wz

William Shakespeare




ROMEO A JULIE

 
Romeo and Juliet

William Shakespeare
1595

Přeložil Josef Václav Sládek

Obsah

 

Obsah

Osoby

Proslov

JEDNÁNÍ PRVNÍ.

Scéna 1.

Scéna 2.

Scéna 3.

Scéna 4.

Scéna 5.

JEDNÁNÍ DRUHÉ.

Proslov

Scéna 1.

Scéna 2.

Scéna 3.

Scéna 4.

Scéna 5.

Scéna 6.

JEDNÁNÍ TŘETÍ.

Scéna 1.

Scéna 2.

Scéna 3.

Scéna 4.

Scéna 5.

JEDNÁNÍ ČTVRTÉ.

Scéna 1.

Scéna 2.

Scéna 3.

Scéna 4.

Scéna 5.

JEDNÁNÍ PÁTÉ.

Scéna 1.

Scéna 2.

Scéna 3.

 

Osoby

 

Escalus, kníže Veronský.

Paris, mladý šlechtic, příbuzný knížete.

Montek, hlavy dvou nepřátelských rodů.

Capulet, hlavy dvou nepřátelských rodů.

Stařec, z rodu Capuletův.

Romeo, syn Montekův.

Mercutio, příbuzný knížete a Romeův přítel.

Benvolio, synovec Montekův a přítel Romeův.

Tybalt, synovec hraběnky Capuletové.

Bratr Lorenzo, františkán.

Bratr Jan, z téže řehole.

Baltazar, sloužící Romeův.

Samson, sloužící Capuletovi

Gregorio, sloužící Capuletovi.

Petr, sloužící Juliiny chůvy.

Abraham, sloužící Montekův.

Lékárník.

Tři Hudebníci.

Panoš Parisův.

Jiný Panoš.

Hraběnka Monteková, choť Montekova.

Hraběnka Capuletová, choť Capuletova.

Julie, dcera Capuletova.

Chůva Juliina.

Měšťané Veronští.

Příbuzní obou rodů.

Masky, Stráže, Hlídky a Družiny.

Chorus.

 

Dějiště: Verona; Mantova.

 

Proslov

 

Vystoupí Chorus.

Chorus Dva domy, oba stejně urozené,

v krásné Veroně, kam náš děj nás táhne,

zášť dávnoletá v nový rozbroj žene,

v němž rodná ruka rodnou krví vláhne.

Z osudných ledví nepřátel těch berou

pod přenešťastnou hvězdou žití svoje

dva milující, kteří sudbou šerou.

v své smrti pohřbí roditelův boje.

Děj strašný lásky smrtí znamenané,

hněv rodičů, z něhož se dál hněv prýští,

až teprv zmarem dítek poustane,

dvě hodiny teď půjdou po jevišti.

A budete-li trpělivost míti,

co vadno zde, chcem snahou nahraditi.

(Odejde.)

 

JEDNÁNÍ PRVNÍ.

 
 

Scéna 1.

 

Verona – Náměstí.

Vystoupí Samson a Gregorio z domu Capuletův s meči a pukléři.

Samson Slovo s to, Gregorio, hrdlit se od nich – nedáme!

Gregorio Ne, to bychom byli hrdličky.

Samson Já myslím, vrazí-li nám urážku do hrdla, že z pochvy vytáhnem.

Gregorio Ano, spíše hrdla dbej, abys je výtah‘ z oprátky, dokud jsi živ.

Samson Já rázem udeřím, když jsem popuzen.

Gregorio Ale rázem nejsi popuzen, abys udeřil.

Samson Pes z domu Monteků mne popudí.

Gregorio Popudit znamená pohnat, a býti rekovným znamená stát; protož popudí-li tě, poženou tě.

Samson Z toho domu pes mne dožene, abych stál; ke zdi se postavím proti každému, ať muž, neb holka od těch Monteků.

Gregorio To dokazuje, že’s vratký chlap; neboť nejslabší staví se ke zdi.

Samson Pravda; a proto ženské jako slabší nádoby se vždycky přitlačí ke zdi; – tedy Montekovy muže odrazím ode zdi, a jeho holky přirazím ke zdi.

Gregorio Spor je pouze mezi našimi pány a mezi námi, jejich muži.

Samson Vše jedno; povedu si tyransky: až budu hotov s muži, budu ukrutníkem na panny; vypadnu na ně.

Gregorio Vypadneš na panny?

Samson Ano, nebo padnu na ně; měj si pro to smysl, jaký chceš.

Gregorio Smysl pro to musí mít, kdo to cítí.

Samson Mne ucítí; jsemť jak známo notný špalek masa.

Gregorio Dobře, že nejsi ryba; kdybys byl, byl bys hňup. Tas tu svou peroutku; tam přicházejí dva z domu Monteků.

Vystoupí Abraham a Baltazar.

Samson Můj nahý meč je z pochvy; začni hádku; já tě budu krýt zadem.

Gregorio Tak! obrátíš se ke mně zády a utečeš?

Samson Nic se neboj.

Gregorio Ne, věru, tebe se bát nebudu!

Samson Vezměme si právo na svou stranu; ať oni začnou.

Gregorio Já se na ně ušklíbnu, jak půjdu kolem; ať si to pak vezmou, jak chtějí.

Samson Ne, jak si troufají. Lusknu jim palcem pod nos; bude to jejich potupa, snesou-li to.

Abraham Luskáte nám palcem pod nos, pane?

Samson Luskám palcem, pane.

Abraham Luskáte nám palcem pod nos, pane?

Samson (stranou Gregoriovi). Jest právo na naší straně, řeknu-li: ano?  

Gregorio Není.

Samson: Ne, pane, neluskám vám palcem pod nos, pane; ale luskám pod nos, pane.

Gregorio Chce se vám sváru, pane?

Abraham Sváru, pane? Ne, pane.

Samson Ale chce-li se vám, pane, postavím se vám; sloužím tak dobrému pánu jako vy.

Abraham Nic lepšímu.

Samson Dobrá, pane.

Vystoupí Benvolio.

Gregorio (stranou k Samsonovi). Řekni lepšímu.; tam přichází jeden z příbuzných mého pána.

Samson Ano lepšímu, pane.

Abraham Lžeš.

Samson Taste, jste-li muži. – Gregorio, pamatuj na svůj chlapský tes.

(Potýkají se.)

Benvolio Od sebe, blázni! (Srazí jim meče.) – meče zastrčte;

vždyť ani nevíte, co děláte.

Vystoupí Tybalt.

Tybalt Jak! – mezi touto cháskou zbabělou

meč tasíš? Obrať se, Benvolio,

a pohleď na svou smrt!

Benvolio Jen mír chci zjednat.

Meč do pochvy! – neb se mnou užij ho,

bys roztrhl ty lidi od sebe.  

Tybalt Jak! – s mečem v ruce mluvíš o míru?

To slovo nenávidím jako peklo,

jak všechny Monteky a tebe též.

Braň se, ty sketo! (Potýkají se.)

Vystoupí různý lid obou domů a pouští se do boje. Nato vystoupí Měšťané s kyji a partizánami.

První Měst. Hej, kyje, dřevce! do nich! skolte je! Pryč s Capulety! dolů s Monteky!

Vystoupí starý Capulet v nočním Županu a hraběnka Capuletova.

Capulet Jaký to povyk? Hej, můj šaršoun sem! Hrab. Capulet Ne, berlu, berlu! k čemu tobě meč?

Capulet Můj tesák, pravím! Starý Montek jde a mává čepelí mně na úkor.

Vystoupí starý Montek a hraběnka Monteková.

Montek Ty lotře, Capulete! (K hraběnce.) Pusť mne již!

Hraběnka Monteková Ni o krok nesmíš nepříteli blíž.

Vystoupí kníže Escahis a Družina.

kníže Escahis Odbojní poddaní a vrazi míru,

vy prznitelé této oceli,

jež potřísněna krví sousedů! –

Jak? slyšet nechtějí? Hoj i muži, dravci,

již hasí požár zhoubné vzteklosti

purpurným zřídlem proudícím vám z žil,

pod trestem mučidel zbraň odhoďte

zle kalenou z těch rukou krvavých,

a slyšte hněvné slovo knížecí:

Tři sváry občanské, jež prázdným slovem

ty rozdmýchal jsi, starý Capulete,

a ty, Monteku, třikrát porušily

klid v našich ulicích a přiměly

Veronské staroslavné měšťany,

by pohodili vážné ozdoby

jim slušící a rukou též tak starou

se uchopili starých partizán

rzí míru zhlodaných, a stlumili

tu vaši hlodající nenávist.

Znov zbouříte-li naše ulice,

klid porušený žitím zaplatíte.

Pro tentokrát se všichni rozejděte. –

Vy, Capulete, se mnou půjdete,

a vy, Monteků, přijďte odpoledne

na starou radnici, náš soudní dvůr,

a zvíte naši další vůli v tom. –

Znov dím, pod trestem smrti všichni pryč!

(Odejdou všichni kromě Monteka, hraběnky Montekové a Benvolia.)

Montek Kdo opět rozjitřil ten dávný svár?

Byl’s při tom, synovce, když začlo to?

Benvolio Lid protivníka vašeho se bil

již s lidmi vašimi, než přišel jsem;

já tasil, chtěje roztrhnouti je.

V tom objevil se Tybalt divoký,

meč nahý v ruce, kterým, supaje

mi výzvu v uši, mával nad hlavou

a sekat vítr, jenž nic nezraněn

mu hvízdal na posměch. Co střídali

jsme bod a tes, jich přišlo víc a víc

a sem i tamo dopadaly rány,

až kníže přišed, roztrh‘ obě strany.

Hraběnka Monteková Kde jest Romeo? viděl jste ho kdes

Jsemť ráda, že v té šrůtce nebyl dnes.

Benvolio Již o hodinu dříve, hraběnko,

než zbožňované slunce vyhlédlo

ze zlatostkvoucích oken východních,

duch stísněný mne pudil z města ven.

Tam, v platanovém háji, na západ

jenž od města se táhne, spatřil jsem,

jak, záhy tak, se prochází váš syn.

Jdu k němu; ale on mne postřehl

a uchýlil se v lesní huštinu.

Já, měře jeho náladu dle své,

jež nejvíc tíhla tam, kde nebyl nikdo,

a vlastní rozladěnou osobu

již maje za nadbytnou společnost,

jsem šel za vlastní myslí, nestíhav

jej v jeho myšlénkách, a míjel rád

jsem toho, rád kdo prchal přede mnou.

Montek Již mnohé jitro vídali ho tam,

jak množí pláčem čerstvou ranní rosu

a hlubokými vzdechy přidává

mrak mrakům; ale jak jen počíná

u nejvzdálenějších bran východních

všeradostnící slunko odstírat

Auroře s lůžka stinné záclony,

v dál od světla můj zádumčivý syn

se domů odkrádá a samoten

se uzamyká ve svém pokoji,

zavírá okna před spanilým dnem

a sám tak umělou si tvoří noc.

Ten smutek osudně mu duši zraní,

když dobrá rada původ neodstraní.

Benvolio Můj vzácný strýce, znáte příčinu?

Montek Té neznám, aniž mohu vyzvědít ji od něho.

Benvolio Zdaž doléhal jste naň?

Montek I já i mnozí jiní přátelé;

leč on, jsa rádcem vlastních pocitů,

– to nechci říci, zdali pravdivým, –

tak v sebe stajen jest a uzavřen,

tak dalek výzkumu a odkrytí,

jak poupě, které závistivý červ

byl nahlodal, než v něžné lupínky

se mohlo rozestříti do vzduchu,

neb svoji krásu slunci posvětit.

Jen, z čeho bol ten klíčí, kdybych věděl,

tak rád, jak seznat, léčit bych jej hleděl.

Vystoupí Romeo.

Benvolio Teď, prosím, odstupte; – hle, tam se blíží

když mnoho nezapře, zvím, co ho tíží.

Montek Kéž zde tím prodlením se zdařilo ti

jej z pravdy vyzpovídat! – Pojďme, choti.

(Odejdou Montek a Hraběnka.)

Benvolio Aj, dobré jitro, strýčku!

Romeo Den tak mlád?

Benvolio Teď právě tlouklo devět.

Romeo Ach, žeť stát

se téměř zdají truchle hodiny!

Byl to můj otec, jenž tak odtud spěchal?

Benvolio Byl. Jaký smutek prodlužuje tak Romeův čas?

Romeo Že toho postrádá,

co maje, čas by krátkým nalézal.

Benvolio Aj, láska?

Romeo Bez lásky…

Benvolio Že bez lásky?

Romeo …a přízně tam, kde všechna láska má.

Benvolio Žeť Mílek, ach, tak něžný na pohled,

jest krutý tak a tvrdý v zkoušení!

Romeo Žeť Mílek, ach, zrak maje zastřen stále,

i slep k své vůli vidí stezku dále!

Kde obědváme? – Ach! – oč byl ten spor?

však nepovídej nic, já slyšel vše;

o velké záští jde, však o víc lásky. –

Nuž tedy, lásko sporů dychtivá!

ó milující zášti! ó, ty vše,

co nejprv stvořeno je z ničeho!

lehkosti těžká, vážná marnosti,

nestvůrná směsi krásných přeludů!

ty, olověné pýří, světlý dýme;

ty chladný ohni, zdraví churavé,

vždy bdělý sne, jenž jsi a nejsi snění! –

toť láska má, ač lásky mé v tom není.

Ty nesměješ se?

Benvolio Nikoliv, spíš pláču.

Romeo Proč, dobré srdce?

Benvolio Pro bol, který zrývá

tvé dobré srdce.

Romeo Tak už v lásce bývá.

Můj vlastní bol mi těžce duši svírá,

a tvým se převršuje jeho míra;

tvá láska, kterou´s na jevo mi dal,

jen množí můj až příliš velký žal.

Jeť láska dým, jejž rodí vlhký vzdech;

když čistá, v očích milenců jest žeh,

a trpíc mořem jest, jež slzy živí.

Co ještě? – šílenství, v němž rozum jasný,

žluč odporná a sladký balšám spásný.

Buď s bohem, strýčku. (Odchází.)

Benvolio Stůj; – jdu s tebou; chceš?

ty křivdíš mi, když se mne vzdaluješ.

Romeo Sám sebe nemám; nejsem zde; to jistě

Romeo není; na jiném dlí místě.

Benvolio Pověz mi vážně, koho miluješ?

Romeo Aj, mám snad plačky ti to povídat?

Benvolio Proč plačky? – Ne, jen vážně řekni mi,

kdo jest to?

Romeo Nemocnému kaž, by psal

svou závěť vážně; – v čas to nepravý

řek’s tomu, kdo tak těžce churaví.

Nuž, vážně, strýčku, ženu miluji.

Benvolio Tak blízko asi mířil jsem již sám,

když domníval jsem se, že miluješ.

Romeo Ty’s dobrý střelec! – A jest spanilá, ta, kterou miluji.

Benvolio V terč spanilý,

můj strýčku spanilý, se nejspíš střelí.

Romeo V tom´s přestřelil; neb Cupidovou kuší

ji nelze střelit; Diany má duši

a v neprolomné panenskosti zbroji

před lásky dětským lukem zdráva stojí.

Vzdor klade obléhání luzných slov

i útočivých zraků dostřelu;

ni zlatu, které světic dobývá,

klín neotvírá. O jest bohata

svou krásou, chudá jedině jsouc v tom,

že, kdys až dokoná, s tou krásou její

i všechny poklady, jež chová, stlejí.

Benvolio Či věčné panenství chce zachovati?

Romeo Tak jest; a šetříc tak, zle marnotratí;

neb krása, jež tak přísná na své vděky,

o krásu loupí všechny příští věky.

Jest příliš krásná, moudrá, moudře skvělá,

než zkázou mou by světicí být chtěla;

vší lásky však se zřekla; – pro slib ten

živ mrtev jsem, jsa živ, bych řek‘ to jen.

Benvolio Slyš mne a na ni myslit zapomeň.

Romeo Ó uč mne, jak bych myslit zapomínal.

Benvolio Tím, že dáš očím více volnosti;

též jiných vděků sobě povšimni.

Romeo Tak jejích vzácných vděků vzpomínat

si budu ještě víc. – Ty šťastné masky,

jež čela krásných paní celují,

svou čerností nám připomínají,

že krásu skrývají. Kdo oslepnul,

již nikdy zapomenout nemůže

na drahý poklad ztraceného zraku.

Ukaž mi ženu nad vše spanilou,

a čím ten její vděk mi bude víc,

než listem, kde bych čeť, kdo spanilejší

té krásky nad vše spanilé? – Buď zdráv!

mne nenaučíš zapomnít, můj druhu.

Benvolio Slib zaplatím; neb umru ti v svém dluhu.

(Odejdou.)

 

Scéna 2.

 

Ulice.

Vystoupí Capulet, Paris a Sloužící.

Capulet Však Montek vázán toutéž pokutou,

co já; a mužům starým jako my

již těžko není zachovati mír.

Paris Jste oba nad vše váženi, a žel,

že dlouho tak jste žili v nešváru.

Leč nyní, pane můj, co říkáte

mé prosbě?

Capulet Opakuji jenom to,

co prve již jsem řekl. – Dítě mé

až dotud ve světě je cizinkou,

a nevidělo ještě proměny

čtrnácti roků. Dvou jen ještě jar

uvadnout nechte krásu peřestou,

než dospělou být může nevěstou.

Paris Jsouť mladší nežli ona šťastné matky.

Capulet Když tak, byl jejich květ až příliš krátký.

Zem pohltila vše mé naděje,

až na ni; ona zbyla jedinou

nadějnou vládkyní mé pozemskosti.

Leč zkuste u ní štěstí, Parisi,

a vaše srdce v souhlasu-li znějí,

má vůle jest jen částí vůle její;

když svolí, její volba v sobě chová

mou ochotu i souhlas mého slova.

Dnes na večer k slavnosti starobylé

jsem pozval k sobě mnohé hosty milé;

vy, ze všech nejvíc vítán, které znám,

ten počet milých rozmnožíte nám.

Dnes uvidíte pod mou střechou chudou,

jak zemské hvězdy k nebi zářit budou.

Vše, co jen mládí, jaré duše cítí,

když za belhavou zimou, oděn v kvítí,

jde v patách duben, vše tu něhu v shluku

tam naleznete svěžích, dívčích puků.

Vše slyšte, vizte; a ta nejvíc milá

vám buď, jež toho nejvíc hodna byla.

Má dceř z těch mnohých o jednu buď víc: –

jen číslicí, byť neplatila nic.

Již pojďte se mnou.

(K Sloužícímu.)

Brachu, honem jdi

a po krásné Veroně vynajdi

ty, kteří jsou tu psáni. Vyřiď všude,

že, komu libo, u mne vítán bude.

(Odejdou Capulet a Paris.)

Sloužící Vynajít mám ty, kteří jsou tu psáni.

Psáno jest, že si má švec hledět svého lokte, krejčí

kopyta, rybář štětce a malíř sítí; ale mne

posílají, abych vynašel osoby, které jsou tu psány!

a já nemohu vynajít, koho ta písařská osoba zde

napsala. Musím k lidem učeným. – Právě vhod!

 

Vystoupí Benvolio a Romeo.

Benvolio Mlč, brachu; – jeden oheň druhý tráví,

bol jeden mírněn trýzní muky větší;

kdo odvrátí se, závrati se zbaví;

a hoře zoufalé žal jiný léčí:

jen do očí si novou nemoc vprav

a od otravy staré budeš zdráv.

Romeo Ach, na to výborný jest jitrocel.

Benvolio Nač, prosím?

Romeo . Na tvou holeň zlomenou.

Benvolio Romeo, zbláznil jsi se?

Romeo Nezbláznil;

však hůře nežli blázen spoután jsem

a vězněn, mořen hlady, trýzněn, bit,

a – Dobrý večer, milý člověče!

Sloužící Dej Pán bůh dobrý večer. – Prosím vás, pane, umíte číst?

Romeo Tak; vlastní osud ve svém neštěstí.

Sloužící Tomu snad jste se naučil bez knihy; ale prosím vás, umíte něco číst, co vidíte?

Romeo Tak jest, když znám jen písmeny a řeč.

Sloužící To mluvíte poctivě; potěš vás Bůh!

Romeo Stůj, brachu; umím číst. (Čte.)

»Signor Martino s chotí a dcerami; hrabě Anselmo

a jeho spanilé sestry; ovdovělá šlechtična Vitruviova;

Signor Placentio a jeho roztomilé neteře;

Mercutio se svým bratrem Valentinem;

můj strýc Capulet, choť a dcery; má krásná neť Rosalina;

Livia; Signor Valentio a jeho bratranec Tybalt;

Lucio a veselá Helena –«

Toť vzácná společnost; kam mají přijít?

Sloužící Nahoru.

Romeo Kam?

Sloužící K večeři; k nám.

Romeo Kde je to u vás?

Sloužící U mého pána.

Romeo To jsem se arciť dříve ptáti měl.

Sloužící Hned vám to povím bez ptaní. Můj pán je slavný, bohatý Capulet, a nejste-li z rodu Monteků, přijďte, prosím vás, vyklopit sklenku vína. Mějte se dobře! (Odejde.)

Benvolio Při starobylém kvasu Capuletů

též krásná Rosalina večeří, již miluješ;

a obdivované vše krásky Veronské tam budou s ní.

Jdi též, a srovnej okem nezkaleným

tvář její s těmi, jež tam zastanem,

a labuť tvá ti bude havranem.

Romeo V ten blud-li oči mé svou víru změní,

ať ohněm slzy jsou, jež pláču v hoři;

v nich často topeni, ne utopeni,

ti světlí kacíři ať za lež shoří!

Mé lásky krásnější?– co světem svět,

vševidným sluncem nezřen taký květ.

Benvolio Jest krásna, kde se jiné nestkvějí,

a v obou očích vážil’s pouze ji;

leč v křišťálné ty misky polož jen

vděk dámy své a půvab jiných žen,

jež na plesu ti ukážu, a v kráse,

věř, ztratí ta, jež nejlepší teď zdá se.

Romeo Nuž půjdu; ne že zrak můj o ně stojí,

však že se oblažit chci hvězdou svojí.

(Odejdou.)

 

Scéna 3.

 

Pokoj v domě Capuletově.

Vystoupí hraběnka Capuletova a Chůva.

Hraběnka Capuletová Kde, chůvo, jest má dcera? zavolej ji.

Chůva Juliina Žeť, při svém panenství v dvanácti letech,

jsem už ji volala. – Hej, beruško!

hej, bedrunko! – Ach, nedopouštěj Bůh! –

Kde je to děvče? – Slyš přec, Julinko!

Vystoupí Julie.

Julie Co jest? kdo volá?

Chůva Juliina Vaše paní matka.

Julie Zde jsem; co poroučíte?

Hraběnka Capuletová Věc je ta –

Ty, chůvo, poodejdi na chvíli;

chcem spolu promluviti v soukromí.

Ne, vrať se, chůvo, – vzpomněla jsem si –

ty také poslyš naši úřadu.

Jak víš, má dcera má již krásný věk.

Chůva Juliina Ba na hodinu spočtu její stáři.

Hraběnka Capuletová Čtrnáct jí není.

Chůva Juliina Čtrnáct zubů svých

dám na to v sázku, ač mi bohužel

jen čtyři zbyly, že jí není čtrnáct.

Jak dlouho máme do svatého Petra?

Hraběnka Capuletová Dvě neděle, neb o den, o dva víc.

Chůva Juliina Víc nebo méně; ze všech roku dní

v noc před Petrem jí bude čtrnáct let.

Má Zuzanka, – všem duším křesťanským

dej Pánbůh lehké odpočinutí! –

s ní byla v jednom věku. – Bůh si vzal

mou Zuzku; bylať příliš hodná pro mne;

leč, jak jsem řekla, v noc před svatým Petrem

jí bude čtrnáct; na mou věru tak;

mám dobrou paměť. Jedenáctý rok

teď máme po tom zemětřesení;

a byla odstavena, – do smrti

to nezapomenu, – z všech roku dní

v týž právě den; neb, sedíc na sluníčku

tam u zdi, pod budníkem, dala jsem

si na prs peluněk. Náš pán a vy

jste byli zrovna tenkrát v Mantově. –

Co, mám to hlavu? – ale jak jsem řekla,

když dotknula se toho peluňku

na prsu bradavce a cítila,

že hořkne, – roztomilý blázínek! –

tu měla jste se na ni podívat,

jak ušklíbla se a jak na ten prs

se zfantila! – V tom »Hrk« prál holubník.

Mne věru dvakrát prosit nemusel,

bych vzala do zaječích. – Od těch čas

je tomu zrovna jedenácte let;

neb tenkrát sama již stát uměla,

ba, – ty můj Spasiteli! – běhala

a batolila se jak všudybylka.

Vždyť o den dříve natloukla si čílko,

a tu můj muž, – Bůh dej mu radost věčnou!

on veselá byl kopa, – děcko zved‘

a povídá: »Aj, na tvář padáš teď?

až zmoudříš, budeš na znak padávat;

viď, Julinko?« a, svatá Rodičko!

to hezké vyžle plakat přestalo

a řeklo: »Tak!« – A vida, jak ten žert

se nyní splňuje! – Ba, ručím za to,

i kdybych živa byla tisíc let,

že nikdy na to nezapomenu:

»Viď, Julinko?« řek‘ on, a hezounký

ten bloudek ztiší se a řekne: »Tak!«

Hraběnka Capuletová Dost toho, prosím tě, již pokoj dej.

Chůva Juliina Hned, vzácná paní; ale přece jen

se musím smát, když na to vzpomenu,

že plakat přestala a řekla »Tak!«

A mělať, za to ručím, na čele

vám bouli jako vejce slepičí,

zlou ránu, a tak hořce plakala. –

Můj povídá: »Aj na tvář padáš teď?

až zmoudříš, budeš na znak padávat;

viď, Julinko?« – a ztichnouc řekla: »Tak!«

Julie A ty už také ztichni, prosím tě.

Chůva Juliina Již mlčím, skončila jsem. Bůh tě chraň!

Ty’s byla nejkrásnější robátko,

jež jsem kdy kojila; a kdybych jen

se mohla tvojí svatby dočkati,

má všechna přání budou splněna.

Hraběnka Capuletová Aj, svatby, o tom právě mluvit chci.

Nuž, pověz mi, má dcero, Julie,

jak vypadá to s přáním tvým se vdát?

Julie To čest je, o níž se mi nezdálo.

Chůva Juliina Čest! Nebýt sama kojnou tvou, bych řekla,

že moudrost pila jsi již z prsů mých.

Hraběnka Capuletová Nuž, čas je nyní myslet na vdaní;

jsouť mladší tebe u nás ve Veroně,

a dámy vznešené, již matkami.

Já se svým hrabětem ti byla matkou

v těch letech, kde ty ještě dívkou jsi.

A tedy zkrátka: čacký Paris teď

se u nás o tvou ruku uchází.

Chůva Juliina Muž, slečinko! ó slečno, taký muž,

jak v širém světě, – z vosku mužíček!

Hraběnka Capuletová Veronské léto nemá taký květ.

Chůva Juliina Ba, on je květ, ó učiněný květ.

Hraběnka Capuletová Co říkáš? můžeš-li ho milovat?

Dnes večer uvidíš jej na plesu;

a líce mladistvého Parisa

co knihu pročítej a nalezneš

tam rozkoš pérem krásy vepsánu.

V ty tahy snoubené tam hleď a viz,

jak souladně se pojí rys a rys,

 a temno-li v tom krásném díle cosi,

jen v jeho očích postranní čti glossy.

Ten nesvázaný jun,.spis lásky hezký,

by vykrášlen byl, potřebuje desky.

Jak ryba v moři, krása nejkrásnější

je tam, kde obklopena krásou vnější;

a v mnohých očích slavná kniha ona,

kde zlaté děje svírá zlatá spona.

Tak, majíc jej, vše sdílet budeš s ním,

co má, a sama nepozbudeš tím.

Chůva Juliina Ba nepozbude! – ne, spíš nabude;

vždyť ženy nabývají od mužů.

Hraběnka Capuletová Mluv zkrátka, může se ti Paris líbit?

Julie Když pohled lásku budí, ten chci slíbit;

však hloubej‘ moje oko nestřeli,

než souhlas váš mu letět povelí.

Vystoupí Sloužící.

Sloužící Milostpaní, hosté jsou pohromadě, večeře na stole; vás volají; po slečně je shon; chůvu proklínají ve špižírně, a všechno je nohama vzhůru. Musím pryč a obsluhovat. Prosím, pospěšte za mnou.

Hraběnka Capuletová Hned.

(Odejde Sloužící.)

Julie, hraběti čekat nedej.

Chůva Juliina Jdi, k šťastným dnům si šťastné noci hledej. (Odejdou.)

 

Scéna 4.

 

Ulice.

Vystoupí Romeo, Mercutio, Benvolio s pěti neb šesti jinými Maskami a Pochodníky.

Romeo Jak, má se něco řečnit na omluvu?

či beze všeho máme vstoupiti?

Benvolio Ty okolky již nejsou ve zvyku:

my žádného mít nechcem Cupida,

jenž s páskou přes oči a malovaným

tatarským lukem z laťky řezaným,

jak vraní hastroš dámy poplaší;

a k vstupu netřeba nám proslovu

mdle odříkávaného bez knihy,

dle nápovědy. Ať si měří nás,

jak jest jim po chuti; my v dobré míře

jim zatančíme a zas odejdem.

Romeo Mně dejte pochodeň, chuť nemám k tanci;

v mé mysli temno; světlo ponesu.

Mercutio Ne, ne, Romeo, musíš do kola.

Romeo Věř, nelze mi; vy k lehkým střevícům

i lehkou mysl máte; duše má

jak olověná k zemi kruší mne,

že ani pohnouti se nemohu.

Mercutio Jsi zamilován; vydluž Mílkovy

si perutě a jimi povyleť

nad všední tíže pouta obvyklá.

Romeo Jsem příliš těžce raněn jeho šípem,

než abych jeho lehkou perutí

moh‘ povzlétnout; a upoután jsem tak,

že na píď odpoutat se nemohu

od tupé trýzně; klesám lásky tíží.

Mercutio Chceš do ní klesnout? obtížil bys ji;

na věc tak útlou přílišný to tlak.

Romeo Že láska útlou věcí? nikoliv;

jest příliš drsná, krutá, bouřlivá,

a bodá jako trn.

Mercutio Když drsná k tobě,

buď drsným na lásku; když bodá tebe,

ji bodni ty, a tak ji porazíš.

(K jednomu z družiny.)

Sem pouzdro, – na tvář si je nasadím!

Tak, – larvu na larvu! –

(Dává si masku.)

Což toho dbám,

že bude jakés oko slídivé

teď vyzpytávat na mně škaredost? –

Ta škraboška ať za mne pýří se.

Benvolio Nuž pojďme, zaklepejme, vejděme;

jak tam, hned všichni mrštně do kola.

Romeo Mně dejte pochodeň. Ať třeštilové

lehkého srdce patou lehtají

necitným sítím stlanou podlahu, –

já starého se držím přísloví:

chci světlonošem být a dívat se.

Hry krásnější sic nikdy nebylo,

však já se vzdávám.

Mercutio »Myš v pasti vzdává se,« říkává dráb;

když ty se vzdáváš, vytáhneme tě

– již dovol, bych to řek‘, – z té pasti lásky,

v níž vězíš po uši. – Hej, dále jen!

Zde ve dne svítíme.

Romeo Toť věru ne.

Mercutio Chci říci, brachu můj, že, meškajíce,

svá světla maříme, jak za dne svíce.

Ze chcem to dobře, musíš rozuměti;

v tom pětkrát smyslu víc, než v smyslech pěti.

Romeo Jdem v dobré vůli na ples, věřím rád,

však smyslu není v tom.

Mercutio Proč, smím se ptát?

Romeo Já dnes měl sen.

Mercutio Já též.

Romeo Co se ti zdálo?

Mercutio Ze snící mluví často pravdy málo.

Romeo Tak, – ze spaní; však jim sny pravda jsou.

Mercutio Královnu Mab měl´s tedy návštěvou,

jež v říši elfů stojí při porodu.

Nic větší achátu, jejž v prstenu

má na ukazováčku primátor,

tažena spřeží prášků slunečních,

přes nosy jezdí lidem ve spaní.

Kol špice z pavoucích jsou dlouhých noh,

kryt vozu z křídel polních koníku

a postroj z nejtenčích jest pavučin;

ohlávka z vlhkých svitů měsíčných,

bičiště holeň cvrčka, vlákno bič,

a malý, šedorouchý komárek

jest její vozotaj ni napolo

tak velký, jak ten oblý červíček,

jenž hnízdí v prstu líné dívčiny.

A, korba vozu prázdný lískový

jest oříšek, jejž truhlář veverák

jí zhotovil, neb starý červ, již jsou

vil koláři od nepamětných dob. –

Tak vystrojena harcuje co noc

milencův mozky, – ti sní o lásce;

a přes kolena dvořanů, – těm hned

se o poklonkách zdá; a přes prsty

zas advokátům, kteří o palmárech,

a po rtech děv, jež o hubičkách sní.

– Ty tresce často rozhněvaná Mab

i nádchou za to, že si cukrovím

dech pokazily. – Někdy rozjede

se přes nos dvořanu i zdá se mu,

že navětřil, kdy žádost podat má.

A někdy přicházívá s ocáskem

desátkového selátka a nos

pošimrá faráři, jak spí, a on

hned o jiném sní beneficiu.

Zas jindy přes krk cválá vojínu,

i zdá se mu, že řeže cizí hrdla,

a o průlomech sní a zálohách,

hispanských čepelích a pohárech

pět sáhů hlubokých. A potom v ráz

mu zabubnuje v sluch, že trhne sebou

a procitne; a byv tak polekán

svou modlitbu si odkleje neb dvě

a usne zas. To táž je Mab, jež v noci

zaplétá koňům hřívy; speká vlas,

když nečesán a nečist, do knotů,

jichž rozpletení značí neštěstí.

To čarodějka, která dívky tlačí,

když leží na znak, učíc je, jak nosit,

a tak z nich dělá ženy statečné. Toť ta –

Romeo Dost, dost, Mercutio, již dost!

ty mluvíš o ničem.

Mercutio Tak; mluvím o snech,

jež nečinného mozku dětmi jsou,

jen lichou obrazností zplozeny,

tak látkou nehutny jak povětří

a nestálejší větru, který laská

teď ledovitá ňadra severu,

a pohněván, v ten mžik zas odfučí,

tvář obraceje v rosodeštný jih.

Benvolio Ten vítr, o němž mluvíš, odnáší

nás od nás samých; jest již po večeři

a přijdem pozdě.

Romeo Já se obávám,

že příliš záhy; neboť v duši své

mám tušení, že jakás pohroma,

jež dosavade visí ve hvězdách,

té noci plesem krutě započne

svůj hrůzyplný běh a ukrátí

tu lhůtu bezcenného života,

jenž uzavřen v mých prsou, nějakým

zlým dopuštěním smrti předčasné. –

Však Ten, jenž u kormidla plavby mé,

řiď plachtu mou! – Dál, jaří pánové!

Benvolio Nuž, tedy zabubnujte na pochod.

(Odejdou.)

 

Scéna 5.

 

Sál v domě Capuletově.

Hudebníci čekají. – Vystoupí Sloužící s ubrousky.

První Sloužící Kde je Pánvička, že nepomáhá odnášet? On, dát jinou mísu! – On, tak spíše mísu vyškrábat!

Druhý Sloužící Leží-li způsobná obsluha v rukou jednoho neb dvou lidí, a k tomu nemytých, je to nečistá správa.

První Sloužící Pryč s těmi křesly, odstavte kredenc, pozor na stříbro! Ty, milý brachu, schovej mi kousek marcipánu a máš-li mne rád, řekni vrátnému, aby sem pustil Zuzanku Brouskovu a Lenorku. Antoníne! – Pánvičko!

Vystoupí jiní Sloužící.

Třetí a čtvrtý Sloužící Tady, chlapče!

První Sloužící Shánějí se po vás, volají vás, ptají se po vás a hledají vás ve velké síni.

Třetí Sloužící Nemůžeme býti najednou zde i tam. Vesele, hoši! zatočte se; a kdo déle živ, sebere všechno.

(Všichni ustoupí do pozadí.)

Vystoupí Capulet s Julií a jinými svého domu vítaje Hosty a Masky.

Capulet Nuž, vítejte mi, páni! – naše dámy,

jichž prsty kuří oka netrápí,

si s vámi zatočí. Aha, panenky!

kde která z vás, jež tanec odepře?

Ta, jež se upejpá, chci přísahat,

že kuří oka má. Což, trefil jsem?

Nuž, páni, vítejte! – Ó býval čas,

kdy masku nosil jsem a dovedl

věc krásné dámě v ucho pošeptat,

jež se jí líbila. – To tam! to tam!

Jste, páni, vítáni! – Nuž, hudebníci,

teď spusťte. – Místo, místo! – ustupte!

a mrštně na nožky, mé dívčiny!

(Hudba hraje a tančí se.)

Víc světla, hoši! stoly odstavte

a shaste oheň, příliš horko zde. –

Ah, brachu, maškarní to veselí

tak nenadálé, srdce rozhřeje.

Jen seďte, seďte, strýce Capulete; –

dny tance pro nás dva již minuly.

Jak dávno tomu již, co vy a já

jsme naposledy v maskách vězeli?

Druhý Capulet Při svaté Panně, třicet tomu let.

Capulet Co, – muži! tolik ne, ba tolik ne;

vždyť máme od svatby Lucentia

kol příštích letnic pětadvacet let;

a tenkráte jsme v maskách tančili.

Druhý Capulet To víc, to víc; jeť starším jeho syn; jest třicátník.

Capulet To povídáte mně?

Před dvěma roky nezletilý byl.

Romeo (k Slouž). Kdo jest ta dáma, která bohatou tam činí ruku toho rytíře?

Sloužící To nevím, pane.

Romeo Ó, učí pochodně jich záři skvělé!

Tak zdá se viset s tváře noci stmělé,

jak v uchu Ethiopa klenot stkvoucí;

vděk příliš vzácný pro zem, touhu žhoucí!

Jak v hejnu kavek holubice sněžná,

jest mezi družkami ta dívka něžná.

Až dotančí, k ní přistoupím v tom shluku

a tknutím její posvětím svou ruku.

Že miloval jsem dosud? Jak se klamu!

dnes vidím teprv pravou krásu samu.

Tybalt Toť podle hlasu jeden z Monteků. –

Můj končíř, hochu! – Jak se odváží

ten otrok přijít sem kryt larvou blázna,

by potupně se šklebil na náš kvas?

Při šlechtictví a cti všech krevných mých,

jej tady rázem skolit není hřích.

Capulet Proč bouříte tak, strýčku? co jste měl?

Tybalt Tam, ujce, Montek jest, náš nepřítel;

toť padouch, jenž se na vzdor vetřel sem,

by potupil nám slavnost pošklebkem.

Capulet Mladý Romeo?

Tybalt Padoušský Romeo!

Capulet Buď kliden, milý strýčku, nech ho být,

on jako pravý šlechtic chová se;

i abych pravdu řekl, po Veroně

se chválí jako ctný a řádný jun.

Za všechny toho města poklady

bych v domě svém jej nechtěl urazit.

Buď tedy trpěliv a nedbej naň;

toť vůle má, a máš-li úctu k ní,

buď přívětiv a chmury s čela pryč!

ten výstroj k slavnosti se nehodí.

Tybalt Ba hodí, když je hostem taký chlap.

Já nestrpím ho.

Capulet Musí strpěn být!

Jak, – hošku! – Muší, povídám. – Jen dál. –

Jsem já zde pánem, nebo ty? – jen dál.

Ty nestrpíš ho! – Bůh mou duši spas. –

Chceš mezi mými hosty dělat svár,

chceš hrát si na kohouta? – hleďme, ty!

Tybalt Vždyť jest to hanba, ujce.

Capulet Dál, jen dál. –

Vy všetečný jste hoch! – je tomu tak?

Ta hra vás ještě spálí; – vím, co vím.

Mně protivit se! – věru, jest již čas –

Tak, hezky, srdečka! – Ty’s drzý; – jdi.

Mlč, sic – Víc světla! světla! – Ty se styď!

Však ztichneš! – Vesele, má srdečka!

Tybalt Mé celé nitro chví se, hněv jak žhavý

a vynucená mírnost v něm se zdraví.

Jdu; – však to smělé sem se vetření

teď sládnouc, v hořkou žluč se promění.

 (Odejde.)

Romeo (k Julii) Když znesvětím ten oltář zářící

snad rukou smělou, mírný jest hřích její:

mé rty, dva uzardělí poutníci,

to drsné tknutí něžně slíbat chtějí.

Julie Poutnice milý, křivdíš velice

té ruce své; v tomť pravá zbožnost její:

když poutník tkne se ruky světice,

tak ruka s rukou líbati se smějí.

Romeo Či svatá nemá rtů a poutník též?

Julie Jich užit jenom k modlitbě si troufá.

Romeo Ó svatá, rty co ruce učiňtež;

rty prosí, vyslyš je, sic víra zoufá.

Julie I prosbu plně, světec tich jest věru.

Romeo Tož ticha buď, když, oč jsem prosil, beru;

tak tvými rty má vina s mých je sjata.

(Políbí ji.)

Julie Toť na mých rtech jest jimi sjatý hřích.

Romeo Hřích se rtů mých? – O vina sladce vzatá!

Můj hřích mi vrať.

Julie Vy líbáte jak z knih.

Chůva Juliina Matinka, slečno, na slůvko vás volá.

Romeo Kdo její matka?

Chůva Juliina Aj, můj panáčku,

máť její paní toho domu jest,

a dobrá paní, moudrá, ctihodná;

já dcerku, s níž jste mluvil, kojila,

a povídám vám, kdo ji dostane,

ten uslyší, jak zlato zacinká.

Romeo Jest Capuletova? O krutá zpráva!

můj život nepříteli v dluh se dává.

Benvolio Již pojďme; veselost je na vrcholu.

Romeo Ach žel, tím větší neklid mého bolu.

Capulet Ne, páni, k odchodu se nemějte;

jest ještě malá, skromná večeře.

Že přec? – Nuž tedy, děkuji vám všem;

dík, vzácní pánové, a dobrou noc.

Víc pochodní! – Nuž, půjdem na lože.

Ach, brachu, na mou věru, pozdí se;

jdu spat.

(Odcházejí všichni až na Julii a Chůvu.)

Julie Slyš, chůvo, kdo jest onen pán?

Chůva Juliina To syn a dědic starého Tiberia.

Julie Kdo ten, jenž vychází teď ze dveří?

Chůva Juliina Mladý Petruchio, nemýlím-li se.

Julie Kdo ten, jenž za ním jde a nechtěl tančit?

Chůva Juliina To nevím, slečno.

Julie Jdi a zeptej se na jeho jméno. (Stranou.) Ženat-li, ó vím,

že bude hrob mým lůžkem svatebním!

Chůva Juliina (vrátí se k Julii). Jest to Romeo, z domu Monteků,

syn jediný vašeho praodpůrce.

Julie Má láska jediná, ze zapřísáhlé

mé zášti jediné tak vzniklá náhle!

Tak příliš záhy spatřen, neznán dříve,

a příliš pozdě poznán! – Ó ty dive,

jenž’s lásku ve mně zrodil v okamžiku

k tak nenáviděnému protivníku!

Chůva Juliina Co to? Co to?

Julie Verš, jemuž naučil mne jeden tanečník.

(Volá se za scénou: »Julie!«)

Chůva Juliina Hned, v okamžení!

Nuž pojďme, nikdo z cizích už tu není.

(Odejdou.)

 

JEDNÁNÍ DRUHÉ.

 
 

Proslov

 

Vystoupí Chorus.

Chorus Teď stará tužba zmírá; po ní hlásí

se o dědictví mladé zanícení;

ta, po níž láska k smrti vzdychala si,

teď podle Julie již krásnou není.

Jest milován Romeo milující;

je oba poutá hledů kouzlo steré;

on vzdychá k domnělé své protivnici,

jež krmi lásky s hrůzných udic bere.

Jmín škůdcem, nesmí u ní vysloviti

své přísahy, jak milencův to zvykem;

a ta, jež rovněž tolik lásky cítí,

jej spatřit nesmí ani okamžikem.

Však vroucnost sílu, čas jim volnost skýtá,

a protivenství v sladké blaho zkvítá.

(Odejde.)

 

Scéna 1.

 

Průchod u zdi zahrady Capuletovy.

Vystoupí Romeo.

Romeo Zdaž mohu jinam, když mé srdce zde?

Jdi, šerá země, k svému slunci též!

(Vyhoupne se na zeď a seskočí za ni.)

Vystoupí Benvolio a Mercutio.

Benvolio Romeo, bratře, slyš, Romeo, slyš!

Mercutio Toť moudrý ptáček! – jako že jsem živ,

on odkrad‘ se již domů na lože.

Benvolio Tou cestou běžel, přeskočil tu zeď;

nuž, ty naň zavolej, Mercutio!

Mercutio A budu ho i zaklínat: Romeo,

ty snílku, třeštile, ty milence!

ty vášni! zjev se, vzdechu podobou,

rci jeden verš a budu spokojen;

jen zvolej »ach!« a vyřkni »láska, páska«,

dej dobré slůvko kmotře Venuši

a nazvi šelmou synka jejího

a dědice Adama Cupida,

jenž, slep, tak výborně si vystřelil,

když láskou vzplanul král Cophetua

k děvušce žebravé! – On neslyší,

on nehne se, on hlesu nedává;

opička mrtva, musím zaříkávat

Při Rosaliny očích zářivých

tě zaklínám, při jejím hrdém čele,

rtech nachových a nožce ztepilé,

při pružných lýtkách, kyčlích ohnivých

a krajích ležících tam v sousedství,

bys objevil se ve své podobě!

Benvolio Když uslyší tě, pohněváš si ho.

Mercutio To věru pohněvat ho nemůže;

jej zlobilo by, kdybych v okruhu

milenky jeho duchu povstat dal

divného rázu, a tam stát ho nechal,

až od ní odčarován zas by kles‘.

To byl by úkor; moje zaříkání

však slušné jest a ctné, a zaklínám

jej pouze jménem jeho milenky,

by sám se zveď.

Benvolio Nuž pojďme, ukryl se

kdes v tomto stromoví a bratří se

s vlhotnou nocí. – Slepáť láska jeho,

a nejraděj‘ se s temnem přátelí.

Mercutio Když láska slepá, k terči nestřeli.

Teď nám tam sedí někde pod mišpulí

a přeje si, by jeho milenka

tam byla ovocem, jež dívčiny,

když samy smějou se, zvou drážďata.

Romeo, kéž by byla, kéž by byla…

a spadla tobě rovnou do klína!

Romeo, dobrou noc! Jdu do peřin;

to polní lůžko příliš chladné jest,

bych na něm přespal. – Nuže, půjdeme?

Benvolio Již tedy pojďme; toho marno hledat,

kdo zúmyslně sám se ukrývá.

(Odejdou.)

 

Scéna 2.

 

Zahrada Capuletova.

Vystoupí Romeo.

Romeo Kdo neměl ran, se jizvám vysmívá. –

(Julie objeví se nahoře v okně.)

Však ticho! Jaká záře prosvítá

tím oknem tam? Toť východ; Julie

jest sluncem. Vyjdi, slunko spanilé,

a usmrtiž tu lůnu závistnou,

jež chorá jest a bledá zármutkem,

že její kněžka, ty, jsi krásnější.

Jí nebuď kněžkou, když ti závidí;

šat její vestalčí jest zelený

tak chorobně a nikdo nenosí

jej kromě bláznův; ty jej odvrhni.

Toť moje paní! Ó, toť láska má!

Ó, kéž by o tom věděla, že jest!

Teď hlesla, ničeho však nemluví.

Co na tom? – její oči hovoří;

těm odpovím. Jsem příliš odvážný,

neb ke mně nemluví tím hovorem.

Dvě nejkrásnější hvězdy nebeské,

kdes jinde jakýs úkol majíce,

teď prosí její oči, místo nich

by bleskotaly v jejich okruhu,

než navrátí se. – Kdyby její oči

tak byly tam, a hvězdy v její hlavě?

Zář jejích lící zahanbila by

ty hvězdy, jako lampu denní svit,

a její oči v nebi zářily by

prostranstvím vzdušným jasně tak, že ptáci

by pěli, myslíce^ že den se vrací.

Hle, jak svou líci o dlaň opírá!

O, kéž bych na ní rukavičkou byl,

bych moh‘ se toho líčka dotknouti!

Julie Ach, žel!

Romeo Teď mluví! – Promluv poznovu,

ó jasný anděle! – neb nad hlavou

mi vystupuješ zářná z noční tmy,

jak okřídlený posel nebeský

v sloup obráceným očím žasnoucích

smrtelných lidí, padajících na znak,

by dívali se naň, jak osedlal

si lenivě plynoucí oblaky

a po nebeských ňadrech vesluje.

Julie Romeo, Ó Romeo! – proč’s Romeo?

Své jméno zapři, otce zřekni se,

 neb, nechceš-li, mně lásku přísahej,

a nechci dál být Capuletova.

Romeo (stranou). Mám dále naslouchat, či, promluvit?

Julie Jen jméno tvé mým nepřítelem jest;

ty’s jen ty sám a nejsi Montekem.

Co jest to Montek? ruka, ani noha,

ni paž, ni tvář, ni jiná část, jež vlastní

jest člověku. Ó, jiné jméno měj!

Co jest to jméno? To, co růží zvem,

pod jiným jménem sladce vonělo

by zrovna tak. A tak Romeem nezván,

Romeo podržel by veškerou

tu vzácnou dokonalost, kterou má

bez toho jména. – Odlož jméno své,

a za své jméno, jež tvou částí není,

mne vezmi celou.

Romeo Za slovo tě beru.

Jen láskou svou mne zvi a na novo

tak budu pokřtěn; od té chvíle dál

Romeo nechci býti nikdy víc.

Julie Kdo’s ty, jenž nocí zastřen vtíráš se v mé tajemství?

Romeo Dle jména nevím, jak

bych řekl ti, kdo jsem. Své jméno sám,

ó, drahá světice, mám v nenávisti,

neb vím, že tobě nepřítelem jest;

je, kdybych psané měl, bych roztrhal.

Julie Sto slov mé ucho ještě nevpilo,

jež prones‘ jazyk tvůj, a znám ten hlas.

Nejsi Romeo, jeden z Monteků?

Romeo Ni to, ni ono, dívko spanilá,

když to, či ono jest ti nemilé.

Julie Jak’s přišel sem, to pověz mi, a proč?

Zeď zahradní je vysoká a strmá,

a místo samo znamená již smrt,

když uvážíš, kdo jsi, a stihne-li

tě tady někdo z pokrevenců mých.

Romeo Na lásky lehkých křídlech přeletěl

jsem tyto zdi; neb hradby kamenné

mez postaviti lásce nemohou.

Seč láska jest, má láska odvahu

též učinit, a tvoji pokrevní

mi tedy nejsou žádnou překážkou.

Julie Z nich spatří-li tě někdo, zavraždíte.

Romeo Ach, v oku tvém jest nebezpečí víc,

než ve dvaceti jejich končířích;

jen ty se na mne vlídně podívej,

a proti zášti jich jsem obrněn.

Julie Pro živý svět bych toho nechtěla, by spatřili tě zde.

Romeo Plášť noci mám,

by ukryl mne před jejich očima;

a jenom jestli ty mne miluješ,

ať najdou mne. Jest lépe, život můj

by jejich nenávistí skončen byl,

než aby smrt se oddalovala

bez lásky tvé.

Julie Kdo přivedl tě sem?

Romeo Má láska, jež mne nejprv pobídla,

bych pátral; ta mi radu poskytla,

a já jí oči. Nejsem lodivod,

leč kdybys byla vzdálena, jak jsou

ty břehy bezměrné, jež omývá

nejzazší moře, chtěl bych plavby tam

se odvážit pro poklad takový.

Julie Ty víš, že maska noci tvář mi kryje,

sic panenský by polil ruměnec

mé líce pro to, co jsi uslyšel

mne mluvit dnes. Tak ráda dbala bych

zvyklého mravu, ráda, ráda tak

bych.zapřela, co promluvila jsem;

leč s bohem, strojenosti! – Miluješ mne?

Ty řekneš »ano«, vím, a slovo tvé

chci brati za pravdu. Však budeš-li

mi přísahat, snad budeš nevěren;

a milujících klamným přísahám

prý Joviš směje se. Dobrý Romeo,

když miluješ, jen rci to upřímně;

neb myslíš-li, že příliš snadno tak

jsem dobyta, chci hněvat se a mračit

a říkat »ne» jen chceš-li mít mne rád;

však jinak nikoliv za celý svět.

Ba ano, spanilý ty Monteku,

jsem příliš vroucná; proto budeš snad

mé chování za lehkovážné mít;

leč, věř mi, pane, budu věrnější

než ty, jež mají více umění

se tvářit cizími. Já, přiznávám se,

bych také k tobě byla cizejší,

jen kdybys byl, než jsem se nadála,

mé věrné lásky postesk neslyšel.

A tedy odpusť mi, a nepřičítej

snad lehkovážné lásce vyznání,

jež prozradila jen ta tmavá noc.

Romeo Ó děvo, při té luně posvátné,

jež stříbří vrcholy těch štěpů všech,

ti přísahám –

Julie Při luně nepřísahej,

té luně nestálé, jež měsíčně

svůj mění kruh, by proměnlivou tak

se neobjevila též láska tvá.

Romeo Nač přísahat mám?

Julie Nepřísahej nic;

neb chceš-li, přísahej na spanilou

svou vlastní bytost, která božstvem jest

mé modloslužby; – a já uvěřím.

Romeo Jestli mé duše vroucí náklonnost…

Julie Dost; nepřísahej; ač se raduji

tak v tobě, nemám žádné radosti

z té dnešní shody; příliš kvapná jest

a neprozřetelná a unáhlená;.

tak příliš jako blesk, jenž zanikne,

než člověk říci může: »blýsklo se«.

Můj drahý, dobrou noc! To poupě lásky

snad, dechem léta zrajíc, rozpučí

v květ spanilý, až příště sejdem se.

Již dobrou noc, Romeo, dobrou noc!

a mír a sladký oddech vejdi tiše

v tvé srdce, jako v mých mi prsou dýše.

Romeo Chceš bez útěchy tak mne opustit?

Julie A jakou útěchu chceš ještě dnes?

Romeo Tvé lásky věrný slib chci výměnou.

Julie Svůj dala jsem ti, než jsi o něj žádal;

a přece chtěla bych, by poznovu

být mohl dán.

Romeo Jej odvolat bys chtěla? nač, milená?

Julie Bych štědrá mohla být

a dala ti jej zas. A přece jen

si žádám pouze toho, co již mám.

Jeť moje štědrost bezměrná jak moře,

a láska moje též tak hluboká;

čím více rozdávám, tím více mám,

i neb ta i ona nekonečny jsou.

Hluk slyším v domě; miláčku, bud zdráv!

(Chůva Juliinavolá uvnitř.)

Hned, milá chůvo! Drahý Monteků,

buď věren.-.Zůstaň, ještě minutku,

a přijdu zas. (Odejde.)

Romeo Ó blahá, blahá noci!

Mám strach, když vůkol noc, že všechno to

jest pouhý sen, až příliš lichotný

a sladký, než by moh‘ mít podstatu.

Vrátí se Julie nahoře.

Julie Tři slůvka ještě, drahý můj Romeo,

a potom do opravdy dobrou noc!

Tvá láska myslí-li to počestně

a cílem tvým je sňatek, zítra dej

mi vzkázat po někom, jejž k tobě pošlu,

kde svatbu slavit chceš a v který čas,

a vše své osudy ti k nohám složím,

a s tebou, manželem, jdu světa kraj.

Chůva Juliina (uvnitř). Slečno!

Julie Hned přijdu hned! – Však nedobře-li smýšlíš,

tož prosím tebe...

Chůva Juliina (uvnitř). Slečno!

Julie Jdu, již jdu –

… bys ustal, a mne v žalu zanechal.

Já zítra pošlu.

Romeo Při své duše spáse.

Julie Tisíckrát dobrou noc! (Odejde.)

Romeo Noc horší tisíckrát bez tvého jasu. –

Jdeť láska k lásce hoch jak od knih skokem;

však od ní, hoch jak do škol smutným krokem.

(Zvolna odchází.)

Vrátí se Julie nahoře.

Julie Pst! pst! – Romeo! Ó, kéž měla bych

hlas sokolníka, aby přivábil

zpět královského toho sokola!

Však nevolnictví hlas má zastřený,

a nesmí mluvit hlučně; jinak bych

sluj roztrhla, kde dříme ďzvěna,

a způsobila, že by ochraptěl

jí vzdušný ret, vždy znovu volaje

mého Romea jméno. – Slyš, Romeo!

Romeo Toť moje duše jménem volá mne.

Jak stříbrosladce nocí zaznívá

hlas milenců! –jak nejlibější hudba

jest uchu těch, kdož naslouchají mu.

Julie Romeo!

Romeo Drahá?

Julie V kterou hodinu

mám zítra k tobě poslat?

Romeo K deváté.

Julie Já nezameškám; dvacet roků jest

až do těch dob. Však zapomněla jsem,

proč jsem tě opět zpátky volala.

Romeo Nech stát mne zde, až rozpomeneš se.

Julie Chci nevzpomenout, bys jen dál tu stál,

jen vzpomínajíc, jak mi drahá jest

tvá společnost.

Romeo A já chci dál tu dlít

bys jenom stále zapomínala,

sám zapomínaje, že jiného

mám domova, než zde.

Julie Jest skoro jitro;

a chtěla bych, bys odešel; a přec

ne dál, než ptáče děcka hravého,

jež trochu z ruky poskočit je nechá,

jak ubohého vězně v tísni pout,

a zpět je strhne nití hedvábnou

na jeho volnost mile žárlivo.

Romeo Jak přál bych si tvým býti ptáčetem!

Julie To, miláčku, bych také chtěla já;

však laskáním bych usmrtila tě.

Nuž, dobrou, dobrou noc! – to loučení

tak sladkobolné jest, že bych své přání,

tu »dobrou noc«, říkala do svítání. (Odejde.)

Romeo Sen na tvých očích, mír buď v prsou tvých!

kéž já co sen a mír byl v místě jich!

Ted půjdu k svému duchovnímu otci,

by v štěstí mém nám přispěl ku pomoci.

(Odejde.)

 

Scéna 3.

 

Cella bratra Lorenza.

Vystoupí bratr Lorenzo s košíčkem.

Lorenzo Na mračnou noc teď úsvit šedozraký

se usmívá, a na východě mraky

jsou pestrý pruhy světla; různostinné

tmy krok jak zpitý s cesty dnu se šine

a z pod žhoucího vozu Titanová.

Teď, okem hořícím než slunce znova

den potěší a vpije rosy chlad,

ten plný košík musím natrhat

škodného bejlí, květin vzácných k zdraví.

Zem, kteráž matkou přírody, též tmavý

jest její hrob; a totéž pohřebiště

jí rodným lůnem bývá zase příště;

a nás, tohoto lůna různé děti,

na jejím živném prsu vidět lpěti.

Z nich mnohé mnohé výbornosti mají

a každé nějakou, však jinou tají.

Ó veliká jest mocnost bylin všech

i kamenů v jich pravých vlastnostech!

Nic bídného tak není mezi všemi,

co zvláštní dobro neposkytá zemi;

a nic tak dobrého, co ve zlém díle

by nezvrhlo se od pravého cíle.

Ctnost sama, zneužita, spěje v hřích

a vada mnohdy k ctnosti v činech svých.

Ten kvítek zde pod útlou blankou svojí

jed ukrývá i sílu, která hojí:

neb vůní všechny smysly svěže dráždí

a chutí hned i se srdcem je vraždí.

Dvé králů stále vede o ně spor

v lidstvu i květech: dobro a zlý vzdor;

a tam, kde opanuje horší vládce,

červ smrti shlodá květ i duši v krátce.

Vystoupí Romeo.

Romeo Zdrav Bůh! můj otče.

Lorenzo Benedicite!

Čí milé rty tak záhy zdravíte?

Můj mladý synu, neklidné jen nitro

tak časně dává lůžku »dobré jitro«.

Pod víčky kmetů starost sedá bděle,

a ta kde dlí, si spánek neustele;

leč jaré mládí, mozek nezoujatý

kde ulehnou, tam vládne spánek zlatý.

Též tvoje přivstání mi svědčí, synu,

že jakýs nepokoj má za příčinu,

a ne-li tak, tož pravdu bych as řek‘,

že náš Romeo nespal na dnešek.

Romeo Toť pravda; sladší oddech měl dnes jiný.

Lorenzo Bůh odpusť hříchy!-byl’s u Rosaliny?

Romeo U Rosaliny, otče? – ne, to jméno

i s jeho strastmi jest již zapomněno.

Lorenzo Toť hodný syn můj, kde’s však byl v ten čas?

Romeo Vše povím ti, než optáš se mne zas.

Já hostem byl u nepřítele svého,

tam náhle někdo zranil mne, já jeho;

a poranění jeho, ránu moji

tvá pomoc jen a svatý lék tvůj zhojí.

Věř, svatý muži, zášť mne neovládá,

neb, o co já, též nepřítel můj žádá.

Lorenzo Mluv přímo, prostě; zpověď neurčitá

též neurčité rozhřešení skytá.

Romeo Tož věz, že jest mi dražší všeho světa

dceř sličná bohatého Capuleta;

já jí, mně ona patří srdcem vzňatým;

vše sloučeno, krom toho, sňatkem svatým

co ty máš sloučit. Kdy a kde a jak

jsme setkali se, zaslíbili tak,

ti povím cestou; splň jen moje přání,

a ještě dnes dej sňatku požehnání.

Lorenzo Ó, svatý Františku! jaká to změna!

tak náhle Rosalina zapomněna,

již měl’s tak rád? Jinošská láska v oku

jen tedy dlí, ne srdce ve hluboku!

Ó, svatá Panno! slzí na tisíce

pro Rosalinu vlažilo ti líce. –

Co slané vody vyplýtváno tady

na občerstvení lásky, mroucí hlady!

Tvé vlhké vzdechy slunko sotva suší,

tvůj postesk ještě zní v mé staré uši; –

hle, na tvé líci slzavého deště

je skvrna dosud, neumytá ještě.

Sám’s-li to byl, a tebe žal ten hlodal,

pro Rosalinu jen jsi se mu oddal:

a teď tak změněn? – Tedy přiznej už:

Smíť padnout žena, když tak sláb je muž!

Romeo Mne kárával jsi, že k ní láskou hynu.

Lorenzo Ze s láskou pohrával’s jen, milý synu.

Romeo Chtěl´s, abych lásku pohřbil.

Lorenzo Ne však v rovu ji pochoval, a jinou vzkřísil znovu.

Romeo Již neplísni mne; teď má láska čistá

vděk za vděk, lásku za lásku mi chystá;

ne dřív tak.

Lorenzo Znalať, že tvé milování

čte z paměti a nezná písmen ani.

Leč polétavý bloudku, pojď jen přec,

chci pomocen ti být pro jednu věc:

tím spojením snad záští vašich rodů

se v čistou lásku promění a shodu.

Romeo O pojďme již; spěch lásky krotím stěží.

Lorenzo Jen moudře, zvolna; klopýtne, kdo běží.

(Odejdou.)

 

Scéna 4.

 

Ulice.

Vystoupí Benvolio a Mercutio.

Mercutio Kde, u všech čertů, ten Romeo jest?

Což ani na noc domů nepřišel?

Benvolio Ne domů k otci; se sluhou jsem mluvil.

Mercutio Ta bledulová panna ledová,

ta Rosalina umučí ho tak,

že, věřte, přijde ještě o rozum.

Benvolio Dnes Tybalt, Capuletův synovec,

mu poslal list do domu otcova.

Mercutio Toť vyzvání, –jak že tu stojím živ!

Ben Však mu Romeo odpoví.

Mercutio Odpovědít na list může každý, kdo umí psát.

Benvolio Ne tak; – on odpoví pisálkovi toho listu, že, když strašen, není strašpytel.

Mercutio Ach, ubohý Romeo jest už nebožtík! proklán černým okem bělostné dívčiny; střelen do ucha milostnou písničkou; a sám střed jeho srdce rozštěpen hrotem slepého hocha lučištníka: – a on že jest muž, jenž postaví se Tybaltovi?

Benvolio Nu, – a kdo je ten Tybalt?

Mercutio Něco víc, než sametový kocourek, to mi věř. Učiněný bohatýr v čestných obřadnostech. Bije se, jako ty zpíváš z not, drží takt, tempo a míru; dbá ti té nejmenší pausy: – jedna, dvě a třetí máš v prsou. Hotový řezník na hedvábné knoflíky; soubojník, soubojník! kavalír nejmodřejší krve, jenž ti první i druhou příčinu k souboji vysype z rukávu. Ah, toho nesmrtelného passado! toho punto reverso! toho »tu máš! «

Benvolio Jak že?

Mercutio Mor na ty potřeštěné, šeplavé, ulízané panáky, ty moderní raziče frásí! »Při sám bůh, výborné kordisko! – Znamenitý chlapík! – Výborná nevěstka!« –Aj, můj ty milý praděde, není-li to žalostno, že jsme sužováni těmi cizáckými mouchami, těmi módními hejsky, těmi »pardonnez-moi«, kteří tak dřepí na novotách, že si neumějí pohodlně usednout na starou lavici? O, těch jejich »bons«, těch jejich »bons« I

Vystoupí Romeo.

Benvolio Tu jde Romeo, tu jde Romeo!

Mercutio Bez mlíčí, jako sušený slaneček. Ó tělo, tělo, jak jsi rybou bylo učiněno! Teď je po uši v rýmech, v jakých Petrarka ploval. Laura byla proti jeho slečně pouhá kuchta; ano, ale měla přece jen lepšího milence, jenž o ní rýmoval. Dido byla běhna, Cleopatra cikánka, Helena a Hero děvečky a frejířky; Thisbe sic hezká modroočka, nebo tak něco, ale jinak k ničemu. Signor Romeo, bon jour! Tu máš francouzský pozdrav ke svým francouzským plundrám. Pěkný kousek jste nám to proved‘ dnes v noci.

Romeo Dobré jitro vám oběma. Jaký kousek jsem vám proveď?

Mercutio Zlodějský kousek, pane, zlodějský; odkradl jste se; – chápeš?

Romeo Odpusť, dobrý Mercutio, měl jsem na starosti vážnou věc, a v případu takovém, jako můj, jest volno člověku, by se se na zdvořilosti trochu prohřešil.

Mercutio To vlastně tolik, jako bys řekl, že u věci takové jest volno člověku se v kyčlích ohýbat.

Romeo Ano, poklonami.

Mercutio Z míry dobrá trefa.

Romeo Z míry dvorný výklad!

Mercutio Inu, vždyť jsem já učiněný květ dvornosti.

Romeo Ano, povedený kvítek.

Mercutio Pravda.

Romeo Vyšitý jako ty květy na mých střevících; a k tomu podšitý.

Mercutio Hezky řečeno; jen si ten vtip zachovej až do ošoumání svých střevíců; až se ti podešev prošlape, můžeš chodit po svém vtipu; jest to podešev nevyrovnatelná.

Romeo O, vtipe, nevyrovnatelný – ve své koženosti!

Mercutio Pojď mezi nás, milý Benvolio, můj vtip dokulhává.

Romeo Bičík a ostruhy naň, bičík a ostruhy! jinak při tom honu zvolám: Vyhráno!

Mercutio Ne, honí-li tvůj vtip divoké husy, jsem ovšem poražen; neboť v jediném tvém smyslu lítá jich více, než ve všech mých pěti. Řekni mi, honil Jsem kdy s tebou husičku?

Romeo Nikdy, leda jen jako husák.

Mercutio Za ten žert tě štípnu do ucha.

Romeo Ne, neštípej, ty milé housátko.

Mercutio Tvůj vtip jest velmi trpké pouchle; peprná to – omáčka.

Romeo Není-li výborná k huse na sladko?

Mercutio Ó to je vtip jako kozí kůže; – coul široký, dá se roztáhnout na loket.

Romeo Roztáhnu ho tedy do široka, přidám to k huse a budeš pak daleko široko nejpověstnějším husákem.

Mercutio Nuže, není-li to lépe tak, než to skomírání láskou? Teď jsi lidský, teď jsi Romeo, teď jsi opět to, co jsi, i povahou i tím, co umíš; neboť ta střeštěná láska jest jako velký blbec, jenž s vyplazeným jazykem pobíhá sem a tam, hledaje, kde by svou feruli schoval.

Benvolio Již dost, již dost!

Mercutio Chceš, abych přestal v nejlepším.

Benvolio Jinak by ta věc neměla konce.

Mercutio O mýlíš se; byl bych ji zkrátil, neboť jsem se dostal do plné hloubky toho, co jsem chtěl říci; a dále jsem se pouštět nehodlal.

Romeo Hle, to je skvostné podívání!

Vystoupí Chůva Juliinaa Petr.

Mercutio Plachta, plachta!

Benvolio Dvě, dvě! – spodnička a planda.

Chůva Juliina Petře!

Petr. Poroučíte?

Chůva Juliina Můj vějíř, Petře.

Mercutio Milý Petře, aby jí zakryl tvář, neboť její vějíř jest hezčí než ona.

Chůva Juliina Dej Pánbůh dobré jitro, pánové.

Mercutio Dej Pánbůh dobrý večer, krásná paničko.

Chůva Juliina Je už večer?

Mercutio Ba právě, to mi věřte; neboť ta nestydatá ‚ručička na vašem ciferníku ukazuje již přes poledne.

Chůva Juliina Fuj na vás! jaký jste to člověk!

Romeo Člověk, paničko, kterého Bůh stvořil, aby se měl s kým trápit.

Chůva Juliina Na mou věru, dobře řečeno; »aby se měl s kým trápit« – neřek‘ to tak? Pánové, nemůže mi někdo z vás povědít, kde bych našla mladého Romea?

Romeo Já vám to mohu povědít; ale mladý Romeo bude starší, až ho najdete, než když jste ho hledala. Já jsem toho jména nejmladší, protože nebylo nikoho horšího.

Chůva Juliina Dobře jste to řekl.

Mercutio Jakže? ten nejhorší jest vám dobrý dost? Velmi dobře si vybíráte, na mou věru; a moudře, moudře.

Chůva Juliina Jste-li to vy, pane, ráda. bych si s vámi promluvila mezi čtyřma očima.

Benvolio Pozve ho někam na večeři.

Mercutio Svodnice, svodnice! – Lovci, pozor!

Romeo Co’s navětřil?

Mercutio Zajíce ne, brachu; leda jen snad koroptvičku, brachu, v postní paštice, která je trochu zažluklá a plesnivá, než se dostala na mísu.

(Zpívá:)

Stará koroptvička plesnivá,

stará koroptvička plesnivá,

tak z hladu v postě jí se;

však stará koroptvička plesnivá

tak zrovna chutná nebývá,

když zavání už v míse.

Romeo, přijdeš domů?

Pozveme se tam na oběd.

Romeo Přijdu za vámi.

Mercutio S bohem, starožitná krasavice; mějte se dobře! (Zpívá:) »Krásko, krásko, krásko!«

(Odejdou Mercutio a Benvolio.)

Chůva Juliina Tak, tak; s pánem bohem! – Prosím vás, pane, kdopak je ten kramář se šibeničním zbožím?

Romeo Panic, chůvo, jenž rád se slyší mluvit, a nažvatlá toho za minutu více, než co by zastal za měsíc.

Chůva Juliina Jen ať si na mne přivstane, a já mu strhnu hřebínek i kdyby byl ještě bujnější, a dvaceti takovým Jankům; a nestačím-li na to já, najdu takové, které stačí. Kluk prašivá! Já nejsem žádná z jeho fiflen, já nejsem žádná z jeho kamarádek. (K Petrovi.) A ty tu civíš a trpíš to, aby se každý dareba s chutí do mne pouštěl?

Petr. Neviděl jsem nikoho, kdo by se s chutí do vás pouštěl, sic byl bych mžikem tasil, za to vám ručím. Troufám si tak rychle tasit jako jiný muž, vidím-li příležitost k pořádné rvačce a právo na své straně.

Chůva Juliina Pánbůh ví, tak jsem se rozzlobila, že se každá žilka ve mně třese. – Kluk prašivá! – Prosím vás, pane, na slovíčko. Jak jsem povídala, moje slečinka mi poručila, abych vás našla. Co mi poručila, abych vám řekla, nechám si pro sebe; ale napřed dovolte, abych vám pověděla, kdybyste ji chtěl vyvést na věž, jak říkáváme, že by to bylo nanicovaté, jak říkáváme; neboť slečna je mladičká a proto, kdybyste s ní hrál obojetně, byla by to zlá hra s každou slečinkou vůbec, a veliká ničemnost.

Romeo Vyřiď, chůvo, mé poručení své slečně a velitelce. Ručím ti –

Chůva Juliina I ty mé dobré srdéčko! věru, všechno jí to řeknu. Pane, pane, to bude radosti u toho děvčete!

Romeo Co jí řekneš, chůvo? vždyť mne ani neposloucháš?

Chůva Juliina Povím jí, že ručíte; což, jak já tomu rozumím, jest kavalírský slib.

Romeo Jen řekni, pod nějakou záminkou

dnes odpoledne by šla k zpovědi;

bratr Lorenzo ve své celle dá

jí rozhřešení, a pak oddá nás.

Zde, za tvou píli.

Chůva Juliina Ne, to věru ne; ni haléře.

Romeo Jdi, jdi; to musíš vzít.

Chůva Juliina Dnes odpoledne, pane? Dobrá, přijde.

Romeo Ty, chůvo, počkej za klášterní zdí;

můj sluha bude za hodinu tam

a provazový řebřík přinese;

a po něm vyšplhám se, nocí kryt,

až na nejvyšší stožár slasti své.

Bud zdráva, věrna; odměním se ti.

Nuž, s bohem, a svou pant pozdravuj.

Chůva Juliina Bůh nebeský ti žehnej! Slyšte, pane!

Romeo Co chceš, má milá chůvo?

Chůva Juliina Zdali pak váš sluha věren? Znáte přísloví:

»Dva smlčí to, jen jediný co ví«?

Romeo Můj sluha jest jak ocel spolehliv.

Chůva Juliina Dobře, pane; moje slečna jest vám to nejroztomilejší děvčátko na světě. – Bože, Bože! když to byl ještě malý žvatlavý blázínek – O, je tu ve městě kavalír, nějaký Paris, jenž má na ni namířeno; ale ona, dobrá dušinka, by raději viděla ropuchu, opravdovou ropuchu, než jeho. Já ji tak někdy pozlobím a povídám, že ten Paris je hezčí muž; ale za to vám ručím, když to řeknu, zbledne vám tak, že jest jako nejbělejší plátno na tom širém božím světě. Nezačínají rozmarina a Romeo toutéž písmenou?

Romeo Ano, chůvo; nač se ptáš? – obé písmenou R.

Chůva Juliina I vy čtveráku! to je psí písmena. »Rrr«, tak vrčí psi – Ne; vím, že to začíná nějakou jinou písmenou; a ona si vám na to složila nejkrásnější průpovídky, – o vás a rozmarině, že by vám srdce v těle poskočilo, kdybyste to slyšel.

Romeo Vyřiď slečně mé poručení.

Chůva Juliina Toť se rozumí; – a tisíckrát.

(Odejde Romeo.)

Petře!

Petr. Poroučíte?

Chůva Juliina Petře, vezmi můj vějíř; jdi napřed; a klusem. (Odejdou.)

 

Scéna 5.

 

Zahrada Capuletova.

Vystoupí Julie.

Julie Když poslala jsem chůvu, tlouklo devět,

a slíbila, že za půl hodiny

se vrátí. Snad ho nenašla; – ne tak.

Ó chromá jest! a lásky poslové

by měly býti pouze myšlénky,

jež letí desetkráte rychleji

slunečných paprsku, když honí tmu

s hor mrakavých. A proto lásky vůz

jen rychlokřídlí táhnou holoubci,

a proto větroletný Cupido

má perutě. – Ted na nejvyšším vrchu

své denní pouti slunce spočívá;

a od devíti do dvanácti jsou

tři dlouhé hodiny; – a nepřišla.

Cit kdyby měla, mladou, vřelou krev,

tak rychle jako míč by letěla;

mé slůvko by k miláčku duše mé

jí mrštilo a jeho ke mně zpět.

Však stáří lidi jako v mrtvé mění;

tak nehýbni jsou, těžcí, olovění.

Vystoupí Chůva s Petrem.

Můj Bože, tady jest! Ó zlatá chůvo,

co nového? Či nalezla jsi jej?

Ať odejde tvůj sluha.

Chůva Juliina Petře, počkej tam u dveří.

(Petr odejde.)

Julie Nuž, dobrá, zlatá chůvo. –

Ó Bože, co tak smutná vypadáš?

Byť zprávy byly teskný, vesele

jen pověz je; když dobry, kazíš hudbu

těch sladkých novin, hraješ-li mi je

tak s tváří zatrpklou.

Chůva Juliina Jsem zemdlena;

jen minutu mi přejte oddechu.

Fi, jak mne kosti bolí! byl to hon!

Julie Já chtěla bych, bys měla kosti mé,

a já tvé zprávy; prosím tě, jen mluv,

má dobrá, dobrá chůvičko, jen mluv.

Chůva Juliina Můj umučený Ježíši, nač kvap?

což nemůžete počkat chviličku?

či nevidíte, že jsem bez dechu?

Julie Jak’s bez dechu, když tolik dechu máš

mi povědíti, že jsi bez dechu?

Ta výmluva, proč váháš povídat,

jest delší, než co váháš povědít.

Máš zlé, či dobré zprávy? – odpověz;

rci tak neb tak; co dál, se dočkám již,

jen upokoj mne, dobré to, či zlé?

Chůva Juliina Inu, to jste si pěkně volila! vy si neumíte vybrat muže. –  Romeo! – ne – to ne. Tvář má takto slušnější než ledakdo, ale v holeních jest nade všechny jiné; a ruka, noha, tělo, ačkoliv nestojí za řeč, jsou nevyrovnatelny; není sic květem dvornosti; ale ručím za něho, tichý jako beránek. Jen tak dále, děvče, a boj se Boha. – Jak, obědvali jste dnes doma?

Julie Ne, ne; to všechno věděla jsem již;

co říká o sňatku? co o sňatku?

Chůva Juliina Můj Bože, Bože, jak mne hlava bolí!

ta moje hlava! – třeští, jak by se

na dvacet kusů chtěla rozskočit.

A pak ta záda, – ach má záda, záda.

Bůh vám to odpusť, že mne posíláte,

bych takým honem uhnala si smrt.

Julie Mně věru líto, že ti dobře není;

jen, milá, dobrá, zlatá chůvičko,

mi pověz, co ti řek‘ můj milenec.

Chůva Juliina Váš milý povídá co čestný pán

a dvorný, vlídný, hezký, za to ručím,

a ctnostný – Kde je vaše paní matka?

Julie Kde jest má matka! inu, doma jest;

kdež byla by?-Jak divně odpovídáš!

»Váš milý povídá co čestný pán –

Kde vaše matka?«

Chůva Juliina Panno přesvatá!

Tak prudká? – hleďme, – přijďte mi jen zas!

Toť náplast na mé kosti bolavé?

Nu, podruhé si buďte poslem sama.

Julie Co počít s ní? – Mluv, co ti řek‘ Romeo?

Chůva Juliina Nu, máte dovolení, byste šla dnes k zpovědi?

Julie To mám.

Chůva Juliina Tož do celly

bratra Lorenza pospěšte, a tam

choť čeká, by vás pojal za ženu.

Teď do tváří vám stoupá bujná krev;

hned šarlat z nich při také novině.

Vy spěšte do chrámu; já musím jinam

a řebřík sehnat, by váš milý moh‘

se potmě dostat k hnízdu ptačímu.

Jsemť soumar vaší rozkoše. Můj světe!

však vy zas v noci břímě ponesete!

Jdu k obědu; ty spěš, bys v chrámu byla.

Julie Na vrchu blaha! – S bohem, chůvo milá.

(Odejdou.)

 

Scéna 6.

 

Cella bratra Lorenza.

Vystoupí Bratr Lorenzo a Romeo.

Lorenzo Tak ať se usmívají nebesa

na svatý obřad ten, by příští čas

nás nepokáral žádným zármutkem!

Romeo Tak staň se, amen! ale jakákoliv

ať přijde strast, vyvážit nemůže

to blaho, kteréž krátká minuta

mi poskytuje v jejím pohledu.

Jen svatým slovem ruce naše spoj,

a nechť pak lásku sžírající smrt

si učiní, co může; dosti jest,

když pouze mohu nazývat ji svou.

Lorenzo Ty příliš prudké vzněty násilně

též končívají, mrouce vítězstvím.

Tak oheň s prachem když se políbí,

se tráví vzájemně; med nejsladší

se zprotivuje vlastní lahodou,

a ochutnáním pokazí nám chuť.

Tož miluj mírně; taká láska stálá;

zmeškáť kdo váhá, i kdo příliš cválá.

Vystoupí Julie.

Hle, tu jde slečna. – O tak lehká noha

když dostoupne, ni květu neublíží.

Můž‘ milenec jít po pavučině,

jež v hravém letním vánku míhá se,

a nepadne; tak lehká marnost jest.

Julie Ctihodný zpovědníku, dobrý večer.

Lorenzo Romeo, dcero, dík vzdá za nás oba.

Julie Totéž i jemu; jinak jeho díky

by byly přílišný za pozdrav jeden.

Romeo Ach Julie! tvé radosti-li míra

tak vršitá jak má, a umíš-li

ji zvučněj‘ hlásat, oslaď dechem svým

to ovzduší, a hudba nádherná

ať zjeví v duších skrytou blaženost,

již cítíme v tom drahém setkání.

Julie Cit, látkou bohatší než výmluvností,

jest hrdým na svou vlastní podstatu,

ne na ozdoby. – Ti jsou žebráci,

kdož mohou svoje jmění spočítat;

však moje věrná láska zbohatla

tak závratně, že ocenit mi nelze

ni s polovice moje poklady.

Lorenzo Nuž pojďte, zkrátka ukončíme to;

vás samy nenechat můj úřad velí,

než svatá církev oba v jedno vtělí.

(Odejdou.)

 

JEDNÁNÍ TŘETÍ.

 
 

Scéna 1.

 

Náměstí.

Vystoupí Mercutio, Benvolio, Panoš a Sloužící.

Benvolio Pojď domů, prosím tě, Mercutio,

jest horký den a Capuleti venku;

když potkáme je, šrůtce neujdem,

neb v těchto parných dnech krev zbujná vře.

Mercutio Ty’s mi také jeden z těch ptáčků, kteří, jakmile zavadí o krčmu, praští mečem o stůl a vzkřiknou: »Dej Bůh, abych tě nepotřeboval! « a jak jim jedna neb dvě sklenice vstoupí do hlavy, tasí na krčmáře, kde toho věru nebylo potřebí.

Benvolio Já že jsem takový ptáček?

Mercutio Ticho, ticho; jsi na vlas takový horkokrevný Janek, jako kterýkoli v Itálii; tak popudlivý k prudkosti jako prudký k popudlivosti.

Benvolio A co dál?

Mercutio Ano, kdybyste byli takoví dva, neměli bychom brzo žádného, protože by jeden druhému zakroutil krk. Ty! – aj, pustíš se do člověka, který má o chlup více, neb o chlup méně na bradě, než ty; ty se pustíš do člověka, jenž louská ořechy, bez jiné příčiny kromě té, že máš oči barvy lískové. Které oko, než takové, by si vyslídilo takový svár? Tvá hlava jest tak plna svárů, jako vejce plno žloutku a bílku, a přec ti už hlavu jako vejce na žmach potloukli pro samou svárlivost. Ty’s vyjel si na člověka, jenž na ulici zakašlal, protože ti zbudil psa ležícího na slunci. Nevypeskoval´s krejčího, protože si oblékl nový kabát před velkonoci? a jiného, protože si uvázal nové střevíce starou tkanicí? A ty mne budeš kantorovat, abych se uchránil svárů!

Benvolio Kdybych byl já tak svárliv jako ty, nikdo by nepobloudil, kdo by si vzal pojistku na můj život na pět čtvrtí hodiny.

Mercutio Nepobloudil; – bloudku!

Vystoupí Tybalt a jiní.

Benvolio Mou hlavu na to, tu jdou Capuleti.

Mercutio Mou patu na to, mně to lhostejno.

Tybalt Jen těsně za mnou; promluvím si s nimi. Dobrý den, páni! na slovo z vás jeden.

Mercutio Z nás jeden, a jen na slovo? Něco k tomu přidejte; ať je to slovo a rána.

Tybalt I k tomu najdete mne hotova, pane, dáte-li mi příčinu.

Mercutio Nemohl byste si‘ nějakou příčinu vzít, aniž bychom ji dali?

Tybalt Mercutio, ty a Romeo spolu hrajete –

Mercutio Hrajem? jak, děláš ty z nás muzikanty? A děláš-li z nás muzikanty, hled, abys neuslyšel zaskřípání! Zde můj šmytec; ten vás tančit naučí. U všech ďáblů, – hrajem!

Benvolio Jsme na veřejné, živé ulici;

buď uchylte se někam v ústraní,

neb o svém sporu chladně promluvte,

neb každý po svých rozejděte se.

Zde oči všech se na vás dívají.

Mercutio Má každý oči, aby díval se; jen ať se dívají. Já nehnu se, ať komu líbí se, či nelíbí.

Vystoupí Romeo.

Tybalt Mír s vámi, pane; tady jest můj člověk.

Mercutio Ať visím, jestli vaši livrej má.

Jen napřed, pane, na soubojiště!

však půjde za vámi; v tom smyslu může

jej vaše Milost zvát svým člověkem.

Tybalt Romeo, láska, kterou k tobě mám,

mi lepšího dát nemůž‘ výrazu

než toho, že jsi padouch.

Romeo Tybalte,

ta příčina, jíž mám tě milovat,

až příliš krotí hněv, jenž slušel by

na taký pozdrav. – Nejsem padouchem;

a tedy s bohem! Vidím, že mne neznáš.

Tybalt Tím, chlapče, neomluvíš urážky

mně učiněné; protož stůj a tas.

Romeo Bůh svědkem, nikdy jsem ti neublížil;

však miluji tě víc, než lze ti vědět,

mé lásky dokud neznáš příčiny.

A protož tedy, dobrý Capulete,

– neb jméno to mi drahé jest jak mé, –

jen utiš se.

Mercutio Ó klidná, bezectná

a mrzká poddajnost! Alla stoccata

tu odchází jak vítěz. (Tasí.) Tybalte,

ty krysaři, chceš za mnou?

Tybalt Co chceš ty?

Mercutio Nic, milý králi koček, než jeden z tvých devaterých životů, který si dovolím zabrat; a podle toho, jak se ke mně budeš chovati dále, vytluku z tebe těch osm ostatních. Vytáhneš-li už svůj meč za ucho z té jeho nohavice! Dělej! sic budeš mít můj za ušima, než tvůj bude venku.

Tybalt Jsem vám k službám. (Tasí.)

Romeo Dobrý Mercutio, svůj končíř schovej.

Mercutio Teď, pane, zkuste si to své passado.

(Potýkají se.)

Romeo Tas, tas, Benvolio, a sraz jim zbraň.

Fi, páni! zločinného násilí

již nechte. Tybalte, Mercutio!

přec kníže zapověděl výslovně

ty rvačky po Veronských ulicích.

Dost, zadrž! – Tybalte! Mercutio!

(Tybalt pod vztaženou paží Romeovou zraní Mercutia a prchá se svými soudruhy.)

Mercutio Jsem raněn. Mor na oba vaše rody!

Jsem hotov. – Utekl a nemá nic?

Benvolio Ty’s raněn?

Mercutio Škrábnut, škrábnut; zrovna dost!

Kde je můj panoš? Pro lékaře, lotře!

(Odejde Panoš.)

Romeo Buď dobré mysli, příteli; rána nemůže být veliká.

Mercutio Ne, tak hluboká není jako studna, ani tak široká jako vrata kostelní; ale jest jí dost, stačí. Ptej se po mně zítra a najdeš mne vážného jako hrob. Pro tento svět mi věru již napepřeno. Mor na oba vaše rody! U všech ďáblů, žeť pes a krysa, myš a kočka člověka na smrt poškrábou! Chvástal, lotr, padouch, který šermuje podle knihy počtářské! – Kýho ďábla vlezl´s mezi nás? Byl jsem raněn pod tvou rukou.

Romeo Já chtěl to nejlepší.

Mercutio Benvolio, hleď pomoci mi někam do domu,

sic omdlím. – Mor na oba vaše rody!

pro červy pokrm ze mne udělaly!

Teď mám to; právě dost. – Ty vaše rody!

(Odejdou Mercutio a Benvolio.)

Romeo Ten šlechtic, blízký krevný knížete, můj věrný přítel, raněn smrtelně, – a pro mne! Tybaltovou urážkou čest moje střísněna; – tím Tybaltem, s nímž před hodinou byl jsem spříbuzněn. Ó, drahá Julie, tvá spanilost mne zženštila, a ocel chrabrosti v mých prsou rozměkčila.

Vrátí se Benvolio.

Benvolio Ó, Romeo,

Romeo! statečný Mercutio

jest mrtev! – jeho ušlechtilý duch

tou zemí příliš časně zhrdaje,

se povznes‘ k oblakům.

Romeo Dne toho sudba z minula se prýští;

a hořem dnešním začíná žal příští.

Vrátí se Tybalt.

Benvolio Hle, Tybalt zuřivý se vrací zas.

Romeo Živ jako vítěz; a Mercutio

je zabit! – Pryč, ty smírná krotkosti,

spěj do nebes, a hněv s planoucím zrakem

buď nyní vůdcem mým! Teď, Tybalte,

ti vracím toho tvého »padoucha«,

jímž před chvílí jsi obmyslil mne ty.

Mercutiova duše vznáší se

jen málo nad našimi hlavami

a čeká na tvou jako na družku:

bud ty, neb já, neb oba půjdem za ním.

Tybalt Ty bídný chlapče, zde byv spolčen s ním,

též tam s ním půjdeš.

Romeo To zde rozhodni!

(Potýkají se; Tybalt padne.)

Benvolio Romeo, pryč, jen pryč!

jsouť vzhůru měšťané, a Tybalt zabit.

Tak strnule tu nestůj! – kníže k smrti

tě odsoudí, když dopadnou tě zde.

Pryč odtud, pryč! Ó prchni, prchni již!

Romeo Jsemť bláznem osudu!

Benvolio Co otálíš?

(Odejde Romeo.)

Vystoupí Měšťané a jiní.

První Měšť. Kam prchnul ten, jenž tady zavraždil Mercutia! – vrah Tybalt kudy prch‘?

Benvolio Zde leží Tybalt.

První Měšť. (chopí se Tybalta). Vzhůru, za mnou, pane! tak poroučím ti jménem knížete.

Vystoupí Kníže s Družinou; Montek, Capulet, jich Manželky a jiní.

Kníže Kdo strůjci půtky té, nám řekněte!

Benvolio Ó nech mne vypovědít Milost tvoje

nešťastný průběh osudného boje:

zde od Romea zabit leží ten,

jímž tvůj Mercutio byl usmrcen.

Hraběnka Capuletová Tybalt, můj synovec! syn bratra mého!

Ó kníže, choti, mého příbuzného krev prolita!

Teď, kníže, právem meče za naši krev,

krev Monteků ať teče! Ó synovce, můj synovce!

Kníže Benvolio, kdo první zde krev prolil?

Benvolio Tybalt; Romeo Tybalta pak skolil.

Romeo přátelsky mu domlouval,

by uvážil, jak malicherný jest

ten sporu vznik, a vaší Milosti

mu připomínal hněv; leč všechno to,

ten vlídný hlas a pohled pokojný

a skromně přichýlená kolena

hněv nezřízený zkrotit nemohly

u Tybalta, jenž k míru jako hluch

svou břitkou ocelí se rozehnal,

Mercutiovi míře do prsou.

Ten, rovněž prchliv tak, hrot smrtelný

svým kříží hrotem, vzhrdou bojovnou

smrt chladnou jednou rukou odráží

a druhou zpět ji sílá k Tybaltu,

jenž obratně ji k němu vrhá zpět.

Romeo na ně mocně zavolá:

»Dost, přátelé!« a »Rozejděte se!«

a rychleji než jazyk, hbitá páž

jim srazí osudné jich čepele

a vpadá mezi ně; však pod rukou

již Tybaltův tu potměšilý bod

stih‘ život statného Mercutia;

a potom dal se Tybalt na útěk.

Leč hned se vrátil zas k Romeovi,

v němž teprv nyní pomsta vzplanula,

a jako blesk se vrhli na sebe;

neb než jsem tasit moh‘, bych rozveď je,

byl statný Tybalt zabit, a jak paď,

Romeo prchnul. Tak to pravda jest;

když jinak, smrt Benvoliův buď trest.

Hraběnka Capuletová Je z přízně Monteků, a náklonnost

jej činí klamným; není pravdiv dost;

ten černý boj jich dvaceti byl sveden,

všech dvacet zabilo tu život jeden.

Teď prosím, kníže, po právu zde čiň:

Romeem Tybalt sklán, Romeo zhyň!

Kníže Romeo jej, Mercutia sklál on;

kdo za tu krev mi stojí na půhon?

Montek Romeo ne; Mercutiův byl přítel

a vinou svou jen zákona byl mstitel,

vzav život Tybaltův.

Kníže A za čin ten

buď bez odkladu z města vyhoštěn.

Teď vaše záští také na mne sáhlo

a na mou krev paž zdivočilou vztáhlo.

Však potrestám vás tak za čin ten smělý,

že této ztráty mé se všem vám zželí.

Chci hluch být k obranám i omlouvání,

pláč ani prosby zlořád nezachrání;

těch zanechte; Romeo, prchni hned,

sic, dopaden, dnes dýchal naposled.

Odneste tělo; soud buď bez průtahu;

neb milost vraždí, odpouštějíc vrahu.

(Odejdou.)

 

Scéna 2.

 

Zahrada Capuletova.

Vystoupí Julie.

Julie V trysk, ohněnozí oři, dejte se

k Phoebovu sídlu; taký vozotaj,

jak Phaëton, by došlehal vás v západ

a mžikem vyved´ oblačitou noc.

Svou hustou oponu již rozestři,

ó noci, oběť lásky světící,

by uzamkly se oči zvědavců,

a neviděn a slovem nestíhán

Romeo vletěl v toto náručí

Na obřad lásky září milencům

jich vlastní krása; aneb slepá-li

jest láska, nejlíp k noci druží se.

Pojď, noci ctihodná, ty vážná paní,

vše černě oděná, a nauč mne,

jak prohravati ve hře vítězné,

kde v sázce dvojí čisté panictví.

Mou nezkrocenou krev, jež ve tvářích

mi tepe, černým pláštěm zakukli,

až plachá láska má se osmělí,

a všechno věrné lásky konání

mít bude jen za čirou nevinnost.

Pojď, noci, pojď! Romeo, pojď, dne v noci!

neb ležet budeš noci na křídlech

bělejší sněhu nově padlého

na týlu havrana. – Pojď, vlídná noci,

pojď láskyplná, černobrvá noci,

dej mi Romea! – i až umře kdys,

jej vezmouc, rozděl v malé hvězdičky,

a nebes tvář tak sličnou učiní,

že láskou k noci vzplane všechen svět,

skvělému slunci již se neklaně.

Ó, palác lásky zakoupila jsem,

leč v držení jsem ještě nevešla;

a sama, ačkoliv jsem prodána,

jsem nepřevzata. Tak je zdlouhavý

ten den, jak děcku nedočkavému

noc bývá před nějakou slavností,

když nové šaty má a nositi

jich nesmí. – Ó, zde chůva přichází

a zprávy nese mi; a každý jazyk,

Romeovo jen jméno vysloviv,

mi zazní výmluvností nebeskou.

Vystoupí Chůva Juliinas provazovým žebříkem.

Nuž, chůvo, jaké zprávy? Co to neseš?

Toť ony provazy, pro něž Romeo

tě poslal?

Chůva Juliina Ano, ano, provazy.

(Hodí je na zem.)

Julie Ach, jaká zvěst? – co lomíš rukama?

Chůva Juliina Ó běda nám, je mrtev, mrtev, mrtev!

Jsme, slečno, ztraceny, jsme ztraceny.

Ach, žalný den! – je pryč, je zabit, mrtev.

Julie Zdaž nebe může být tak závistno?

Chůva Juliina Romeo může, nebe nikoliv.

Romeo, ó Romeo! – kdož by byl

cos takového pomyslil? – Romeo!

Julie Jaký’s to ďábel, že mne mučíš tak?

tu trýzeň strašné peklo řvát by mělo.

Romeo sám se zabil? řekni »ano<; –

to pouhé slůvko prudčej‘ otráví,

než baziliškův smrtonosný hled.

Já nejsem já, když také »ano« jest,

neb jsou-li ony oči zavřeny,

jež přiměly tě, abys »ano« řekla.

Když zabit, řekni »ano«; – »ne«, když není,

ten hles se v blaho mé, neb v hoře změní.

Chůva Juliina Já ránu viděla, na vlastní oči

ji viděla, – Bůh nám buď milostiv! –

zde v jeho mužných prsou. Ubohé

to mrtvé tělo, tělo krvavé,

tak bledé, bledé, jako z popela,

vše krví zbroceno, vše ssedlou krví –

Já omdlela jsem při tom pohledu.

Julie Ó, pukni, ty mé srdce! – ubohé

ty zchudlé srdce, pukni v jeden ráz!

Vy oči do žaláře! abyste

již nikdy nespatřily svobody.

Ty nuzná hrstko země v zem se vrať;

zde ukonči své putování bědné

a klid s Romeem najdi v rakvi jedné!

Chůva Juliina Ó Tybalt, Tybalt, přítel nejlepší,

jejž měla jsem! Ó, dobrý Tybalte,

ty pane šlechetný, žeť živa jsem,

bych tebe mrtva vidět musela!

Julie Jaká to bouře s opačných tak stran

znov zadula? Romeo zabit jest,

a Tybalt mrtev? – drahý bratranec

a dražší manžel můj? – Nuž v soudný den

již zazni, strašlivá ty polnice!

neb kdo je živ, když tito dva jsou mrtvi?

Chůva Juliina Tybalt je mrtev, vyhnancem Romeo,

Romeo, jenž ho zabil, vyhnancem!

Julie Ó bože! tedy Tybaltovu krev

Romeova snad ruka prolila?

Chůva Juliina Ó tak, ó tak! – ach běda, prolila!

Julie Ó hadí srdce, květnou lící kryté! –

zdaž obýval kdy drak tak luznou sluj?

Ty krásný škůdce, ďáble andělský,

ty s holubicím peřím krkavče!

ty jehně s vlka lačnou dravostí,

ty zvrhlá látko v božské podobě,

jenž’s opak toho, co se právem zdáš, –

 prokletý světec, lotr ctihodný!

Ó přírodo, co’s v pekle dělala,

když’s umístila ducha ďáblova

v smrtelném ráji sličného tak těla?

Zda kniha bídného tak obsahu

kdy byla vázána tak úhledně?

Ó, že jen může obývati klam

tak skvělý palác!

Chůva Juliina Není věrnosti,

ni pravdy, poctivosti u mužů;

vše falešno, vše křivopřísežno,

vše ničemno, vše jeden pokrytec.

Ah, kde můj sluha? – krapet rosolky!

Ten žal, ten zármutek, ty trampoty,

ó těmi stárnu. – Hanba ti, Romeo!

Julie Za přání to ti jazyk oprýskej!

On k hanbě nezrozen; na jeho čelo

by hanba hanbila se usednout:

jeť trůn, kde možno korunovat čest

za veškerého světa vládkyni.

Jak zlá jsem byla, tak mu zlořečíc!

Chůva Juliina Snad chcete dobře mluvit o někom,

jenž zabil vám vašeho bratrance?

Julie Mám zle snad mluvit o svém manželu?

Ach, nebohý můj choti, který jazyk

má jméno tvoje polaskat, když já,

tvá od tří hodin choť, je zdrásala?

Zlý muži, proč’s mi zabil bratrance?

Zlý bratranec by byl mi zabil muže.

Zpět, slzy bláhové, v svůj rodný zdroj;

jsteť svojí rosou bolu poplatný,

a mýlkou platíte jí radostí.

Můj choť jest živ, jejž Tybalt byl by zabil,

a mrtev Tybalt, jenž chtěl zabit jej:

v tom všem jest útěcha, proč pláču tedy?

Ach, zaznělo tu slovo hroznější

než Tybaltova smrt; – to vraždí mne.

Tak ráda bych naň zapomenula,

však, běda, ono tíží paměť mou,

jak hříšnou duši vina prokletá.

»Tybalt je mrtev, – a Romeo vyhnán.«

To »vyhnán«, jediné to slovo »vyhnán«

v mžik sklálo deset tisíc Tybaltů.

Smrt Tybaltova byla žalna dost,

když bývalo by s ní to skončilo;

neb má-li trpký bol rád společnost

a s. jiným žalem družiti se musí,

proč, když mi řekla: »Tybalt mrtev jest,«

hned nenásledovalo: »Otec tvůj,

neb matka,« aneb »oba mrtvi jsou,«

což vzbudilo by nářek obvyklý?

Leč Tybaltově smrti v zápětí

»Romeo vyhnán« říci, znamená,

že otec, matka, Tybalt i Romeo

i Julie jsou mrtvi, ubiti. –

»Romeo vyhnán,« – vražednost těch slov

dna, konce nemá, míry, meze žádné;

a žádné slovo bol ten neovládne. –

Kde jest můj otec, chůvo, s matkou mou?

Chůva Juliina Nad Tybaltovou kvílí mrtvolou.

Či chcete k nim? Já dovedu vás tam.

Julie Jich slzy ať mu omývají rány;

mé pro vyhnance budou vyplakány,

až vyschnou jejich. – Zvedni provaz ten.

Ty, ubohý, jak já byl’s oloupen,

neboť Romeo vyhnancem je teď.

Ty’s měl ho k mému lůžku nésti, – hleď,

a já co dívčí vdova umírám.

Pojď, chůvo, sama již se ubírám

na lože svatební; – tam smrt si jistě

můj vínek vezme na Romea místě.

Chůva Juliina Jen honem teď do vaší komnaty;

najdu Romea, by vás potěšil,

neb dobře vím, kde mešká. Poslyšte,

dnes večer váš Romeo přijde k vám;

jdu pro něho; jest u Lorenza skryt.

Julie Ó, najdi ho! – ten prsten dej mu tam,

ať rozloučit se přijde naposled.

(Odejdou.)

 

Scéna 3.

 

Cella bratra Lorenza.

Vystoupí Bratr Lorenzo.

Lorenzo Pojď ven, Romeo, pojď, ty bázlivče;

strast do tebe se zamilovala

a pohroma je s tebou oddána.

Vystoupí Romeo.

Romeo Co, otče, nového? Jak soudil kníže?

a jaký žal mou známost vyhledává,

jejž neznám ještě?

Lorenzo Příliš dobře zná

můj drahý syn tu trpkou družinu. –

Zvěst nesu ti o soudu knížecím.

Romeo Oč lehčí je ten soud než soudný den?

Lorenzo Z úst vyplynul mu výrok mírnější;

ne těla smrt, jen těla vyhnanství.

Romeo Ha, vyhnanství! buď milostiv, rci »smrt!

neb vyhnanství víc hrůz má v pohledu

než sama smrt. Ó nerci: »vyhnanství«.

Lorenzo Z Verony jen jsi vypovězen; ztiš se;

neb svět jest daleký a široký.

Romeo Mimo Veronské hradby není světa,

vše očistec a muka, peklo jen.

Být vyhnán z nich je ze světa být vyhnán,

a vypuzení ze světa je smrt.

Tak »vyhnanstvím« jest jiné jméno smrti,

a »vyhnanstvím« když označuješ smrt,

mně hlavu stínáš zlatou sekerou,

a usmíváš se k ráně, jež mne vraždí.

Lorenzo Ó vzdorná nevděčnost! hřích smrtelný!

Na vinu tvou náš zákon klade smrt;

však dobrý kníže, bera stranu tvou,

řád odmrštil a černé slovo smrt

ti změnil na vyhnanství. Převzácná

to milost jest a ty jí nevidíš.

Romeo To muka jsou, ne milost; nebe jest,

kde živa Julie; – a kočka, pes

a myška, sebe nehodnější tvor

zde živ jsa v nebi, na ni patřit může;

jen ne Romeo. – Více hodnoty

a důstojnosti, úhlednosti víc

je v mouchách živo než v Romeovi;

neb mohou bělostného zázraku

se dotknout, drahé ruky Juliiny,

brát nesmrtelné blaho s jejích rtů,

jež v čisté nevinnosti Vestalčí

se rdějí napořád, jak myslely by,

že hříchem jest, když líbají se samy. –

Romeo nesmí, neboť vyhnán jest;

to mouchy smějí, já však prchat musím;

jsouť svobodny, však vypovězen já.

A přece pravíš, vypovězení

že není smrt? Či míchaného jedu,

ni nože ostře nabroušeného,

ni jiných nemáš smrtných prostředků,

byť sebe ohavnějších, kromě toho

»jsi vyhnán«, bys mne zabil? – »Vyhnán díš?

Ó, mnichu, zatracenci pronášejí

to slovo v pekle; skřek je provází;

a ty máš srdce, ty, který jsi kněz

a zpovědník a hříchů zbavitel,

a osvědčený přítel můj, mne drtit

tím slovem »vyhnán«?

Lorenzo Jenom slůvko nech

mne říci, pošetilý třeštile.

Romeo Ó budeš mluvit o vyhnanství zas.

Lorenzo Dám tobě zbroj, bys odrazil to slovo;

toť trampot sladké mléko, mudrctví,

by potěšilo tě, ač vyhnán jsi.

Romeo Přec »vyhnán«! Oběs to své mudrctví I

To mudrctví když nemůž‘ utvořit

mi Julii a město přenésti

a proměniti ortel knížecí,

nic nepomáhá mi, jest k ničemu;

a nemluv o něm víc.

Lorenzo Ó, tedy vidím,

že nemá uší člověk šílený.

Romeo Jak má je mít, když mudřec nemá očí?

Lorenzo Dej o tvém stavu přec mi promluvit.

Romeo Ty ani mluvit o tom nemůžeš,

co necítíš. Ó, kdybys byl tak mlád

jak já, a kdyby byla Julie

tvá láska, teprv hodinu tvá choť,

a Tybalt zavražděn; ty kdybys něhou

plál jako já, a vyhnán byl jak já, –

pak moh‘ bys mluvit, vlasy sobě rvát

a padat na zem, teď jak padám já,

svůj nevykopaný si měře hrob.

(Klepání venku.)

Lorenzo Vstaň, někdo klepá; skryj se, můj Romeo!

Romeo Ne; leč by srdcebolných stonů dech jak mha mne ukryl očím slídivým. (Klepá se.)

Lorenzo Slyš, klepají! – Kdo tam? – Romeo, vstaň!

vždyť zajmou tě. – Jen chvilku sečkejte! –

Vstaň; prchni do čítárny. – Hned! – Můj Bože,

jaký to nerozum! – Již jdu, již jdu!

(Klepá se.)

Kdo to tak buší? Odkud jste? Co chcete?

Chůva Juliina (venku). Jen dovnitř pusťte mne a dozvíte se

mé poselství. Od slečny Julie k vám přicházím.

Lorenzo Nuž tedy vítám vás.

Vystoupí Chůva Juliina

Chůva Juliina Ó, svatý mnichu, rcete, svatý mnichu,

kde jest mé paní pán, kde jest Romeo?

Lorenzo Tam na zemi, zpit svými slzami.

Chůva Juliina Ó na vlas tak, jak moje slečinka;

ó na vlas tak!

Lorenzo Ó, žalná vzájemnost a stejně trapný stav!

Chůva Juliina Tak leží ona

a pláče jen a vzdychá, vzdychá, pláče.

Přec vstaňte, vstaňte! – vzhůru, jste-li muž;

jí k vůli vstaňte, k vůli Julii!

Proč klesáte v tak těžké »Ach« a »Ó«?

Romeo Chůvo!

Chůva Juliina Ach, pane, pane! – Nu, smrt končí vše.

Romeo Ty’s o Julii mluvila? – co jest?

Zda nemyslí, že zarytý jsem vrah,

když samo dětství štěstí našeho

jsem střísnil krví její krvi blízkou?

Kde jest? jak se jí daří? – a co říká

má tajná choť té lásce skosené?

Chůva Juliina Ó, slůvka neříká; jen pláče, pláče;

teď padne na postel, pak vzchopí se

a volá Tybalta; Romea zas a opět klesá.

Romeo Jak by jméno to,

jsouc vystřeleno z pušky vražedné,

tak ubíjelo ji, jak jména toho

paž kletá bratrance jí zabila.

Ó pověz, otče, v které bídné části

té schrány tělesné mé jméno bydlí?

to pověz mi, bych zpustošiti moh‘

to jeho sídlo nenáviděné.

(Tasí meč.)

Lorenzo Ó, zadrž ruku zoufalou! – Jsi muž?

Tvá podoba to křičí, slzy tvé

však ženské jsou; tvé skutky divoké

vztek nerozumné šelmy zjevují.

Pod mužným vzhledem ženo nevzhledná,

a v tvaru obou dravce netvorný!

Ba žasnu; – při mé svaté řeholi,

já domníval se, že tvá povaha

je lépe slita. – Zabiťs Tybalta;

chceš sebe zabiti, svou zabit choť,

jež v tobě živa, čině na sobě

ten skutek nenávisti prokleté?

Proč laješ svému rodu, nebi, zemi,

když rod a nebe, země, všechny tři

se v tobě setkávají najednou,

a ty bys najednou je zmařit chtěl!

Ó styď se, styď! – ty hanobíš svůj vzhled

I lásku, ducha, ty, jenž jako lichvář,

vše maje v hojnosti, přec ničeho

tak neužíváš k dobru, abys vzhled

a lásku svou a ducha ozdobil.

Tvůj čacký vzhled je z vosku podoba,

když chýlí se od mužné pevnosti;

tvá vroucně přísahaná láska jest

jen prázdnou křivopřísahou, když lásku,

již milovat jsi slíbil, zabíjíš;

a duch tvůj, vzhledu, lásky ozdoba,

chováním k oběma jsa znetvořen,

jak prachovnice nejapného střelce

se vzněcuje tvou nevědomostí;

a to, co mělo ti být obranou,

tvé vlastní údy trhá na kusy.

Aj, vzmuž se přec! – tvá Julie jest živa,

ta, pro niž před chvílí jsi mrtev byl;

v tom’s šťasten. – Tybalt chtěl tě usmrtit,

ty zabil’s Tybalta; – v tom’s šťasten též.

A zákon, který smrtí hrozil ti,

tvým přítelem se stává, proměniv

ji na vyhnanství; také v tom jsi šťasten.

Hle, tak se tobě hrne na plece

roj požehnání; štěstí o tebe

se uchází v svém šperku nejlepším,

a ty, jak vzdorné, nezvedené děvče

se durdíš na štěstí i lásku svou. –

Ó střež se! – tací lidé bídně hynou.

Jdi ke své milené, jak smluveno,

vstup do komnaty k ní, jdi, potěš ji. –

Však nemeškej, až stráže postaví;

sic do Mantovy bys už neprošel,

kde žiti budeš, dokud nenajdem

čas příhodný tvůj sňatek prohlásit,

smír přátel zjednat, milost knížecí,

a s dvacetkráte stotisícerým

tě potěšením nazpět povolat,

než nářek jest, s nímž nyní odcházíš.

Jdi napřed, chůvo; pozdrav mi svou paní;

ať dbá, by celý dům šel na lože,

kam beztoho je pudí těžká strast. –

Romeo přijde.

Chůva Juliina Můj ty milý Bože!

tak bych tu mohla stati celou noc

a jen ty moudré rady poslouchat!

Ó, učenost je přec jen velká věc!

Nuž, pane, vyřídím to slečince,

že přijdete.

Romeo Jen učiň tak, a řekni

mé milené, by připravila se

mne vyplísnit.

Chůva Juliina Zde prsten, pane,

jejž poručila mi vám odevzdat.

Jen spěšte, neboť velmi pozdí se. (Odejde.)

Romeo Jak moje útěcha tím oživla!

Lorenzo Jdi, dobrou noc; a na tom visí vše:

bys ušel dřív, než postaví se stráž,

neb na úsvitě prchnul přestrojen.

Buď v Mantově; já tvého sluhu najdu,

a ten ti občas o všem zprávu dá,

co pro tebe zde bude příznivo.

Již dej mi ruku, pozdě jest; buď zdráv,-,

a dobrou noc.

Romeo Ó, kdyby nevolalo

mne blaho nad blaho tak neodvratně,

jen s želem bych tě opouštěl tak chvatně.

Buď zdráv!

(Odejdou.)

 

Scéna 4.

 

Pokoj v domě Capuletově.

Vystoupí Capulet, Hraběnka Capuletova a Paris.

Capulet Tak neblahé se, pane, věci dály,

že kdy nebylo dceři domluvit.

Též vězte, Tybaltovi, bratranci,

že celým srdcem byla oddána,

a také já. – Nuž člověk rodí se,

by umíral. Jest velmi pozdě dnes,

a na večer již dolů nesejde.

Ba věřte, nebýt vaší společnosti,

sám před hodinou byl bych na loži.

Paris Ta truchlá doba není námluv čas.

Má paní, dobrou noc, a poručte

mne svojí dceři.

Hraběnka Capuletová Učiním to ráda,

a s jitra hned zvím její smýšlení;

dnes těžkým zármutkem je sklíčena.

Capulet Chci, hrabě, lásku svého dítěte

vám směle nabídnout; a ona, myslím,

se bude ve všem řídit vůlí mou;

ba ani o tom nepochybuji.

Jdi, choti, k ní, než půjdeš na lože,

a lásku mého syna Parise

jí zjev a řekni, – dobře pamatuj, –

že příští středu… – Ale pomalu!

Co máme dnes?

Paris Můj pane, pondělí.

Capulet Ach, pondělí, ha ha! Nu ve středu

je příliš záhy; – tedy ve čtvrtek.

A tedy řekni jí, že ve čtvrtek

mít bude svatbu s čackým hrabětem.

Zda hotov budete? Jest vhod ten chvat?

Moc hluku při tom nenaděláme;

tak přítel, nebo dva; – neb víte, pane,

když Tybalt usmrcen tak nedávno,

snad mysleli by, že ho neželíme,

ač příbuzný byl, hodujíce příliš.

Půl tuctu přátel tedy všeho všudy

a na tom dost. Nuž tedy ve čtvrtek?

Paris Kéž, pane, čtvrtek ten již zítra byl.

Capulet A nyní jděte! – Ve čtvrtek to bude.

Jdi, choti, k Julii, než půjdeš spat,

a připrav ji na svatební ten den.

Již s bohem, pane. – Světlo do ložnice!

Ba na mou věru jest již pozdě tak,

že bychom skoro časně zvát to mohli.

Nuž, dobrou noc.

(Odejdou)

 

 

Scéna 5.

 

Capuletova zahrada.

Vystoupí Romeo a Julie nahoře u okna.

Julie Chceš odejít? – den ještě daleký;

to slavík byl, ne skřivan, jehož zpěv

tvé úzkostlivé ucho proniknul.

Co noc tam zpívá na tom granátu;

věř, můj miláčku, že to slavík byl.

Romeo Ó, byl to skřivan, jitra hlasatel,

ne slavík; milá, hleď, jak závistné

ty pruhy vroubí mraky dělené

tam na východě. Svíce noční shasly,

a jasný den již stojí na špičkách

na mhavých vrcholích. Buď odejdu

a budu živ, neb zůstanu a zemru.

Julie To není světlo denní, vím to, vím;

toť vzdušná zář, již slunce vydechlo,

by pochodníkem byla ti v tu noc

a svítila ti cestou do Mantovy;

tož zůstaň, ještě jiti nemusíš.

Romeo Ať zajmou mne a na smrt vydají;

jsem spokojen, když ty tak míti chceš.

Ne, ona šedost není okem jitra,

toť bledý odlesk čela Cynthie;

a nebes klenutím to nezvoní

nám skřivan vysoko tak nad hlavou.

Než jít, chci zůstat, smrti málo váže;

ta vítej mi! – neb Julie to káže.

Jak jest, má duše? – mluvme, není den.

Julie Ó jest, ó jest! –již chvátej, prchni jen!

toť skřivan hlaholí tak neladně,

do příkrých tónů míse zlozvuky.

Sic povídají, že prý skřivánek

tak sladce dělí svoje nápěvy;

však tento nikoliv, neb dělí nás.

A povídají, že prý skřivánek

si oči mění s hnusnou ropuchou. –

Ó kéž by také vyměnily hlas,

když náruč plaší z náruči, jak pěje,

a tebe odhání, den probouzeje.

Ó jdi, jeť stále více světla kol.

Romeo Kol světlo, světlo! – tma a tma náš bol!

Vystoupí Chůva Juliinado komnaty.

Chůva Juliina Slečno!

Julie Chůvo?

Chůva Juliina Sem do pokoje k vám jde paní matka.

Den svítá; na pozoru mějte se. (Odejde.)

Romeo Buď s bohem, s bohem! – ještě políbení, než sestoupím. (Sestoupí.)

Julie A tak’s mi odešel?

můj choti, milence, můj příteli!

Co den a hodinu mi zprávu dávej,

neb v jedné minutě jest mnoho dní.

Ó, tak-li čítat budu, sestárnu,

než, můj Romeo, zas tě uhlídám!

Romeo Buď zdráva! každá příležitost blahá

ti přinese můj pozdrav, duše drahá.

Julie A myslíš-li, že kdy se opět sejdem?

Romeo Ó zajisté! – a o všech těchto strastech

si jednou mile budem povídat.

Julie Ó Bože, v duši mám zlé tušení.

Mně zdá se, jak tě vidím dole teď,

jak byl bys na dně hrobu nebožtík; –

buď zrak mne klame, nebo jsi tak zbleď.

Romeo Tvé líce, milená, jsou též tak bledý;

strast krev nám pije. – S bohem, s bohem tedy! (Odejde.)

Julie Ó štěstí, štěstí! všichni lidé zvou

tě nestálým. – Aj, jsi-li nestálé,

co děláš s tím, jenž vzorem věrností?

Bud nestálým, ó štěstí, neboť potom,

jak doufám, dlouho mi jej nezdržíš,

a zpět ho pošleš.

Hraběnka Capuletová (za scénou). Dcero, jsi již vzhůru?

Julie Kdo mne to volá? – jest to moje matka!

Tak dlouho nespí, či tak záhy vstala?

Co neobvyklého ji vede sem?

Vystoupí Hraběnka Capuletová.

Hraběnka Capuletová Nuž, Julie, jak jest?

Julie Nedobře, máti.

Hraběnka Capuletová Smrt bratrancovu ještě oplakáváš?

chceš z hrobu vypláchnout jej slzami?

i kdybys mohla, přec ho nevzkřísíš.

Již ustaň: trochu žalu, mnoho lásky,

však mnoho žalu značí nerozum.

Julie Nechte mne plakat pro tak těžkou ztrátu.

Hraběnka Capuletová Tu těžce cítíš ty, ne přítel však,

jejž oplakáváš.

Julie Těžce ztrátu cítíc, vždy oplakávat musím přítele.

Hraběnka Capuletová Vím, děvče, vím, že tolik nepláčeš

pro jeho smrt, jak proto, že je živ

ten zlosyn, jenž ho ubil.

Julie Jaký zlosyn?

Hraběnka Capuletová Zlosyn Romeo.

Julie (stranou). On a zlosyn jsou na mnoho mil od sebe vzdáleni!

(Nahlas.)

Bůh odpusť mu, já od srdce to činím;

a přec mé srdce nikdo nermoutí

tak, jako on.

Hraběnka Capuletová To proto, že je živ, ten zrádný vrah.

Julie Tak, máti, mimo dosah

těch rukou mých. Kéž nikdo nepomstí

smrt mého bratrance, než sama já!

Hraběnka Capuletová Však pomstíme se, o to neměj strach.

Již neplač. Zjednám kohos v Mantově,

kde žije vyhnaný ten poběhlík,

a ten mu doušek dá tak nezvyklý,

že záhy k Tybaltu se přidruží;

a potom, doufám, upokojíš se.

Julie Ba nikdy spokojena nespatřím

Romea, nežli – mrtva, – když mé srdce

tak ztrátou příbuzného trýzněno.

Jen kdybyste mi našla člověka,

by dones‘ jed, já bych jej namíchala,

že by Romeo, jen ho okusiv,

co nejdřív usnul klidně. Ó, jak příkro

jest srdci, slyšeti ho jmenovat,

a nemít moci k němu přijíti

a vymstít lásku k mému bratranci

na těle toho, jenž ho zavraždil!

Hraběnka Capuletová Ty najdi prostředky, já člověka. –

Však nyní, dcerko, zprávu radostnou.

Julie A radost vítána v tak trudný čas.

Co jest to, prosím, vzácná paní matko?

Hraběnka Capuletová Nuž, dítě, hleď; máš pečlivého otce;

by z tvého truchlení tě vybavil,

den radostný ti náhle uchystal,

jejž ty jsi nečekala, ani já.

Julie Toť pravé štěstí, máti; jaký den?

Hraběnka Capuletová Aj, dítě, na budoucí čtvrtek ráno

švarný a mladý šlechtic, hrabě Paris,

Bůh dá-li, v chrámu Svato-Petrském

tě učiní svou šťastnou nevěstou.

Julie Při chrámu Petrském i svatém Petru,

svou šťastnou nevěstou mne neučiní!.

Ten spěch mne naplňuje úžasem,

že vdát se mám, než ten, kdo chce být chotěm,

se o mou ruku přijde ucházet.

A tedy, prosím, rcete mému pánu

a otci, že se ještě nechci vdát;

a vdám-li se, Bůh svědkem, že si vezmu

Romea spíš, jejž, – víte, – nenávidím,

než Parisa. – Toť vskutku noviny!

Hraběnka Capuletová Tam jde tvůj otec, řekni mu to sama,

a hleď si, jak to přijme od tebe.

Vystoupí Capulet a Chůva.

Capulet Když slunce zapadá, vzduch rosou mží;

však při západu mého bratrovce déšť jen se leje.

Jak, děvče, stále jako vodotrysk?

a pořád v slzách, jenom déšť a déšť?

V tom jednom drobném těle obrazíš

mi loď a moře, vítr pospolu;

neb v očích tvých, jež mořem nazval bych,

slz příliv jest a odliv; tělo tvé

jest loď tím slaným brodem plující;

a vítr vzdechy tvé, jež zuříce

s tvých slzí valem, jako s nimi on,

– když náhle neztiší se, – ztroskotá

tvé tělo divou bouří zmítané.

Nuž, choti, jak? – zdaž oznámila jste

jí naše rozhodnutí?

Hraběnka Capuletová Ano, pane;

však nechce o tom slyšet, děkuje vám.

Ó spíš bych přála si, ta zpozdilá

by se svým hrobem byla oddána.

Capulet Ah, – zvolna, ženo, zvolna, bych ti stačil!

Jak! – nechce slyšet, nevzdává nám dík?

a není hrdá, není přešťastná,

že, nehodná jak jest, jsme zjednali

jí za ženicha vzácného tak muže?

Julie Ne hrda na to, ale vděčna za to; –

být hrdou na to nikdy nemohu,

co nenávidím, ale vděčna jsem

i za nenávist, jež má láskou být.

Capulet Jak, jak, – ty mudrlantko! – co to jest?

Aj, »hrda, děkuji« a »neděkuji«

a přec »ne hrda«. – Vzácná panenko,

dík nedík, hrda nehrda, – s tím víc

mi nechoďte, však připravte

své klouby hezounké, by s Parisem

na příští čtvrtek šly k svatému Petru, –

sic na houžvi tam tebe dovleku.

Pryč, bledule! ty tvore ničemný,

ty tváři lojová!

Hraběnka Capuletová Fi! – zbláznil jste se?

Julie Můj dobrý otče, na kolenou prosím, jen slůvko trpělivě poslyšte.

Capulet Pryč, mladá stvůro, na šibenici,

pryč, neposlušná! – Slyš, co povídám:

buď příští čtvrtek půjdeš k oltáři,

neb nikdy víc mi nepohlédneš v tvář.

Ni slova, nemluv, neodpovídej;

mne v prstech svědí. – Ženo za skrovné

jsme požehnání měli to, že Bůh

nás obdařil jen jedním dítětem;

však nyní vidím, toho jednoho

že příliš nazbyt, a že postihla

nás kletba tím, že ji jsme dostali.

Pryč, daremnice!

Chůva Juliina Bůh jí požehnej!

zle, milostivý pane, děláte

tím plísněním.

Capulet Aj, paní Mudroslavo!

drž za zuby. Jdi, kmotro vševědo,

si potlachat se svými tetkami.

Chůva Juliina Vždyť jsem se zrady nedopustila.

Capulet Jdi po svých.

Chůva Juliina Nesmí člověk promluvit?

Capulet Mlč, mumlavý ty blázne! vykládej

své rozumy kdes v klepen besedě;

neb tady nemáme jich potřebí.

Hraběnka Capuletová Jste příliš prchliv.

Capulet Ano, při sám Bůh,

že připravuje mne to o rozum!

Dnem, nocí, v každý čas a hodinu,

ať pracoval jsem, bavil se, ať sám

ať v společnosti, stálá, jediná

má péče byla, abych provdal ji.

A teď, když opatřil jsem ženicha,

jenž urozen a bohat na statky,

mlád, v pravdě po šlechticku vychován,

a zrovna obsypán, jak říkají,

vším, co je ctihodno, a řádný tak,

jak možno člověku si muže přát, –

teď skuhravá mi přijde panenka

a blázen plačtivý a odpoví:

»Vdát nechci se; mně nelze milovat,

jsem příliš mladá; prosím, odpusťte.«

Nu, odpustím ti, nechceš-li se vdát;

leč na pastvu si potom jdi, kam libo,

neb se mnou v jednom domě nebudeš;

to rozmysli si, toho dbej, neb žert

mým zvykem není. Čtvrtek bude hned;

nuž, ruku na srdce a rozmysli se:

buď moje jsi a dám tě příteli,

neb nejsi, potom jdi se oběsit,

či žebrej, hlady na ulici mři;

neb, na svou duši! víc tě nechci znát,

a cokoliv jest mého, nebude

ti nikdy k dobru sloužit. Tomu věř,

to uvaž; nepřísahám nadarmo! (Odejde.)

Julie Což není slitování v nebesích,

jež vidí na dno mého zármutku?

Ó dobrá moje matko, aspoň vy

mne nezavrhujte a odložte

jen na měsíc ten sňatek, na týden;

neb ustelte mi lůžko svatební

v té šeré hrobce, v které Tybalt leží.

Hraběnka Capuletová Ty ke mně nemluv; slova neztratím;

dělej co chceš; jsme spolu hotovy.

(Odejde.)

Julie Ó Bože! – Chůvo, jaký z toho východ?

Můj choť je na zemi, má věrnost v nebi;

jak má se věrnost na zem navrátit,

když choť můj s nebe mi ji nepošle

zem opustiv? Jen poraď, potěš mne.

Ach, běda, že si nebe zahrává

tak tvrdě s tvorem slabým jako já!

Co říkáš? – nemáš radostného slova,

dost malé útěchy?

Chůva Juliina Ba věru, mám.

Romeo vyhnán jest, a celý svět

chci na to vsadit proti ničemu,

že již se neodváží návratu,

by odveď vás; neb učiní-li tak,

že jenom kradmo se to musí stát.

Když tedy věci jsou, jak v pravdě jsou,

jest nejlíp, myslím, vzít si hraběte.

Ó jest to roztomilý pán! Romeo

jest proti němu pravá onuce.

Ba žádný orel nemá, slečinko,

tak přisivělé, bystré, krásné oko

jak hrabě Paris. Bůh mé srdce spas,

mně zdá se, slečno, že jste přešťastna

tím druhým sňatkem, neboť daleko

jest lepší prvního. A kdyby nebyl,

váš první muž je mrtev, ba i živ

jak mrtev, když vám není k ničemu.

Julie Jde ti to od srdce?

Chůva Juliina A z celé duše; Bůh ji také spas.

Julie Amen!

Chůva Juliina Co?

Julie Ty’s ku podivu potěšila mne.

Jdi, řekni mojí paní mateři,

že rozhněvavši otce, k zpovědi

jsem do kláštera šla k Lorenzovi,

by dal mi rozhřešení.

Chůva Juliina Jdu, již jdu; a vskutku velmi moudře jednáte. (Odejde.)

Julie Ó, staré zatracení! ďáble zlý!

Víc hřešíš-li, mne takto svádějíc

ku křivé přísaze, neb hanobíc

mi chotě mého tímtéž jazykem,

jímž chválila’s ho tolik tisíckrát

nad všechno v světě? Jdi mi, rádkyně;

ty a mé srdce teď jste rozdvojeni.

Jdu; mnich ať dá mi radu k posledu;

a vše-li marno, umřít dovedu. (Odejde.)

 

JEDNÁNÍ ČTVRTÉ.

 
 

Scéna 1.

 

Cella bratra Lorenza.

Vystoupí Lorenzo a Paris.

Lorenzo Že ve čtvrtek? – toť příliš krátký čas.

Paris Můj otec Capulet chce tak to mít;

a nechvátám chvat jeho zdržovat.

Lorenzo Vy říkáte, že dosud nevíte,

jak slečna smýšlí; to je křivá cesta;

to nemám rád.

Paris Bez míry oplakává

smrt Tybaltovu; protož mluvil jsem

jen málo b lásce; neb Venuše

se neusmívá v domě slzavém.

Nuž, otec, vida nebezpečí v tom,

že přílišně se hoři oddává,

v své moudrosti chce sňatek urychlit,

by stavil jejích slzí potopu,

jež o samotě příliš k srdci brána

se v společnosti muže utišit.

Teď znáte toho spěchu příčinu.

Lorenzo (stranou). Kéž neznal bych, proč zdržovat jej třeba!

(K Parisovi.) Hle, slečna k mojí celle přichází.

Vystoupí Julie.

Paris Toť pravé štěstí, slečno má a choti!

Julie Muž‘ být, až budu moci být vám chotí.

Paris Tu možnost čtvrtek na jistotu změní.

Julie Co jisto, bude.

Lorenzo O tom pochyb není.

Paris Sem k otci přišla jste se vyzpovídat?

Julie Má odpověď by byla zpověď vám.

Paris Jen rcete mu, že milujete mne.

Julie Vám vyznám se, že jeho miluji.

Paris A jemu jistě, mne že milujete.

Julie Tak učiním-li, cennější to bude

to stranou říci, než vám do tváře.

Paris Tvář tvou, má duše, slzy zmučily.

Julie V tom slzy měly malé vítězství;

neb nevzhledná již byla před nimi.

Paris Tak mluvíš-li, víc ublížila’s jí

než slzy tvoje.

Julie Není pomluvou,

co pravda jest; a co jsem pověděla,

jsem sama sobě řekla do tváře.

Paris To má je tvář a pomluvila’s ji.

Julie I to můž‘ být, neb není více má.

Zda, otče duchovní, teď máte kdy? –

neb snad mám přijíti až k nešporám?

Lorenzo Mám, vážná dcero, pokdy právě teď.

Vy, pane hrabě, račte dovolit,

abychom chvíli sami zůstali.

Paris Bůh uchovej, bych rušil pobožnost!

Budoucí čtvrtek přijdu, Julie,

vás časně zbudit. S bohem do těch čas;

a přijměte to svaté políbení. (Odejde.)

Julie Ó zamkni dvéře; pak se vyplač se mnou. –

Jest po naději, léku, pomoci!

Lorenzo Ach, Julie, tvůj zármutek již znám, a div že smyslů mne to nezbaví. Jak slyším, na budoucí čtvrtek máš být provdána za toho hraběte, a ničím se to nedá odročit.

Julie Můj otče, neříkej, že’s doslech‘ to,

když říc´ ti nelze, jak to překazit.

Tvá moudrost nemůže-li pomoci,

pak nazvi moudrým rozhodnutí mé,

a tento nůž mi pomoc zjedná hned.

Bůh spojil srdce mé s Romeovým,

ty, naše ruce; a než ruka ta,

již ty jsi spečetil Romeově,

by jiné smlouvě dala stvrzení,

neb než by zrádnou vzpourou odpadlo

mé věrné srdce k jinému, ta dýka

i srdce mé i ruku zabije.

A proto z dlouhé zkušenosti své

hned poskytni mi radu; aneb viz,

jak mezi hořem nejvyšším a mnou

mi soudcem bude nůž ten krvavý,

a rozhodne, co moc tvých let a věd

k čestnému konci přivést nemohla.

Mluv, rychle mluv, neb smrt mi bude vděk

když pomoc nepřinese, co jsi řek‘.

Lorenzo Dost, dcero; vidím jakous naději;

však žádá činu zoufalého tak,

jak zoufalo jest to, co zmařit chcem.

Když raději, než vzít si Parise,

máš pevnou vůli sobě život vzít,

snad něco podnikneš, co úmrtí

jest podobno, bys hanbě unikla,

jdouc smrti vstříc, by nestihla tě smrt.

To troufáš-li si, mohu pomoci.

Julie Ó spíš, než Parisovi ruku dát,

mi poruč, bych se vrhla s cimbuří

té věže tam, neb vyšla na cesty,

kde zloděj číhá; aneb rozkaž mi

dlít s hady; ke řvoucímu medvědu

mne přikovej; neb v noci do kostnice

mne zamkni plné kostí chřestících

a ztuchlých hnátů, lebek bez čelistí;

neb kaž mi ulehnouti v nový hrob

a s umrlcem se ukrýt pod rubáš. –

Vše, o čem slýchajíc jen povídat,

jsem hrůzou třásla se, chci učinit

hned bez úvah a strachu, čistou ženou

bych zůstala jen svému milenci.

Lorenzo Již dost; jdi domů teď, buď veselá

a k sňatku s. Parisem dej svolení.

Je zítra středa; zítra na večer

hleď sama ulehnout, a nepřipusť,

by chůva s tebou spala v ložnici.

Zde vezmi lahvičku a v postelí

pak vypij tuto překapanou tresť.

V ten mžik proběhne všemi žilami

ti mrazivý a uspávavý proud;

neb žádná tepna neudrží se

v svém chodu obvyklém, – však utuchne.

Ni dech, ni teplo svědčit nebudou,

že’s na živu; tvých rtů a lící růže

na bledošedý popel svadnou hned;

tvých očí okenice zapadnou,

jak smrt když uzamyká žití den;

sval každý, zbaven vlády ohebné,

tak tuhý bude, zkřehlý, studený,

jak po smrti. A v této podobě,

od suchomorné smrti vydlužené,

dlít budeš hodin dva a čtyřicet:

a pak se zbudíš z libého jak snu.

Nuž tedy, až tvůj ženich ráno přijde

tě probudit, ty’s mrtva; a jak u nás

to ve zvyku, v tvém nejkrásnějším šatu

a v otevřené rakvi donesou tě

tam do starobylého sklepení,

kde leží všechen Capuletův rod. –

Než procitneš, Romeo dopisem

zví ode mne, co učinili jsme,

a přijde sem; i budem spolu bdít

nad probuzením tvým; a v tutéž noc

tě odtud do Mantovy odvede.

To hanby hrozící tě uchrání,

když vrtoch nestálý, neb ženský strach

tvou sílu nezvrátí to vykonat.

Julie Dej sem, dej sem! Ó nemluv o strachu!

Lorenzo Zde vezmi; jdi, buď silná, šťastna buď

v svém odhodlání. Pošlu s dopisem

hned bratra do Mantovy k tvému choti.

Julie Láska mne sil! a síla pomoc dá.

Buď s bohem, drahý otče!

(Odejdou.)

 

Scéna 2.

 

Komnata v domě Capuletově.

Vystoupí Capulet, Hraběnka Capuletova, Chůva a dva Sloužící.

Capulet Ty všechny pozveš, co zde napsáni.

(Odejde První Sloužící.)

Jdi, najmi dvacet řádných kuchařů.

Druhý Sloužící Nepořádného, milostpane, vám nepřivedu. Vyzkouším každého, umí-li si oblíznout prsty.

Capulet A čeho tou zkouškou docílíš?

Druhý Sloužící Inu, milostpane, je to bídný kuchař, který si neumí ani prsty oblíznout; a tedy, kdo si neumí oblíznout prsty, u mne nepochodí.

Capulet Jdi, jenom jdi.

(Odejde Druhý Sloužící.)

Dost nehotovi budem na ten čas. – Má dcera tedy šla k Lorenzovi?

Chůva Juliina Šla, věru šla.

Capulet Snad něco dobrého mnich svede přec s tou rozmazlenou, umíněnou žabou.

Vystoupí Julie.

Chůva Juliina Hle, veselá se vrací od zpovědi.

Capulet Nu, tvrdohlavko, kde se’s toulala?

Julie Kde jsem se naučila želet hříchu,

té neposlušné vzpoury proti vám,

a vašim rozkazům. Hle, svatý mnich

mi uložil, bych tady poklekla

a prosila vás za odpuštění.

A tedy odpusťte mi, prosím vás;

chci na příště jen vás být poslušná.

Capulet Hned vzkažte pro hraběte; sdělte mu to.

Chci, aby svazek ten již zítra ráno byl upoután.

Julie S mladistvým hrabětem

jsem setkala se u bratra Lorenza

a na jevo mu dala lásku svou,

co slušelo se v mezích skromnosti.

Capulet Nu, to mne těší; dobře tak, již vstaň;

tak má to být Chci vidět hraběte;

již jděte, povídám, a přiveďte ho.

Bůh svědkem, že ten bratr ctihodný

si vděku všeho města zasloužil.

Julie Zda nechtěla bys, chůvo, se mnou jít

do mého pokoje a pomoci

mi šperky vybrati, jež měla bych

dle tvého mínění vzít na zejtří?

Hraběnka Capuletová Ne, ne, až ve čtvrtek; je času dost.

Capulet Jdi, chůvo, s ní; jdem zítra do kostela.

(Odejdou Julie a Chůva Juliina)

Hraběnka Capuletová Čas krátký bude k našim přípravám; jeť skoro noc.

Capulet Mlč, popoženu to;

vše bude dobře, za to ručím, ženo.

Jdi k Julii a pomoz jí se strojit;

dnes nejdu spat; jen vše mi ponechte;

chci pro tentokrát hospodyní být.

Hej! – Všichni odešli. – Nuž tedy sám

jdu k hraběti, by připraven byl ráno.

Tak podivně mi lehko u srdce,

co svéhlavá ta holka okrotla.

(Odejdou.).

 

Scéna 3.

 

Juliina ložnice.

Vystoupí Julie a Chůva.

Julie Máš pravdu, oblek ten jest nejlepší;

však, moje milá chůvo, prosím tě,

noc dnešní nech mne býti samotnu;

neb mnoho modlení mi potřebí,

by pohnulo se nebe k úsměvu

na stav mé duše, jenž, jak sama víš,

na bludných cestách jest a hříchu pln.

Vystoupí Hraběnka Capuletova.

Hraběnka Capuletová Jak, v práci? Mohu v něčem pomoci?

Julie Ne, vzácná máti; vše jsme vybraly,

co k úboru je zítra potřeba;

teď račte zůstavit mne samotnu,

a chůva dnešní noc buď s vámi vzhůru,

neb vím, že máte plné ruce práce v té kvapné věci.

Hr ab. Capulet Dobrou noc; jdi spat a odpočiň si; potřebuješ toho.

(Odejdou Hraběnka Capuletova a Chůva Juliina)

Julie Mějte se dobře! – to ví jenom Bůh,

kdy opětně se spolu sejdeme.

Mdlý, chladný strach mé žíly probíhá,

jenž skoro mrazí teplo života.

Zpět zavolám je, by mne potěšily.

Slyš, chůvo! – Co by tady dělala? –

ten strašný výjev musím přehrát sama.

Pojď, lahvičko! –

Což, kdyby šťáva nepůsobila,

a musím ráno jiti k oltáři?

Ne, ne; – ty zmaříš to, zde, dýko, lež! –

(Položí dýku vedle sebe.)

A, kdyby jed to byl, jejž zchytrale

mnich namíchal, mne chtěje usmrtit,

by tímto sňatkem o čest nepřišel,

an dříve již s Romeem oddal mne?

Mám strach, že tomu tak; a přece jen

zas myslím, že to býti nemůže,

neb osvědčil se vždy co svatý muž.

Což jestli, až mne v hrobku položí,

dřív probudím se, než Romeo přijde

mne vysvobodit? – možnost strašlivá!

Zdaž potom v sklepem‘ se nezalknu,

jež morovými ústy nevdechne

zdravého vzduchu, a tam neumru,

dřív udušena, než Romeo přijde?

A zůstanu-li živa, není-li

to pravdě podobno, že strašlivým

tím smrti obrazem a noci, – hrůzou

těch míst, těch starodávných sklepení,

kde po staletí nakupeny již

jsou kosti všech mých předků pohřbených,

kde skrvácený Tybalt, teprve

v zem položen, v svém hnije rubáši,

kde duchové prý obcházejí v noci, –

ó běda, běda, nestane-li se,

když záhy procitnu v tom hnusném puchu

a skřeku, – jako mandragoru když

rvou ze země a lidi živoucí

to slyšíce až rozum ztrácejí, –

že, procitnu-li dříve, sešílím

jsouc obklopena děsem všech těch hrůz?

A nebudu-li potom v šílenství

si pohrávati s kostmi otců svých,

a zohaveného snad Tybalta

rvát z rubáše, a v této běsnosti

snad hnátem pokrevence jako kyjem

si nevyrazím mozek zoufalý?

Ó hle! – mně jest, jak svého bratrance

bych ducha viděla! – Romea hledá,

jenž naboď jeho tělo na končíř.

Stůj, zadrž,’Tybalte! –Již jdu, Romeo!

a zde ti připíjím. (Klesne na postel za záclony.)

 

Scéna 4.

 

Síň v domě Capuletově.

Vystoupí Hraběnka Capuletova a Chůva.

Hraběnka Capuletová Zde klíče, přines více koření.

Chůva Juliina Datle a kdoule chtějí v cukrárně.

Vystoupí Capulet.

Capulet Jen hurtem, hurtem! kohout podruhé

již zakokrhal; ranní klekání

již odzvonili; jsou tři hodiny.

Hled k pečivu, milá Angeliko,

a nedbej útrat.

Chůva Juliina Jděte, kuchyňko,

a lehněte si. Na mou milou věru,

vy se nám ještě zítra rozstůněte,

tak probděv celou noc.

Capulet Ba ani zdání.

Jak? – žeť jsem druhdy probděl celou noc

pro menší věc a nikdy nezastonal.

Hraběnka Capuletová Ó, bývalť jste svou dobou noční pták;

teď já však bdím nad bděním takovým.

(Odejdou Hraběnka Capuletováova a Chůva Juliina)

Capulet Ah, žárlí, žárlí!

Vystoupí tři neb Čtyři Sloužící s rožni, poleny a koši.

Hej, ty chlapče tam, co neseš?

První Sloužící Věci pro kuchaře, pane; sám nevím co.

Capulet Jen rychle, rychle, rychle.

(Odejde První Sloužící.)

Ty, brachu, přines sušší polena;

jdi k Petrovi, on poví ti, kde jsou.

Druhý Sloužící Má hlava pane, dobře rozezná,

co řádné poleno a poleno;

a Petra ani volat nemusím.

Capulet Aj, mrštně řečeno; chlap veselá!

Ty budeš ještě hlavou polen všech.

(Odejde Druhý Sloužící.)

Ba na mou věru, již tu máme den,

a hrabě s hudbou bude tady hned;

tak přislíbil to. (Hudba za scénou.)

Slyším ho, již jde.

Hej, chůvo! ženo! Chůvo, povídám!

Vystoupí Chůva Juliina

Jdi, probuď Julii a ustroj ji;

já zatím pohovořím s Parisem.

Spěš, rychle, rychle, ženich už je zde.

Jen rychle, pravím!

(Odejdou.)

 

Scéna 5.

 

Juliina ložnice.

Vystoupí Chůva Juliina

Chůva Juliina Hej, slečno, slečinko! – Hej, Julie!

Spí, jako by ji hodil do vody.

Mé děvče, beruško! – tak lenošit!

Hej, srdečko, mé zlato, nevěsto!

Jak? ani hlesu? Spaní takové

už za groš stojí. Jenom vyspěte

se na týden; neb věru, příští noc

pan hrabě Paris na to vyspí se,

by spánek váš byl krátký. Odpusť Bůh

a všichni svatí, jak to zdravě spí!

Však přec ji musím zbudit. Slečno, slečno!

Ať vás jen hrabě v lůžku dopadne,

ten si vás vyburcuje. Nemyslíte?

(Odhrne záclonu.)

Jak, – ustrojena, v šatech! a zas lehla!

Teď už vás musím zbudit. Slečno, slečno!

Óběda! Pomoc, slečinka je mrtva!

Ach nastojte, že jsem se zrodila!

Hej, octa, octa! Pane, milostpaní!

Vystoupí Hraběnka Capuletova.

Hraběnka Capuletová Jaký to povyk?

Chůva Juliina Přežalostný den!

Hraběnka Capuletová Co děje se?

Chůva Juliina Hle, hle! – ó hrůzný den!

Hraběnka Capuletová O běda! – dítě mé, můj živote!

vstaň, oči otevři, sic umru s tebou.

Ach, pomoc, zavolejte o pomoc!

Vystoupí Capulet.

Capulet Toť hanba, že tak dlouho meškáte;

přiveďte Julii; jeť ženich zde.

Chůva Juliina Je mrtva, nebožka, je mrtva, běda!

Hraběnka Capuletová Ach běda, mrtva, mrtva, mrtva jest

Capulet Ha! chci ji vidět! – Běda! – studená!

krev usedlá a údy ztrnulé;

ty rty již dávno život opustil.

Smrt leží na ní předčasný jak mráz

na nejsličnější polní květině.

Chůva Juliina Ó žalný den!

Hraběnka Capuletová Ó strastná hodino!

Capulet Smrt, jež ji vzala, chtíc, bych naříkal,

mi jazyk víže, odjímá mi řeč.

Vystoupí Bratr Lorenzo, Paris a Hudebníci.

Lorenzo Nuž pojďte, pojďte; – zdali nevěsta

již hotova jest jiti k oltáři?

 Capulet Jít hotova, však nevrátí se již.

Ó synu, noc před svatebním tvým dnem

smrt spala s ženou tvou. Tam leží ti,

květ, v jejích loktech květu zbavený.

Smrt jest mým zetěm, smrt mým dědicem;

mou dceř si vzala, a já umru též

a vše jí nechám; život, statky, vše

jen smrti náleží. Paris Tak dlouho-li

jsem prahnul spatřit jitra toho tvář,

a takový mi pohled podává?

Hraběnka Capuletová Ó kletý, bědný, krutý, mrzký den!

mžik nejtrudnější, jejž kdy viděl čas

na trvalé své pouti klopotné!

Jen jedno dítě, drahé, ubohé,

jen jediné, jen jedno stvoření

mít v světě k útěše a radosti, –

a krutá smrt i to mi vyrvala!

Chůva Juliina Ó běda! žalný, žalný, žalný den!

den nejnešťastnější, den nejkrutější,

jejž kdy jsem na své oči spatřila!

Ó den, ó den, ó den, ó mrzký den!

tak černý den až dosud nespatřen. –

Ó žaluplný, žaluplný den!

Paris Tak zklamán, rozveden, dán křivdě v lup,

tak usouzen a ubit! Ohavná

ty smrti, tebou zrádně oklamán,

tvou krutostí tak zcela zahuben!

Ó lásko, žití! – ne, –jen lásko v smrti!

Capulet Tak zhrzen, zkormoucen a nenáviděn,

tak mučen, zabíjen! Ó neblahá

ty chvíle, proč jsi přišla právě teď

nám vraždit, vraždit naše slavnosti?

Ó dítě, dítě! – duše má, mé dítě!

Jsi mrtva! Běda, mrtvo dítě mé,

a vše má radost s ním jest pohřbena!

Lorenzo Dost; zastyďte se! – nemať zoufalost

lék v zoufalosti. – Vy a nebe jste

o krásnou dívku tu se dělili;

teď nebe má ji celou, a tím lépe

jest pro dívku. Váš podíl nebylo

vám možno uchovati před smrtí;

svůj nebe chová si pro život věčný.

Ji povýšit jste nad vše přáli si,

vám nebem bylo vznesenu ji vidět,

a nyní pláčete, když vidíte,

jak nad oblaky povznesena jest

tak vysoko, jak sama nebesa?

Ó takou láskou milujete zle

své dítě, padáte-li v šílenství

ji šťastnou vidouce. – Ta nevdala

se šťastně, která vdaná dlouho žije;

však nejlépe se ona provdala,

jež provdána jsouc, mladá umírá.

Jíž tedy slzy osušte a krásné

to tělo rozmarinou ozdobte;

a jak je zvykem, v plné nádheře

ji k chrámu doneste; neb ačkoliv

nás všechny nutká příroda lkát v tichu,

přec její slzy rozumu jsou k smíchu.

Capulet Vše, co jsme hotovili k slavnosti,

se k černému teď smutku obrací;

zvuk hudby změněn v hranu tesklivou,

ples svatebčanů v tryznu pohřební,

oslavné hymny v truchlý žalozpěv,

květ nevěstin ve zdobu mrtvoly,

a všechno zvrátilo se na opak.

Lorenzo Teď, pane, jděte do své komnaty;

vy, paní, též, vy také, Parisi,

a připravte se, byste provodili

již ku hrobu tu sličnou mrtvolu.

Pro jakýs hřích se nebe chmouří;

jděte, a odporem je více nedrážděte.

(Odejdou Capulet, Hraběnka Capuletova, Paris a bratr Lorenzo.)

První Hudebník Ted věru bychom mohli zastrčit své píšťaly a jít.

Chůva Juliina Jen zastrčte,

mé dobré lidičky, jen zastrčte;

vždyť vidíte, že je to prabídné. (Odejde.)

První Hudebník (hledí na svůj nástroj). Na mou tě duchu; však se to dá spravit.

Vystoupí Petr.

Petr. Muzikanti, ó muzikanti! zahrajte mi: »Hejsa, srdce! Hejsa, srdce!« Ó, nechcete-li, abych duši vypustil, zahrajte mi: »Hejsa, srdce!«

První Hudebník Proč »Hejsa, srdce«?

Petr. Ó, muzikanti, protože mi moje vlastní srdce hraje písničku: »Mé srdce plné soužení«. Ó, zahrajte mi nějakou veselou dumku, abych se potěšil.

První Hudebník My žádnou dumku; teď není čas na hraní.

Petr. Vy tedy nechcete?

PrvníHudebník Nechceme.

Petr. Však vám za to řádně nadělím.

První Hudebník Co nám nadělíte?

Petr. Peněz ne, na mou věru, ale na paškál si vás vezmu, vy šumaři.

První Hudebník A my ti nezůstaneme nic dlužni, duše lokajská.

Petr. Však vám kordisko té duše lokajské otluku o kotrbu. Já neznám pauz; já vám na-re, na-fa, na-solím. Rozumíte těm notám?

První Hudebník Jen pozor, ať se vám tím fa a sol u nás noty nespletou.

Druhý Hudebník Prosím vás, zastrčte svůj kord a vystrčte svůj vtip.

Petr. Tedy se mějte před mým vtipem na pozoru. Nařežu vám svým ocelovým vtipem a zastrčím svůj ocelový kord. Odpovězte mi jako muži:

Když srdce raní spáry muk

a těžký smutek mysl kruší,

tu libý hudby stříbrozvuk –

proč »stříbrozvuk«? proč »hudby stříbrozvuk«? – Co tomu říkáte, Šimone Strunko?

První Hudebník Inu, pánečku, protože stříbro líbezně zvoní.

Petr. Hezky! – Co říkáte vy, Hugone Skřipko?

Druhý Hudebník Já říkám »stříbrozvuk«, protože muzikanti hrajou za stříbro.

Petr. Také hezky! – A co vy, Jakube Kobylko?

Třetí Hudebník Já, na mou věru, nevím, co bych řek‘.

Petr. Ó, prosím za odpuštění, jste zpěvák; neumíte mluvit. Řeknu to tedy za vás. Jest to »hudby stříbrozvuk«, protože muzikantům nikdy zlato v kapsách nezvučí.

»Tu libý hudby stříbrozvuk

hned útěchu dá teskné duši.«

(Odejde.)

První Hudebník Jaký to ohavný lotr!

Druhý Hudebník Na šibenici s Jankem! Pojďte, vejdem tam. Počkáme na smuteční hosti a zůstanem přes oběd.

(Odejdou.)

 

JEDNÁNÍ PÁTÉ.

 
 

Scéna 1.

 

Mantova. – Ulice.

Vystoupí Romeo.

Romeo Lichotné pravdě spánku smím-li věřit,

mé sny mi věští blízkost šťastných zpráv.

Mých prsou vladař sedí lehce dnes

na trůnu svém, a jarost nezvyklá

mne nad zem vznáší myslí veselou

po celý dnešní den. – Mně zdálo se,

že přišla moje choť a nalezla

mne mrtva; – divný sen, jenž mrtvého

nechává přemýšlet; – a taký život

mi do rtů vdechla svými polibky,

že přišed k sobě, byl jsem Caesarem.

Ó, jak jest slastná láska skutečná,

když lásky pouhý stín tak štěstí pln!

Vystoupí Baltazar.

Z Verony zprávy! – Jak, Baltazare,

či od Lorenza psaní neneseš?

Jak daří se mé choti? – zdráv můj otec?

Jak Julii se daří? znov se ptám;

neb v praničem zle býti nemůže,

když jí jest dobře.

Baltazar Tedy jest jí dobře,

a v praničem zle býti nemůže;

neb tělo v kryptě Capuletů spí,

duch nesmrtelný žije s anděly.

Já viděl sám do hrobky rodinné

ji klást a hned jsem vsedl na koně,

bych vám to pověděl. Ó, odpusťte,

že zlé ty noviny vám přináším;

však sám jste mi tu službu uložil.

Romeo Nuž tak? – Vám, hvězdy, tedy vzdoruj

Ty víš, kde bydlím, přines inkoust, papír a

najmi koně; večer odjedu.

Baltazar Jen, prosím, pane, upokojte se;

jste bled a vyděšen, a pohled váš

cos neblahého věští.

Romeo Mýlíš se;

jen jdi a zařiď, co jsem poručil.

Mnich nesvěřil ti pro mne žádný list?

Baltazar Ne, dobrý pane.

Romeo Neškodí; již jdi; ty koně zamluv; hned jsem za tebou.

(Odejde Baltazar.)

Dnes v noci, Julie, spím u tebe.

Leč hledejme si k tomu prostředky. –

Ó, zmare, jak tak rychle vstupuješ

na mysl zoufalců! – Teď vzpomínám

si na lékárníka, – zde bydlí kdes, –

jejž před nedávnem v šatu zedraném,

s převislým obočím jsem pozoroval,

jak bejlí přebírá, hled vychrtlý,

zlým nedostatkem na kosť ohlodán.

A v nuzném skladu želva visela,

vycpaný krokodýl a jiné kůže

ryb netvorných; a kolem v příhradách

žebrácký výběr prázdných krabiček

a baněk zelených a měchýřů,

a ztuchlých semen, zbytky provázků

a staré pokrutiny růžové

pořídku byly na podívanou.

Tu bídu vida, řek‘ jsem k sobě sám:

»Teď kdyby někdo potřeboval jedu,

jejž prodat zakázáno v Mantově

pod trestem smrti, – zde jest ubožák,

jenž prodal by ho.« Tato myšlénka

mi přišla, než jsem potřeboval jed,

a tento chudák musí mi ho dát.

Zde, jak se pamatuji, je ten dům;

že svátek dnes, má žebrák zavřeno.

Hej, lékárníku!

Vystoupí Lékárník.

LékárníkKdo tak hlučně volá?

Romeo Pojď, muži, sem. – Já vidím, že jsi chud.

Zde čtyřicet máš dukátů, a za ně

mi doušek jedu dej; tak prudkou věc,

jež rozptýlí se všemi žilami,

by, kdo ji vezme, žitím unaven,

hned mrtev kles‘, a trup vychrlil dech

tak rázem, jako mžikem vzňatý prach

ze strašných útrob děla vysoptí.

Lékárník Tak smrtnou látku mám; řád Mantovský však stíhá smrtí toho, kdo ji prodá.

Romeo Tak nahý jsi a ubožáctví pln

a umřít bojíš se? – Hlad ze tváře,

strast, útisk hledí nouzí s očí tvých,

a žebrota a pohrzení visí

ti na hřbetě; svět není přítel tvůj

ni zákon světa; žádných zákonů

svět nedává, by obohatil tě:

nuž, nebuď chud a poruš zákon, – beř.

Lékárník Má chudoba, ne vůle svoluje.

Romeo Tvé chudobě, a ne tvé vůli platím.

Lékárník Zde; – v jakékoliv tekutině chcete

to rozpusťte a potom vypijte.

Byť sílu dvaceti jste mužů měl,

hned mrtev padnete.

Romeo Zde tvoje zlato;

pro lidské duše mnohem horší jed,

jenž vraždí víc v tom světě ohavném

než bídná směs, jíž nesmíš prodávat.

Já prodávám ti jedu, ty mně‘ ne.

Buď zdráv a kup si jídla, vykrm se.

Pojď, silice, ne jede! – spřátelíme

se spolu v hrobce, Julie kde dříme.

(Odejdou.)

 

Scéna 2.

 

Cella bratra Lorenza.

Vystoupí Bratr Jan.

Bratr Jan Ctihodný Františkáne! bratře, slyš!

Vystoupí Bratr Lorenzo.

Lorenzo To zdá se býti bratra Jana hlas.

Buď vítán z Mantovy; co řek‘ Romeo?

neb napsal-li, co hodlá? – dej mi list.

Bratr Jan Když bratra bosáka jsem hledat šel,

by provodil mne, – z bratří jednoho,

jenž v městě navštěvuje nemocné, –

a našel ho, tu městští dozorci

nás oba v podezření majíce,

že meškali jsme v domě morovém,

za námi dvéře zapečetili

a nechtěli nás propustiti ven;

tak zdržel se můj pospěch do Mantovy.

Lorenzo Kdo tedy nes‘ můj list Romeovi?

Bratr Jan Já nemohl ho vypravit, – zde jest;

a posla k tobě též jsem nedostal;

tak velice se báli nákazy.

Lorenzo Věc neblahá! – při naší řeholi!

list nebyl malicherný, leč pln váhy

a předůležitého obsahu.

To zameškání může způsobit

dost neštěstí. Jdi, bratře Jene, jdi

a železný mi sochor opatři

a za mnou do mé celly přines jej.

Bratr Jan Jdu, bratře, jdu a hned jej přinesu.

Lorenzo Ted k hrobce musím sám, neb do tří hodin

se krásná Julie as probudí

a pokárá mne za to, že Romeo

zvěst nemá o těch zdejších příhodách.

Leč do Mantovy budu znovu psát

a zatím v celle své ji ukryju,

než se Romeo pro ni vrátí sám.

Ó ubohé to tělo, za živa

již s mrtvolami v hrobce spočívá!

(Odejdou.)

 

Scéna 3.

 

Hřbitov; na něm hrobka Capuletů.

Vystoupí Paris a jeho Panoš nesa květiny a pochodeň.

Paris Svou pochodeň mi dej a vzdal se, hochu;

ne, – shasni ji, neb nechci viděn být.

Tam pod tis ulehni a přilož ucho

na dutou zem; tak noha nevstoupí

sem na hřbitov, jenž kyprý, nepevný

jest od hrobů, – bys toho nezaslech‘.

A uslyšíš-li něco, zahvízdni

mi na znamení, že se někdo blíží.

Dej kvítí sem; jdi, udělej, co říkám.

Panoš Parisův (stranou). Až na mne hrůza jde, tak o samotě

zde na hřbitově stát; však zkusím to. (Odstoupí.)

Paris Na lůžko svatební ti sypu kvítí,

o něžný květe, v prachu, pod kameny;

co noc tě vonnou rosou budu myti,

neb slzami, jež steskem vycezeny.

Tu oběť květů každou noc chci dávat

zde na tvůj hrob a tebe oplakávat.

(Panoš zahvízdne.)

Hoch dává výstrahu, cos blíží se.

Čí kletá noha jde sem v noci tmavé,

by rušila ten obřad lásky pravé?

Jak, s pochodní! – Teď na mžik skryj mne, noci! (Odstoupí.)

Vystoupí Romeo a Baltazar s pochodní, motykou atd.

Romeo Tu motyku mi dej a páčidlo.

Zde vezmi tento list a časně ráno

hleď, bys jej mému otci odevzdal.

Sem pochodeň; a život-li ti milý,

ať uslyšíš, neb vidíš cokoliv,

stůj opodál a neruš mne v mém díle.

Do toho lůžka smrti vstupuji,

bych spatřil tvář své choti; především

však proto, s mrtvého bych prstu sjal

jí drahocenný prsten, kteréhož

mi zapotřebí k věci převážné.

Jdi, vzdal se; kdybys ale zvědavě

chtěl pátrat, co tu dále konat chci,

jak nebe nade mnou, kloub za kloubem

tvé tělo rozsápu a rozmetám

tvé údy po hřbitově hladovém.

Ten čas i záměr můj jsou strašlivý

a lítější a neúprosnější,

než lační tygři, nebo řvoucí moře.

Baltazar Již, pane, jdu, a nebudu vás rušit.

Romeo Tak svoje přátelství mi osvědčíš;

zde, vezmi to, a nadál šťastně žij;

buď zdráv, můj milý brachu.

Baltazar (stranou). A přece jen se tady schovám kdesi,

neb jeho vzhled i záměry mne děsí.

(Odstoupí.)

Romeo Ty tlamo ohavná, ty jícne smrti,

jenž zhltil drobtu země nejdražší,

tak otvírám tvé shnilé čelisti,

bych na vzdory tě přecpal ještě víc!

(Vypáčí hrobku.)

Paris To je ten zpupný Montek vyhnaný,

jenž zabil bratrance mé nevěsty;

– žal nad tím prý to krásné stvoření

sklál do hrobu; – a tady přichází,

by hanebně i mrtvé potupil.

Však chopím se ho.

(Vystoupí.)

Ustaň v bezbožném

svém díle, zlotřilý ty Monteku!

Což může pomsta dále jít, než smrt?

Stůj, kletý lotře, jsi můj zajatec;

pojď za mnou, poslechni, neb musíš zemřít.

Romeo To věru musím; proto přišel jsem.

Však, dobrý mladý muži, zoufalce

dál nepokoušej, prchni, nech mne být;

těch mrtvých pomni zde, ať zděsí tě.

Hřích nový, – mladý muži, prosím tě, –

mi nehrň na hlavu, můj budě hněv.

Ó jdi! – Bůh svědkem, že tě miluji

víc nežli sebe, neboť na hřbitov

jsem přišel proti sobě ozbrojen.

Jdi, nemeškej, a vypravuj, co živ,

že šílenec ti zde byl milostiv.

Paris Tvé zapřísahání mne odmítám

a zatýkám tě jako zlosyna.

Romeo Ty vyzýváš mne? – tedy pozor, chlapče.

(Šermují.)

Panoš Parisův Ó Bože, bijou se! –Jdu hledat stráž!

(Odejde.)

Paris Ó, zabit! (Klesne.) Máš-li milosrdenství, hrob otevři a slož mne k Julii.

(Umře.)

Romeo To učiním. – Dej v tvář si pohlednout.

Aj, hrabě Paris, – strýc Mercutiův!

Co pravil sluha můj, když zbouřená

má duše toho nevšímala si? –

Že Paris měl si vzíti Julii?

Či neřekl to? – či se mi to zdálo?

neb v šílenství se toho domnívám,

jej slyšev o Julii mluviti?

Ó, dej mi ruku, ty, jenž se mnou též

jsi zapsán v knihu trpkých osudů!

V hrob nádherný tě uložím. – Ze v hrob?

Ó ne, to zářící jest kupole,

ty zavražděný june; neboť zde

spí Julie a její krása činí

tu klenbu večeřadlem zářivým,

Zde mrtev lež, jsa mrtvým pochován.

(Položí Parise do hrobky.)

Jak často lidé právě před smrtí

se rozveselili! Jich strážcové

to zovou sledním žití pableskem.

Ó, zdaliž mohu to zde také já

zvát pableskem? – Mé srdce, ženo má!

smrt, která vssála dechu tvého med,

přec moci neměla nad krásou tvou.

Ty nejsi přemožena; prapor krásy

až dosud nachem plá na lících tvých

i rtech, a smrti bledá korouhev

tam nevztyčena. – Tybalte, tam ležíš

v svém krví ubroceném rubáši.

Čím více mohu se ti zavděčit

než tím, že ruka, která přervala

tvé mládí, teď je tomu přetíná,

jenž byl tvůj nepřítel? – Ó, promiň, strýče!

Ach, drahá Julie, proč ještě teď

tak sličná jsi? Či mám se domnívat,

že láskou vzplála netělesná smrt,

a že ten hnusný netvor vyzáblý

v těch tmách tě drží za svou milenku?

Ze strachu před tím s tebou zůstanu,

a z toho tmavé noci paláce

již nikdy neodejdu; ano, zde

chci potrvati s červy, kteří jsou

tvé komorné; zde stánek rozbiju

věčného pokoje, a setřesu

hvězd nepříznivých jařmo s toho těla,

jež světem znaveno. – Ó naposled

vy, oči, pohleďte! ty, náruči,

se k poslednímu rozpni objetí,

a vy, ó brány dechu, vtiskněte

svou právní pečeť tímto políbením

na věčnou smlouvu smrti hamižné!

Pojď, hořký druhu, pojď, ty trpký vůdce!

ty zoufající lodivode, pojď,

a rázem vžeň na skály tříštící

tu mdlou a mořem uondanou loď.

Zde lásce mé! (Pije.) – Ó nelhal’s, lékárníku,

tvůj nápoj věru rychle působí. –

A tak s tím políbením umírám. (Zemře.)

Vystoupí na druhé straně hřbitova Bratr Lorenzo se svítilnou, páčidlem a rýčem.

Lorenzo Spěj ku pomoci, svatý Františku!

Ach, kolikrát v té tmě mé staré nohy

již přes ty hroby klopýtly! – Kdo tam?

Baltazar Přítel a někdo, jenž vás dobře zná.

Lorenzo Bůh žehnej ti! – Rci, dobrý příteli,

jaká to pochodeň, jež plýtvá světlem

tam červům jen a lebkám bezokým?

Jak soudím, hoří v hrobce Capuletův?

Baltazar Tak jest, velebný otče, a můj pán je tam, jejž máte rád.

Lorenzo Kdo to?

Baltazar Romeo.

Lorenzo Jak dlouho mešká tam?

Baltazar Půl hodiny.

Lorenzo Pojď se mnou do sklepení.

Baltazar Netroufám si.

Můj pán má za to, že jsem odešel

a strašlivě mi smrtí pohrozil,

zde kdybych zůstal, stopuje co dělá.

Lorenzo Nuž zůstaň; půjdu sám. Jde na mne strach.

Ó věcí neblahých se obávám!

Baltazar Zde pod tisem jak spal jsem, zdálo se mi,

že pán můj s někým se tu potýká,

a že můj pán ho usmrtil.

Lorenzo Romeo! –

(Jde dále.)

Ach běda, běda! –jaká krev to třísní

vchod hrobky kamenný? – Co znamenají

ty zkrvavené meče bez pánů,

jež leží zbroceny v těch místech míru?

(Vejde do hrobky.)

Romeo! – Zsinalý? – Kdo dál?– též Paris?

A zbrocen krví? – Jaká nešťastná

to chvíle zavinila žalostnou

tu příhodu! – Hle, slečna pohnula se. (Julie procitne.)

Julie Ó mnichu, těšiteli! – Kde můj choť?

Mám dobře v paměti, kde as mám být,

a tady jsem. – Kde jest můj choť Romeo?

(Hluk za scenou.)

Lorenzo Hluk nějaký se blíží. – Dcero, pryč

zde z toho doupěte, kde vládne smrt

a mor a spaní nepřirozené.

Moc vyšší, jíž se nelze protivit,

nám překazila naše záměry.

Tvůj manžel po tvém boku leží mrtev

a Paris také. – Pojď, – kdes útulek

ti zjednám v svatých panen řeholi.

Nic nevyptávej se; stráž přichází.

Již pojď, již pojď, má dobrá Julie;

já netroufám si déle zůstati.

Julie Jdi jenom sám; já odtud nevyjdu.

(Odejde bratr Lorenzo.)

Co jest to? – Číše v ruce milené?

Jed, vidím, byl mu koncem předčasným.

Ó, nesrdečný! dopil’s vše a jedné

mi nezanechal družné krůpěje,

by pomohla mi za tebou? – Ó slíbám

tvé rty; snad na nich ještě visí jed,

a usmrtí mne silou léčivou.

(Líbá jej.)

Tvé rty jsou teplé.

První Stráž (za scenou). Napřed, hochu! – Kudy?

Julie Aj, povyk? Tedy zkrátka skončím to.

Ó blahá dýko!

(Chopí se dýky Romeovy.)

Zde je pochva tvá;

(probodne se)

tam rezavěj si; a mne umřít nech.

(Klesne na tělo Romeovo a zemře.)

Vystoupí Stráž s Panošem Parisovým.

Panoš Parisův Zde jest to; – tam, kde hoří pochodeň.

První Stráž. Zem plna krve; hřbitov prohledejte

z vás někteří, a koho najdete,

hned zatkněte. Toť pohled žalostný!

Zde hrabě zabit; tady Julie

zas krvácí; a teplá, jak by byla

před malou chvílí teprv skonala,

ač po dva dni už leží pohřbena.

Hned jeden oznamte to knížeti

a jiný chvátej ke Capuletům;

vy zbuďte Monteky, a druzí ať

vše prohledají. – Půdu vidíme,

kde leží vše ty zjevy bolestné,

však pravou půdu všech těch žalných běd

jen bližším pátráním lze objevit.

Vrátí se někteří Strážnici s Baltazarem.

Druhý Stráž. Zde jest Romeův sluha; dopaden byl na hřbitově.

První Stráž. Dobře střežen buď, než přijde kníže.

o Juliině smrti, načež on

sem tryskem přijel do města, k té hrobce.

To psaní, poručil, bych časně ráno

dal jeho otci; jda pak do krypty

mi smrtí pohrozil, když neodejdu

a nenechám jej v hrobce samotná.

Kníže Dej mi to psaní; prohlédnu si je.

Kde panoš hraběte, jenž přived‘ stráž?

Co, hochu, dělal zde tvůj velitel?

Panoš Parisův On přišel s kvítím, hrobku obsypat

své nevěsty; a potom kázal mi,

bych podál stál, a tak jsem učinil.

V tom přišel někdo se světlem a chtěl

hrob otevřít, a pán můj tasil naň.

A tu jsem odběh‘ stráže zavolat.

Kníže List potvrzuje vše, co dobrý mnich

nám vypověděl, – jejich lásky běh

a zvěst o její smrti. Zde pak píše,

že od chudého lékárníka jed

si opatřil a do té krypty sem

se odebral, by sám se usmrtil

a odpočíval podle Julie.

Kde jsou ti nepřátelé? – Capulete

i Monteku! hle, jakou metlou zde

jest potrestána vaše nenávist!

neb nebe našlo cestu, jak by láskou

vše, co jest vaše radost, ubilo.

A já, jenž vašim sporům hověl též,

dva pokrevné jsem ztratil. – Trest stih‘ všechny.

Capulet Ó bratře Monteku, podej mi ruku;

toť veškerý jest podíl dcery mé

po jejím choti; více nežádám.

Montek Však víc ti mohu dát; z ryzího zlata

jí sochu postavím a dokavad

Verona bude známa jménem svým,

v ní pomník nebude tak vzácné ceny

jak věrné Julii mnou postavený.

Capulet Pomník Romeův též buď nad vše dražší;

tak ležte žertvy nenávisti naší.

Kníže Klid zasmušilý přináší to ráno,

a slunce žalem nechce hlavu vznést;

víc později bud o tom rokováno;

těm promine se, jiné stihne trest.

Však sudby žalnější svět nevzpomíná,

než jest Romeova a Juliina.

(Odejdou.)