wz
← na hlavní stránku dolů ↓

František Xaver Šalda

Několik vzpomínek na Bohumila Kubištu



(Šaldův zápisník I, 1929)


"Aventinská mansarda" oživila nedávno dvojí výstavou obrazovou vzpomínku na desáté výročí smrti tohoto krásného čistého hocha, který padl v půli dráhy a zemřel krátce po převratě, 27. listopadu 1918, na španělskou chřipku, právě když výpravou na Slovensko chtěl odčinit jakýsi stín, který na něm ulpěl - myslím, že neprávem - a věnovati se pak úplně životu práce a tvorby malířské.
Výstava "Aventinské mansardy" je nejen čin pietní: jest i živou výčitkou moderní galerii české, jejíž kuratorium nalezlo žalostnou nesoudnost a nestoudnost, odmítnouti několik obrazů Kubištových, které jí byly nabízeny jeho dědici zdarma. Člověk i jen průměrně vzdělaný by si řekl: Kubišta je mrtev, je uzavřený historický zjev, který má své určité vývojové místo v českém umění postimpresionistickém, v generaci t.zv. tvrdošíjných: a jest prostou povinností galerie, která má poskytovat materiál historikovi nebo historickému pozorovateli k poznání běhu české tvorby malířské, aby si opatřila některá z jeho význačných děl a včlenila je do svých sbírek. Ale to byste znali špatně českou duši: ta dovede nenávidět opravdu až za hrob, ano za hrobem teprve jak náleží neostyšně a otrle. Kubišta, pokud vím, nepůsobíl žádnému z tehdejších koryfeů českého malířství osobních trpkostí, nevystupoval osobně polemicky proti nikomu z nich; a přece mstí se ti pánové až za hrob. Proč? Protože v jeho tvrdém, nesmluvném a drsném umění cítí ztělesněné memento soudu, který se zdvíhá nad jejich bezkarakterním líbivým eklektismem, soudu, jejž mohou sice chytračící politikou o nějaký rok oddálit, ale jemuž natrvalo uniknouti nemohou.
Poznal jsem Kubištu krátce před první výstavou, kterou vystoupil na veřejnost, před výstavou "Osmi" r. 1906. Přišel tehdy ke mně do Lázeňské ulice na Malé straně: vysoký kostnatý hoch otevřené, přísně kreslené tváře, ocelově sivých očí, podivné, drsně naléhavé výmluvnosti; kazatel, horlitel, řekl jsern si hned. Přišel mne informovat o snahách svých a svých druhů,jimiž byli Filla, Vinc. Beneš, Willy Novák aj. Byli tuším žáky Bukovacovými na Akademii, ale utekli mu všichni ze školy, což bylo víc než pochopitelno. Kubišta se rozhoroval o Van Goghovi, Gauguinovi, Daumierovi; co ho v nich tehdy unášelo, byl vášnivý pathos, nesmluvný protiakademism, individualita zpřízvučňovaná všemu na vzdory. Ale Kubišta miloval v té době i Tolstého, jeho přísnou moralistní útočnost, jeho asketickou vůli. I o něm tehdy u mne blouznil a činil tak prý i před svými soudruhy, jež nejednou na podiv ostatních klidných spolunávštěvníků kavárních apostrofoval po tolstojovsku, pronášeje k nim hotové kázně mravní a náboženské.
Byl to tehdy podhorský hoch, hranatý, přimočarý, tvrdý a neuhýbající, který měl silné čelisti, jakoby stvořené k tomu, aby louskaly nejtvrdší ořechy-kamenáče záhad, které pro ně jako by schválně nasbíral a vybral život. Hoch neoddělující ještě umění od života, hoch vnášející horlitelskou karakternost i do umění a domnívající se, že umění je tu výhradně proto, aby bylo odrazem nesmluvné tvrdé osobnosti. Byl to tehdy rozumář, řešící všecko selsky tvrdým rozumem, a sice rozumem mravně účelným. Byl to člověk nepodrytý, věřící; věřící v rozum jako v jakési vtělení Boha. Ale záhy postavil jej vývoj tehdejšího umění před problémy, při nichž nevystačil s tímto svým přímočaře rozumářským a moralistním primitivismem.
Tehdejší výtvarná generace stála pod tísnivým vlivem impresionismu již se vyžívajícího, ano již dožitého. Bylo nutně třeba nalézt novou metodu výtvarnou, nový řád tvárný. Proti opojně jevovému, rozplývavému povrchu, proti impresionisticky sladkému roztříštění a rozkladu formy nalézt a vytyčit nový tvar, který by vystihl skutečnost z nového, hlubšího zorného úhlu: spíše duchově než jevově. Hledá se nová obrazová stavba, nová obrazová skladba, která by opsala skutečnost spíše z vnitra než s povrchu; která by vnesla kvas života do hmoty a pojala ji jako funkci myslícího a záměrného ducha. Cézanne stává se svou zkrystalisovanou formou, se svým přehledným řádem skladebným, východiskem celého nového hnutí.
Ani Kubišta nemohl se vyhnouti této myšlenkové práci do hloubky, ano, oddal se jí s celou vášnivou úporností své selsky tvrdé, venkovské duše. Doma setkává se "Osma" jen s nezdary, urážkami, sprostotami. Po první výstavě v ulici Králodvorské následuje druhá u Topiče. Výsledek stejný: posměch a sykot. Kuratorium moderní galerie vykonává návštěvu a přehlídku výstavy, ale prof. Švabinský nenalézá nic, co by bylo hodno zakoupení... Některé obrazy Kubištovy vystavuje tuším v Ječné ulici nakladatel Pelcl, ale lidé ohrožují holemi sklo výkladců. Později vystavují osmičkáři v "Mánesu" na úpatí Petřína, ale obecenstvo se chechtá jejich obrazům, v nichž nenalézá jevového realismu a které pokládá za nemístné šprýmy nebo za mazanice bláznů. Dr. Herben v "Čase" píše proti nim rozhorlenou epištolu, plnou nepochopení a zavilé zloby, a před jednou krajinou Kubištovou táže se ironicky, představuje-li almaru nebo kanape...
A v této době tento poplvaný mladý hoch, který neví, bude-li zítra obědvat a nalezne-li úvěr u ševce, aby mu podrazil boty, do sebe svinutý, s očima do vnitra nyní jakoby zabořenýma, rozhoduje se odjeti do Paříže, poněvadž jen tam před plátny velikých mrtvých i hledajících živých může dojíti odpovědí na mučivé otázky o základních problémech svého umění: jen tam může nalézti zkonejšení svého vzrušeného, až z hlubin bytí vzbouřeného já.
Opatřil jsem mu zcela nepatrnou podporu peněžní a Kubišta pouští se s ní na jaře 1910 do Paříže. Jak se tam s ní protloukl, zůstává mi dodnes záhadou. Později slyšel jsem, že tam prošel dny pekelného odříkání se i toho nejnutnějšího. Ale byla to železná vůle, která se dovedla vzepřít osudu jako nejtvrdší krystal. V Paříži očaroval jej klasicismus Poussinův. Poznal, co je to veliká harmonie formová, která prostupuje celý obraz jako utajená hudba a zvučí tajemným akordem i z nejmenšíjeho součástky. K tomu Cézanne s lekcí příbuznou. A Kubišta chce si rozumově uvědomit a matematicky vyvážit toto tajemství harmonie, nevěda ještě, že kořeny jeho vězí hlouběji, než kam sahá rozpočet; bere do ruky kružidlo a snaží se redukovat celý tvárný komplex obrazový na několik základnich geometrických a matematických proporcí. Ale listy jeho z té doby, které mi píše, jsou dotčeny lehkou perutí krásy samozřejmé, krásy jako mocnosti životně kulturní, které se tehdy v Paříži vzdává tento rozum až posud příliš těžký a příliš abstraktní, živený v tvrdé řeholi odtažité metodičnosti.
Domů vrací se Kubišta s vlasem předčasně poněkud prokvetlým, ale plný zkušeností a poznání, získaný pro vnitřní dílo ducha, které chce nyní vyslovovat zákonnou znakovostí formy v obraze. Tento duch bere však na sebe v povaze Kubištově nutně výraz tvrdě nesmluvný, až odpudivý, výraz zákona až hrozivě tvrdého: Kubišta celým svým vnitřním založením jest kdosi podstatně fanatický, snad až sektářský. Veliké figurálné komposice, které nyní vznikají pod vlivem Poussinovým a Cézannovým - takový "Paridův soud", takové "Koupání" - působí na mne jako těžkopádné stavby kyklopické, plné utajeného odboje a hněvu. Je to tvrdé až do surovosti, hrozivé až do nerůdnosti, přísné až do křeče. Přírodní tvar jest všude odrealističtěn a odpřírodněn až v něco půl fantastického, půl mechanického, co chce vyslovit jen abstraktní duchové schema, jak se rodilo v malířově mozku. Obraznost, něha srdce a zraku, milostná pohoda duše, to všecko je z těchto obrazů nejen vyloučeno, nýbrž v nich přímo zadupáno tvrdými sedláckými botami. A zrovna taková je barva těchto pláten: syrová, schematická, jdoucí ne za okouzlením zraku, nýbrž za metodickou poučkou a abstrakcí. Kterýsi malíř napsal, že je to prostě k nedívání. A opravdu: ty věci, ta těla jsou jakoby svlečená z pleti a vytažená již v rozkladu z vody. Ale ovšem: Kubišta zcela vědomě a úmyslně takto maloval; maloval cosi jako hrozby a kletby slabochům a středocestníkům... Nechtěl se líbit, nechtěl okouzlovat: chtěl vyzdvihnout a vytyčit abstraktně-duchovní podstatu jevového světa. A tento rys hrdé asketické vůle jako by se stupňoval ještě později: širší barevná škála podstupuje u něho později zúžení co nejradikálnější, ustupuje největší barevné zdrželivosti. Stále méně a méně jest u něho barva hrou oka, stále víc a víc musí sloužiti: malíř dobývá z ní stále úsilněji modelační potenci. I ona je zapřáhána do jha abstraktní vůle. Ve "Sv. Šebestiánu", v "Oběšeném" dochází Kubišta ke zvláštní velkosti, ovšem pomáhaje si při tom leckdy křečí a nehorázností, k něčemu, co je tak na půl cestě mezi kubismem a expresionismem. Forma je tu analysována, ale ne proto, aby dala základní pratvar, nýbrž aby se přiblížila tomu, co stále mučilo Kubištu a co unikalo každému rozboru, každému výpočtu, každému dohadu: duchu... Působí to na mne, jako by ho chtěl Kubišta zajmout nejdůmyslnější strategií formovou a metodickou, ale on stále vzdoroval a prchal. Myslím, že, cestou za tímto zabstraktněním tvaru byl by jej Kubišta nakonec pojímal jako jakýsi ideogram, kterým by se byl snažil napsat své vise vnitřního světa, vylévajícího se ve svět vnější a prostupujícího jej...
Po návratu z Paříže marně se snažil Kubišta uchytiti se v Praze jako malíř. Byl to boj příliš nerovný mezi přísným duchem, zapředeným cele do svých snů, a tupou těžkou nepohnutelnou, sytou a zavilou hmotou, na niž Kubišta všude narážel a o niž se všude utloukal. Vulgárnost vítězila nad noblesností Kubištovou na celé čáře. Kubišta neviděl před sebou naposledy jiné cesty než buď zbahněti v řemeslné produkci na výdělek nebo utonouti v bohémě a ve vší bídě fysické i mravní, kterou ten pojem s sebou přináší. A tu se objevila mravní ryzost a velkost povahy Kubištovy v celé své kráse a síle. Zavrhl obojí, protože obojí znamenalo vnitřní ochuzování stále postupující a rostoucí a nakonec: duchové zahynutí. Toho ušlechtilého čistého hocha! Nedovedl se na trvalo zradit, dovedl se jen na čas zapřít. A tak volil cestu hodnou opravdu hrdiny Corneilleova: řekl si, že se na nějaký čas vzdá úplně malování a že si zatím jako voják vydělá tolik, aby za několik let mohl se mu věnovat cele. Byl záložním důstojníkem a tak se dal aktivovat roku 1913 jako poručík k těžkému námořnímu dělostřelectvu v Pole. S počátku snášel ovšem velmi těžce vojenskou disciplinu a celý ten život, tak vzdálený života malířského; ale duch jeho byl zvyklý kázni vysokého stylu a to usnadnilo mu asi, že si uvykl, podrobovati se i kázni vnějškové. Napsal mi několik listů, z nichž je patrno, že let jeho ducha tím vším nebyl ani porušen, ani spoután... Kubišta dále pracoval na sobě teoreticky s velikým důsledným úsilím,jak to dosvědčuje i několik studií estetických, které v Pole napsal. V prázdných chvílích, kterých ovšem vybývalo mu velmi málo, snad také maloval.
V Pole překvapila Kubištu světová válka. Hned na počátku podařil se mu bravurní kousek: rozstřelil francouzskou ponorku, která se snažila vniknout do přístavu té pevnosti. Byl za to dekorován. Sám vypravoval mně ten příběh s humorem a rozmarem jako hru šťastné náhody, když mne byl v Praze navštívil, tuším na sklonku prvního roku války. Tenkrát byl ještě dobré mysli a věřil ve vítězství mocností ústředních. Na životě vojenském nalezl leccos, co ho uspokojovalo: přesnost a disciplinovanost a užitou vědu ve službách lidské prakse, byť krvavé. Také nejednoho kolegu si chválil, jako ducha opravdu kultivovaného, který svou prázdeň vyplňuje snažením vědeckým, studiem hudby nebo jazyků...
Po druhé mne navštívil buď na konci třetího nebo na počátku čtvrtého roku války. To jsem jej viděl naposledy.
Abych dokreslil jeho mravní podobiznu, musím vzpomenouti i téhle zdánlivé nepatrnosti. Jakmile byl aktivován v Pole, jakmile se dobral pravidelných příjmů, splatil mně do haléře poštovní poukázkou všechen ten jinak nepatrný peníz, který jsem za ním posílal do Paříže... Takový až do drobností přesný a svědomitý byl to člověk. V souvislosti s jeho pozdějším osudem působilo to na mne až symbolicky. Jako by chtěl odejít tak, aby se mohlo o něm říci: dával, ale nepřijímal...
Padl v půli cesty, dříve než jeho usilování mohlo se dobrat výsledků zcela nesporných a definitivních. Ale i tak jsou v jeho díle práce veliké zralosti duchové a veliké síly výrazové, na něž se nesnadno zapomíná a jimiž usnadnil a ukrátil cesty svým spoluhledatelům a spoluvýbojcům a jichž plně zúročili teprve mladší. Ale ovšem nad jeho dílo tyčí se jeho přísná trpká osobnost, po mnohé stránce až rytířsky oslnivá ve své zbrojné kráse, a příklad, který v sobě zavírá.


← na hlavní stránku nahoru ↑