wz
← na hlavní stránku dolů ↓

František Xaver Šalda

Mor pomníkový



Kritika pražské pomníkové tvorby. (Šaldův zápisník I, 1929)


Krásné bylo Staroměstské náměstí tak na počátku let devadesátých minulého století. Severní fronta domů vybíhala více k jihu, okolí svatého Mikuláše bylo hustě zastaveno a tak tvořilo náměstí opravdu uzavřený prostor; mistrně v něm byl umístěn barokní sloup Panny Marie, který ten prostor opravdu rozezvučoval. Do tohoto uzavřeného prostoru vjel na konci devadesátých let krumpáč assanační, probořil severní frontu, rozmlátil všecko kolem svatého Mikuláše, nadělal děr do prostoru náměstí. A když tam postavil Šaloun svůj rozmáchlý, na prázdno vyšumělý, beztvarý pomník Husův, bylo dopuštení boží dovršeno. Ať vstupuji na náměstí Staroměstské z Dlouhé třídy, nebo z ulice Železné, vždycky mám mučivý dojem, že se na místě, kde stojí pomník Husův, stalo nějaké strašné neštěstí, kterému nemohu zabránit. A opravdu: ten pomník je skutečné neštěstí. Právě jako skutečným neštěstím, které se nám sesypalo na hlavu, je Suchardův Palacký, také hromádka beztvarosti v širé planině, a ne uzavřený člen výtvarný ve vyšším uzavřeném celku prostorovém. Praha má snad jediný slušný pomník: Myslbekova svatého Václava. Ne výtvarný zázrak, ale dobrou věc, jadrnou, hutnou, nevyběhlou do mlékařské pěny. Ostatní sochy snad všecky připomínají nebezpečné výrobky cukrářské v bohatýrském měřítku a učedníci cukrářští, kteří budují složitější dorty, mohli by se jimi opravdu inspirovat. Místo výtvarného díla vidíš všude na náměstích a ulicích rozmáchlou novinářskou frázi, cosi jako zplastičtělý úvodník z "Národní politiky" nebo z "Národních listů". Dnešnímu člověku jako by se nedařilo "uctívání hrdinů", abych užil slova Carlylova: snad v ně již ani upřímně nevěří. Jako by Marxův historický materialismus natropil nějakou skeptickou spoustu v jeho mozku. Ale sochaři chtějí být konec konců živi, kameníci také a pak jsou ještě předpotopní lidé, kteří myslí, že takové pomníky slouží k ozdobě města a vymáhají na ně položky v rozpočtech obecních, okresních nebo zemských. Ale vpravdě cítí všichni činní lidé, když se ráno vylijí z domů a rozběhnou po svých obchodech, že takové pomníky jen překážejí. Kde nabrat také času a rozhlédnout se po krásách slečny Slepičkové, tancující jako genius nad Palackým a hlásající ideu znovuzrození českého národa, když s udýchaným dechem zápasíš o každou vteřinu, abys dorazil včas do kanceláře nebo do krámu? Zevlounů v dnešním životě víc a víc ubývá a ubozí cizinci, kteří projíždějí v Čedokových autokarech, bývají tak uuzení v pražských sazích a tak uzívaní, že celé město tancuje před nimi jako mrak bezbarvých skvrn, v němž se objímají svatý Václav s Husem a Jungmann s Dobrovským a splývají v sebe až do nerozeznání. Oč rozumnější byly v tom směru minulé věky, snad proto, že byly v stavbě pomníků mnohem hospodárnější. Ve středověku včlenili takovou plastickou vzpomínku na historickou osobnost bez velkých cirátů do gotické katedrály. Je jen jedním řádkem, jedním veršem v té kamenné Bibli svatosti i profánnosti, vzletu i pitvornosti, legendy i historie, kterou je katedrála. Kolik jen německých králů a císařů viděl jsem kdysi v Strassburském Münstru objíždět na svých neumořitelných drobných konících nějaké jeho křídlo! A všichni stejně vlasatí a vousatí, neboť ta šťastná doba neznala ještě individuace. A jak ještě italská renesance dovedla postavit pomník takovému condottierovi, Coleonimu nebo Gattamelatovi! Sama věcná střízlivost, sama jadrná hutnost a žádná novinářská fráze a žádný politický tlach a žádná lekce z t.zv. filosofie dějin ! A jak šťastně dovedli obyčejně ti staří lidé nalézt pro ty sochy úměrné místo, jak je dovedli uzavřít do malého prostoru, nebo opřít o blízkou mocnou architekturu! Čímž nepravím ovšem, abychom tyto sochy kopírovali a přenášeli tehdejší poměry do dneška, který je zcela jinak ustrojen a má jiné potřeby. Dnešní Praha je žalostný cvikýř mezi něčím, co již není, a něčím, co ještě není. Není to velkoměsto, bůh chraň; je to jen veliké maloměsto, což je něco horšího než veliká ves. A místo, aby se všecka pozornost a všecko úsilí správy obracelo k zhygienisování tohoto vší romantickou i neromantickou špínou zamořeného předpeklí, v němž bydliti je již dnes skutečnou mukou, nemá celá řada lidí na práci nic, než zaneřáďovat město výpotky své obraznosti stejně lenošné jako tupoduché. Máme stavební zákon popřevratový, vedle něhož obdobný starý zákon rakouský byl zázrak umu, bystrosti a péče o bydlící. Zákon, který dovoluje každý útok na tvé zdraví, vyjma snad přímou vraždu. Zákon vybudovaný přímo na ochranu podnikatelských lichvářů a počítající patrně se zcela blízkou katastrofou, ať povodňovou, ať zemětřesením. Vychází jim velmi ochotně vstříc: chce jim usnadnit co nejvíc práci. Až bude Praha skutečným velkoměstem, budou všichni její obyvatelé bydlit za Prahou v přeširokém zeleném pásmu domků a vil a do toho, čemu se dnes říká Praha, budou jen dojíždět ráno za prací, neboť to všecko bude jediná kancelář, jediná úřadovna, jediný obchod, jediná banka. A co v takovém velkoměstě s pomníky? Člověk bude mít jedinou touhu, až ho vychrlí jeho dráha, pozemní, podzemní nebo vzdušná, aby co nejrychleji dostihl své pracovny ulicí nebo bulvárem přímo k ní vedoucím a aby se po vykonané práci co nejrychleji, s nejmenší ztrátou času dostal na svou stanici a z ní domů. Okounění po ulicích a očumování po nich bude ten příští člověk pokládat přímo za ničení zdraví, s nímž bude spořit a které bude ze všech sil pěstovat ve svém zeleném stromovitém pásmu. Z této dnešní Prahy bude snad vyňato a před zplanýrováním zachráněno několik ostrůvků, předem hrad s hradním náměstím, a budou dány snad pod jakýsi neviditelný skleněný poklop, jako museální objekty in natura. Právě proto musí nám záležet na tom, aby takové Hradčanské náměstí, beztak snad již poslední uzavřené, neroztříštěné náměstí pražské, nebylo zohyzděno pomníkem pana Obrovského, který opravdu vniká divokými lokty do tohoto náměstí a utlačuje neomaleně a rozbíjí všecko, co zde bylo posud vytvořeno. Má bezohlednost venkovského chasníka o muzice, ale to je také jeho jediná, ovšem dosti pochybná kvalita. Nejsem nikterak animován proti agrárnickému plánu, postaviti v Praze pomník tomu mythickému Přemyslu Oráči. Vidí-li v tom agrárníci svou politickou prestiž, s pánem bohem. Postavte si pomník vyšší třebas než Popokatepetl nebo Kilimandžáro, ale ne na tomto místě, které patří, opakuji, celé za musejní vitrinu. Ostatně doufám, že slova, která pronesl pan president o tomto projektu, stejně taktní ve formě, jako rozhodná ve věci, rozptýlila již nedorozumění a svedla celou otázku na pole jí jediné vlastní: na pole ryzí umělecké účelnosti.


← na hlavní stránku nahoru ↑