboru a svazu duševních sil a mocností vybírá specialista jen orgán jediný; tomu dává vyvinouti se do posledních možností, lhostejný jsa k tomu, že tímto zpřízvučněním jednoho činitele zakrňují činitelé ostatní. Takto vypěstovala se výlučná hypertrofie oka ne ve smyslu vidu a zoru duchového, nýbrž ve smyslu nástroje zcela určitého a technického: lapače dojmů a stupňovatele jich. Zrak vyvinul v této moderní specialisaci zvláštní útočnost a sílu, dobývavost, pohotovost, plodnost, schopnost reagovati co nejúčinněji na popudy co nejmenší - ale tato jednostrannost byla zaplacena ztrátou sil intelektuálních, smyslu pro komposici rytmickou i logickou, pro syntésu a poesii celku, pro duševní pathos. Celá moderní krajinomalba vyvíjela se osudně tímto směrem: od Holanďanů přes francouzské romantické naturalisty Fontainebleauské do impresionistů.
Slavíček stojí u nás po mnohé stránce na konci tohoto směru; v něm se tato metoda duševní dovršuje. Pochybuji, že po něm bude možno u nás, rozuměj v době nejblíže příšťí, jíti dále v krajinomalbě jako naturalistickém útvaru uměleckém - to jest v krajině jako v organismu smyslovém, který chce býti zrakovou rovnomocninou skutečnosti. V tom jest význam Slavíčkův, jeho čest, ale i jeho mez, a mnohem užší, než se dnes zdá jeho četným podivovatelům.
Dnes cítíme zvláště bolestně všecky negativnosti tohoto uměleckého naturalismu a právem nejplnějším a nejčestnějším toužíme po uměleckých kladech, po jistotách uměleckých, které nesly staré veliké umění a podmiňovaly jeho jedinečnou sílu. Dnes se obrací náš zájem od krajinářů k figuralistům. Toužíme po zákonné organisaci, po stylu, po komposici logické i duchové, a jen figuralisté mohou nám ji dáti. Člověk jest nejumělejší dílo přírody; zákonnost jeho jest mnohem patrnější i vtíravější než zákonnost krajinná; a vždycky studium člověka orientovalo směrem ke komposici a stylu. Staří mistři stavěli své obrazy opravdu a doslova stejně jako staví stavitel dům, chrám nebo věž; naplňovali svým způsobem krásné slovo Novalisovo o těle lidském jako o nejsvětějším chrámě božím. - Toto krásné umění dnes ztracené musí býti znova nalezeno, ač bude-li se směti mluviti o moderním umění. Až figuralisté vykonají toto dílo očisty a obrody, prospějí tím nepřímo i krajinářům.
Pak teprve bude snad možný opravdu nový duchový vývoj i v krajinářství.


Polemické doplňky
O Antonína Slavíčka

O zemřelém Ant. Slavíčkovi napsal pan Hanuš Jelínek do posledního "Lumíra", mimo jiné tyto věty: "Ten vášnivý čtenář, ten ohnivý a vždycky nelogický debatér vnímal krajinu bezprostředně, nijaký literární vliv nekalil jeho výlučně malířské a barevné vidění. Měl neklamný, bezpečný instinkt umělců bohem nadaných a mohl sedat k čistému plátnu beze všech teorií. Proto v jeho díle jest tolik bezprostředního cítění, proto jest tu dech přírody tak opravdově mohutný" atd. Pan Jelínek chce karakterisovat a nedovede říci nic než nevkusné tautologie, naturalistické fráze. Kdysi řádily v Čechách demokratické fráze, kterým se šťastně vysmál již Havlíček; v dnešní kritice výtvarné i literární grassiruje pověra, že umělec jest tím větší, čím méně přemýšlí ve svém umění. Naši kritičtí frazéři neznají většího uznání nad slova: bezprostřednost, dech přírody, instinkt, temperament,.. sálá, hýří... žádná literatura, žádné idee... sám ze sebe všecko... Pan Jelínek zdržuje se nyní v Paříži i může se tam zeptat posledního estetického školáčka, co soudí o jeho teorii kritické: tak pošetile nesmí se tam mluvit ani na uměleckém jarmarce. V pravdě žádný umělec - malíř, hodný toho jména, netvořil na zdařbůh; každý mistr myslil a myslil velmi opravdově, než se posadil ke svému plátnu; a neštěstí velkého počtu našich malířů jest právě v sebeklamu, podle něhož stačí sednout si před plátno a rozhánět se po něm. Pan Jelínek ostatně Slavíčkovi křivdí: Slavíček nebyl nikterak tak nemyslivý a nelogický, jakým jej líčí p.Jelínek. I literární idee měly vliv v jeho malbu. Neboť co jiného než literární idea bylo to, co jej pudilo na český jih, co mu vnuklo nadmalířskou touhu, vyjádřiti osudné historické ovzduší jihočeských krajů, vystihnoutv v nich nějak veliké historické duchy, kteří z nich vzešli a jimi prošli: Husa, Chelčického?
Aby nepřišli šprýmařští překrucovači a poněvadž jest třeba říci u nás všecko po lopatě: netvrdím, že stačí dobrá myšlenková metoda sama, aby malíř namaloval již arcidílo; nikoliv, i s nejlepší soustavou a teorií jest možno namalovati prostřednosti, kde není vnitřního tvůrčího posvěcení a karakteru. Co tvrdím, jest jen to, že opravdové dílo umělecké není možno stvořit bez uvědomění myšlenkového a kritického, bez určité myšlenkové metody, která musí předcházet (byť jen o minutu) práci hmotné a musí ji řídit a inspirovat. Také netvrdím, že umělec má před plátnem přemýšlet o kategorickém imperativu Kantově nebo o Hegelově dějinné filosofii; to by mu čerta prospělo. Co musí svým dílem promyslit, jsou zcela určité konkrétní, jedinečné tvárné problémy. Umělec-malíř nebude myslit, rozumí se, abstraktně, bude myslit tvořivě, v barvách, ale přes to myslit.
O Antonínu Slavíčkovi rozepsal se v několika feuilletonech "Času" v květnu Dr. Jan Herben; snesl zde velmi zajímavé vzpomínky na člověka a umělce blízkého jeho srdci, jak jej poznal z dlouholetého styku osobního. V jednom z těchto feuilletonů (z 25. května) dotýká se i mého soudu o Slavíčkovi, jak jsem jej formoval ve zvláštním článku v 7. seš. "Noviny", a snaží se vyvrátiti jej. Zde jest třeba dorozuměti se o některých zásadních bodech estetických, neboť, zdá se mně, Dr. Herben opravdu mně nerozuměl. Napsal prý jsem, že ten pravý Slavíček se jmenoval Vermeer van Delft a žil v 17. věku. Nic takového jsem nenapsal. Vermeer byl Vermeer a Slavíček byl Slavíček. Uváděl-li jsem Vermeera ve svém článku, bylo to proto, že to byl realista jako Slavíček, že je to jeden z otců a iniciatorů moderní malby a právě malby impresionistické a posléze proto, že v Drážďanech, tedy nám nejblíže, kam se velmi snadno dostane občas i průměrný a nezcestovalý český inteligent, mají dva nádherné Vermeery - že tedy mohu předpokládat, že Vermeer není nebo nemusí být našincům Hekubou. Každým způsobem by Hekubou neměl být nikomu, kdo to myslí s výtvarným uměním doopravdy. Vermeer jest typ takové čistoty a vyhraněné ryzosti jako na př. Mozart nebo Schubert v hudbě. Vyslov tato jména před hudebníkem a řekl jsi mu ve zkratce celé duchové útvary, pratypy umělecké; ví hned, co myslíš a kam míříš. A stejně jest tomu s Vermeerem u znatele výtvarného. Scheffler napsal o jeho "Krajkářce" v Louvru tato pěkná slova: "Zvláště trvale, byť i tiše, působil zázračný Vermeer, který je z těch časně zemřelých geniů a o jehož mozartovsky jasném, hlubokém mistrovství podává v Louvru zvěst jen jediný malý obrázek. Poněvadž však tento malíř mlčelivé slávy zanechal vůbec jen málo děl, jest již pouhá jeho přítomnost událostí. Tím spíše, že jeho "Krajkářka" - jen 4o cm vysoká a stejně široká! jest jedno z jeho nejskvělejších děl. Před tímto nepatrným obrázkem daly by se vysvětlit mnohé zákony uměleckého účinu, tak matematicky jasně jest postaven ve formě i v barvě. A zároveň mohlo by se pak na něm vysvětlit, jak nejvyšší ze všech zákonů účinových záleží v tom, přikrýti zase všecku matematiku životem, odíti ji kvetoucí přírodou. Vermeer upomíná v temperamentu trochu na Maneta; jest stejně ušlechtilý a hluboký; byl v tom tedy asi cit srdečného příbuzenství, když malíř zátiší Manet šel do učení k měkkému malířskému umění Vermeerovu." (Paris. Lipsko 1908, str. 144.) Cituji tato slova znamenitého německého kritika, abych ukázal, že jest nejen možno srovnávati holandského mistra XVII. století s mistry nejmodernějšími, ale že jest to i v určitých případech nutné a sice tam, kde jde o duchy jeho rázu, o duchy jasné, určité, slovem o duchy rázu Slavíčkova. Vermeer jest jedna z největších hodnot moderního umění a dílo jeho dává i v řadě případů vítanou míru, abys si uvědomil stupně dokonalosti i základní postuláty, bez nichž není uměleckého díla v plném smyslu slova. Neuvedl jsem tedy Vermeera nazdařbůh, nýbrž s rozmyslem a soudím i dnes, že Vermeer jest nad jiné způsobilý, aby nám vyjasnil případ Slavíčkův a orientoval nás v něm. Ovšem nejde to lehce pouhým srovnáváním sujetů (Vermeer byl krajinář jen výjimkou - ze čtyřičeti jeho děl jsou jen dvě krajiny), musí se sestoupit hlouběji do psychické organisace umělecké. A tu jest patrno, že nešlo mně o žádné snění, fantasování atd. (to jest mně malířství stejně nesympatické jako dru Herbenovi), nýbrž o vnitřní idealism umělecké formy, o vnitřní rytmus a tvárné teplo, bez něhož není nejvyšších děl uměleckých. Nemohu ani dnes po výstavě Slavíčkově napsat, než co jsem již napsal: "že vždycky uvízl v nižší sféře, než ta, do níž zamýšlel proniknouti: chtěl býti přísný, nejednou zůstal jen střízlivý; chtěl býti silný a nepovznesl se někdy nad vehementnost; chtěl býti objektivný a ztuhnul sem tam v indiferentnosti."
Neznal jsem, když jsem psal svůj článek v 7. seš. "Noviny" výroků a listů Slavíčkových; zatím uveřejnila kromě Dra Herbena i pí A. H. své vzpomínky na Slavíčka, vyšly některé listy jeho ve "Volných Směrech". Překvapilo mne zde jedno: jak často Slavíček toužil zahodit všecku techniku, malovat bez techniky. Takový poměr k technice nemá, nemůže mít žádný zralý duch umělecký, který jest jejím pánem; tak soudívají jen umělci, kterým jest technika posud nebezpečím - a já cítil a vyslovil jsem takto případ Slavíčkův, i vidím ve výrocích jeho bezděčné, ale velmi autentické potvrzení svého soudu. Zralý umělec má k technice poměr velmi prostý: miluje ji jako svůj nástroj, zdokonaluje ji jako svůj nástroj. Chirurg nebude jistě proklínat a odhazovat své steré subtilní nože a nožíčky - ví, že bez nich nebylo by jeho umění. A stejný jest poměr zralého umělce k jeho technice: jest to jeho služka, ale služka nutná, bez níž se neobejde a které bude tedy vděčný, jíž bude tedy přát, o jejímž karakteru bude tedy přemýšlet, jejíž výkonnost bude chtít tedy stupňovat. Jak jest dojemné, čteš-li v Denníku Delacroixově neustále, jak opravdově a úsilně přemýšlí technice, o jejích finesách, o jejích tajemstvích! Zde jest mně mužný otevřený poměr moderního umělce k jeho technice, k jeho řemeslu.
Nepíši tyto řádky, abych snižoval Slavíčka. Ctím stejně jako Dr. Herben Slavíčkovo veliké a opravdové mužné úsilí umělecké, jímá mne stejně jako jej jeho tragický osud, vídím v něm jeden z největších výtvarných talentů, které jsme měli, - v tom není rozporu mezi drem Herbenem a mnou. Ale pokládám za nesprávné dělati z něho tu definitivnou hodnotu, jak ji dělá z něho dr. Herben a jiní oslavovatelé. Tou Slavíček prostě nebyl a nemohl ani dnes býti. Slavíček byl člověk prudkého kvasu a varu uměleckého, vývoje často překotného. Kdyby byl žil deset let ještě, sám by byl pravděpodobně pozdějšími pracemi svými korigoval v mnohém své stadium dnešní. Dr. Herben formuloval svůj soud o Slavíčkovi jako o absolutní hodnotě větou: "Dle mého pozorování tvorby Slavíčkovy buď lze krajinu určitou, českou každou, malovat jen tím uměleckým pochodem, jak se na ni odvažoval Slavíček, nebo se vůbec malovat nedá." To jest, opakuji, estetický absolutism, který odporuje vší logice umělecké tvorby. Nikoliv: tytéž sujety dají se malovat i jinými uměleckými metodami, než jak je maloval Slavíček, a metodami po případě vroucnějšími bohatšími (při stejné určitosti), a přijdou malíři - snad za dvacet, snad za třicet, snad za padesát let, ale přijdou jistě - kteří nám podají tytéž krajiny české jemněji hlouběji než Slavíček, kteří, krátce, přepíší Slavíčka do umělečtější verse. Takový jest prostě odvěký zákon vývoje uměleckého.
Každý kult, budiž sebe upřímněji myšlený a cítěný, může se státi nebezpečím mladšímu uměleckému vývoji. A stává se nebezpečím opravdu v tu chvíli, kdy slabosti patronovy berou se za sílu. A toho nejsme daleci, do toho upadáme již v dnešním kultu Slavíčkově. V Slavíčkovi vedle síly a kladů jsou i negativnosti a slabosti; má-li nám případ jeho býti poučením (a tím býti může, jako málokterý druhý), musíme v něm dovést jasně lišiti, musíme v něm dovést jasně čísti. Pro ty z mladší generace, kteří porozuměli již mému prvnímu článku, psány jsou i tyto věty.


 
← na hlavní stránku nahoru ↑